Nastoupila jsem do školy, kde se zastavil čas. A všude byly visací zámky, říká ředitelka základky

Do téhle školy jsem nastoupila 1.července před devatenácti lety. Doteď si pamatuju ten zvláštní pocit při procházení budovou, kde nikdo nebyl a kde jako by se zastavil čas. Třídy měly rozbité lavice, hlavním prvkem mobiliáře byly na sobě narovnané sektorové skřínky s petlicemi a visacími zámky. Některé nebyly zamčené, tak jsem je otevřela. Uvnitř byla změť nejrůznějších předmětů, od kufříků na chemické pokusy obsahujících lahvičky s různými neznámými tekutinami, po hřeben se zbytky vlasů… Kabinety, ředitelna to samé. Vůbec jsem nevěděla, odkud začít. A jak jsem spolupracující a komunikující typ, nenapadlo mě nic jiného než volat Haně Vaverkové, tehdejší ředitelce základky v olomouckém Droždíně, co mám dělat. Bylo pro mě strašně důležité dostat podporu a radu od jiných lidí.

Zpátky časem

Vystudovala jsem učitelství, češtinu a výtvarku. Po škole jsem nejdřív sedm let pracovala v družině, poslední dva roky jsem k tomu i učila, než jsem odešla na mateřskou s druhým synem. Po mateřské jsem nastoupila už jako učitelka na jinou základku v Olomouci, a tam jsem zůstala taky sedm let. V mém životě změny přicházejí po sedmi letech. Na tu školu nás tenkrát přišlo nových asi osm najednou, jako náhrada za kolegy, kteří šli do důchodu. To bylo fajn, ale nepřijali nás tam s otevřenou náručí. Starší členové sboru se chovali celkem zatvrzele. Takoví ti učitelé, co přece vědí, jak se učí, ale neřeknou vám to. Což mně moc nevyhovuje, potřebuju svoje nápady sdílet a diskutovat.

Já měla představu, že si to s těma děckama kromě učení taky máme nějak užít. Jsem taková výletová. S jednou kolegyní jsme začaly pro své třídy výlety a exkurze organizovat. Turistika, divadlo, poznávací cesty, i několikadenní. Jezdil s námi i jeden tatínek. Docela jsme si to užívali, my i naši žáci. Konzervativní kolegové nad tím kroutili hlavou. Podle nich je výlet za odměnu a děcka si to nezasloužila. No, byli starší a svým způsobem je chápu, už na to neměli energii. Mně už by se dneska taky nechtělo do všech těch skopičin, přenechávám to mladším. Ale nehledám důvody, proč by se to nemělo dělat, když mně se nechce.

Práce s lidmi je to hlavní

Začátky ředitelování byly těžké. Učitelský sbor byl vyděšený ze změny. Byla jsem pro ně neznámá a nečitelná. A já nikoho ve škole neznala a strašně jsem chtěla komunikovat. Hrozně těžko se sama rozhoduju, potřebuju slyšet lidi, co si o tom myslí. Naštěstí jsem se mohla spolehnout na zástupkyni. Zdědila jsem ji po předchozím vedení, ale nešla proti mně a byla velmi schopná, loajální vůči škole, a chápala mou vizi a nadšení. Další oporou byla paní vychovatelka a pár učitelů, kteří byli sami naklonění změně. Postupně se to vyvrbilo tak, že mi velmi pomáhala i kolegyně, která nejdřív, po mém nástupu, chtěla zakládat odbory, v čemž jsem jí samozřejmě nebránila. (Pak je nezaložili, nenašli kromě vlastních obav žádný jiný důvod). Moje vize nebyla kdovíjak promyšlená, ale základem byl spolupracující tým, a oni to pochopili, pochopili, že chci, abychom spolu tady něco vytvořili, aby to žilo.

Tehdy bylo ve škole asi 300 dětí, nyní jich máme 450. Takže bylo i daleko méně učitelů. Teď máme i asistenty, zkoušíme párové učení.

Kdo mě do toho uvrtal

Ještě jako učitelka jsem dálkově vystudovala tříletý obor Pedagogika a management. Přišla s tím moje sestra z Přerova, speckařka neboli speciální pedagožka, že se to může hodit, a já jsem si řekla, že to chci taky. A ve dvou se to lépe táhne, takže jsme studovaly spolu a ona teď říká, že zásadně přispěla k tomu mému pozdějšímu ředitelování, a to je fakt. Z mé strany tam nebyl žádný přesný záměr, jen jakási nespokojenost s tehdejší situací a nejasný výhled, že bych si mohla studiem rozšířit možnosti, šlo by s tím pak učit třeba na střední pedagogické. O ředitelské pozici jsem neuvažovala. Druhý impulz přišel od Hany Vaverkové, již zmíněné ředitelky, která byla aktivní v organizaci Přátelé angažovaného učení. Ta mě popíchla. Ať prý místo vzdychání zkusím něco konstruktivního! A do třetice jeden z kolegů učitelů, ten mě přesvědčoval, ať se stanu ředitelkou. Nakonec mě i upozornil na konkurz na ředitele v této škole. Upřímně, já jsem se do toho nehrnula, ono je příjemnější remcat, než na sebe převzít tak velkou odpovědnost. Člověk má odrostlé děti, chce si užívat života. Ale nakonec jsem se přihlásila – a oni mě vybrali.

Vztahy s radnicí, od pěti k deseti

Vztahy s radnicí – se zřizovatelem - byly zpočátku krušné. Když jsem potřebovala vyměnit stařičký počítač za nový, tehdejší starosta mi řekl „na co“, že mi stačí tabule a křída. Ledničku, to ještě jo, to uznal, ale počítač ne. Kolikrát jsem od něj odcházela se slzami v očích, zdrcená z toho kohoutovského přístupu, kterým mi ukazoval, kdo je tady pánem. Jeho nástupce už byl fajn. Byl profesí automechanik, s počítačem se sám nekamarádil, ale škole fandil. Za něj jsme se začali nadechovat, škola už byla suverénnější, začali jsme dělat velkolepé projekty a radnice stála za námi. Pak přišla starostka - bývalá učitelka, učila tady u nás, takže ví, o čem škola je, měli jsme podporu. S radnicí byla otevřená, férová komunikace. Radní třeba všemu nerozumějí, ale dali na slova starostky, ona jim říkala „moji kluci“. No a tahle paní starostka tu teď po mně školu přebrala jako ředitelka. Já jsem totiž od 1.srpna oficiálně v důchodu a do školy chodím spíš na konzultace. Své jsem si tu odpracovala s nadšením a teď zase někdo jiný.

Co je za tou změnou?

Jak jsem přenášela svou vizi a energii dál do týmu? Jezdili jsme na exkurze do Droždína nebo do školy v Chrudimi, do škol, které byly mým vzorem. Hanka z Droždína mi doporučila seminář Respektovat a být respektován, jak vést komunikaci se žáky. Kurz trval rok, absolvovala jsem ho já, moje zástupkyně a tři učitelé. A pak jsme na něj posílali další kolegy. Jak to jen šlo, zvali jsme školitele k nám a organizovali vzdělávání pro celou sborovnu. Přelomová věc pro tým byl kurz „kritického myšlení“. Bylo vyloženě vidět, jak se to učitelům líbí, jak se toho chytají, jak jim to pomáhá se strukturováním hodin. Nejdřív jsme tím prošli sami jako žáci, to je nejlepší. Hezky každý pátek odpoledne a v sobotu. Kantoři to přijímali i proto, že jim nikdo nic nebral - chtějí učit frontálkou? Ať si tak učí. Ale nabídnete jim metodu, díky které je učení snazší, a oni to hned zažijí na vlastní kůži ve své hodině.

Těch školení bylo daleko víc. Ale ona to není těžká práce, školit se, je to spíš zábava. Aspoň pro mě to má vždy tak trochu podobu oněch výletů, které mě bavily se školáky. Školení ovšem musí dávat smysl a pomoci vám i žákům.

https://www.youtube.com/watch?v=h3XC9Oq3VQM

Co nejlepšího školu potkalo

Hned zpočátku jsme přepracovali školní vzdělávací program, začlenili jsme si do něj jednou měsíčmě projektové dny, a získali jsme na to evropský grant. Je to zajímavé, jak to vzniká. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si tak o něčem přemýšlela, snila, a on se objevil někdo, kdo s tím pomohl. Je dobré snít! V tomhle případě to byl jeden rodič, pan Martínek, přišel s tím, že si na projektové dny můžeme zažádat o evropský grant. A my jsme na něj koukali a říkali „ale my to neumíme napsat, do těch jejich šablon a tabulek“, a on na to „to není problém, vy vymyslíte obsah, a já vám to napíšu“. Dodal nám sebedůvěru a odvahu. Získali jsme i další velký evropský grant, ale ten nás svazoval. To už jsme byli natolik silní a vyspělí, že jsme si uměli přesně vyhodnotit, co nám vyhovuje, a co ne, co je pro nás užitečné, a co nechceme nebo neumíme. No a pak jsme byli vybráni do projektu Pomáháme školám k úspěchu.

Mít někoho, kdo vám poradí

To byla výhra. Dalo mi to zakotvení, cestu od vize k realizaci. I předtím již naše snažení mělo výsledky,  ale bylo to poněkud chaotické. Tady jsme najednou dostali možnost odborného vedení. Jako potřebují mentora učitelé, potřebuje ho i ředitelka. Lidé z projektu přišli k nám a byli ochotní nám naslouchat, pozorovat, jak to děláme, odpovídat na naše otázky, předávat své zkušenosti, dávat zpětnou vazbu. To bylo pro mě to nejlepší, co jsem zažila. A pro školu též.

Teď předáváme, co umíme, dál.

Základní škola Horka nad Moravou, kde paní ředitelka Glosová působila, prošla v letech 2013–2017 pětiletou podporou v rámci programu Pomáháme školám k úspěchu rodinné nadace Renáty a Petra Kellnerových, s nímž dodnes spolupracuje a slouží jako inspirace pro ostatní školy v okolí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.