Nástup do školy byl jako studená sprcha, říká matka dcery s ADHD. Hrozilo, že se vrátí do školky, ale nakonec jsme přišli na to, jak se s tím poprat

Kudy vlastně vedla vaše profesní cesta?

Vystudovala jsem psychologii a nějak přirozeně jsem se nasměrovala k práci s dětmi. Pracovala jsem v pedagogicko-psychologické poradně, ve středisku výchovné péče, dělala jsem krizovou intervenci na Lince bezpečí. Děti s ADHD jsem zejména v poradně nebo ve středisku výchovné péče viděla poměrně často, ale s odstupem musím říct, že tu poruchu vnímáte úplně jinak, když jste odborník, který ze svého křesla vede konzultaci s dítětem a maminkou, než když se pak ADHD vyskytne u vás v rodině. Pod vlivem svých dosavadních zkušeností s dcerou a vzhledem ke své profesní orientaci jsem se rozhodla, že budu pomáhat rodičům dětí s ADHD. Založila jsem i facebookovou skupinu Pro rodiče dětí s ADHD, kde se navzájem inspirujeme a podporujeme.

Opakování, matka moudrosti. Jak byste stručně vysvětlila, co to je ADHD a jaké má projevy?

ADHD je porucha soustředění spojená s hyperaktivitou a impulzivitou. Děti s ADHD jsou nepozorné a obvykle se jejich problémy projevují více v prostředí, které vyžaduje větší seberegulaci než prostředí domácí. Už ve školce, kdy paní učitelky nastavují pravidla, kde je nutné poslouchat, nebo počkat, až na mě přijde řada, se dítě svými projevy vymyká a často bývá označeno za „zlobivé“. Ve škole to je ještě horší, protože čtení, psaní, počítání, různé hry – to jsou všechno činnosti, které vyžadují soustředění, takže děti s ADHD, ačkoliv mohou být velmi inteligentní, v nich selhávají. 

Jak zvládala školku vaše Adinka?

Adinka chodila od dvou let do dětské skupiny, jejíž velkou výhodou bylo, že ji navštěvovalo pouze pět dětí. Adinka se vrstevníků nepřirozeně stranila, možná až bála, takže do běžné školky nebylo možné ji dát, ve velkém kolektivu by byla nešťastná. Do dětské skupiny s báječnými trpělivými učitelkami chodila do čtyř let, a když ji pak zřizovatel přesunul do jiné obce, vyhodnotili jsme, že je už dost zralá na běžnou mateřinku u nás ve vesnici.

Jak to šlo tam? Už se dětí nebála?

Dětí se sice nebála, ale ani je nijak nevyhledávala. Měli jsme zpětnou vazbu od učitelek, že je klidná, tichá, ráda si maluje a hraje sama, stranou od ostatních. Nebyl žádný problém s tím, že by nějak výrazně vyrušovala, spíš jsme všichni řešili, jak ji víc zapojit.

Není to vlastně trochu typické, že se v souvislosti s ADHD víc mluví o klucích, protože oni jsou ti, co vyrušují a lezou po zdech, zatímco holčičky jsou právě tiché a zasněné?

Je pravdou, že projevy ADHD mohou být viditelnější u kluků, co jsou jako uragán. Tyto impulzivní děti mívají často výchovné problémy, konflikty se svým okolím, jsou neunavitelné, pořád musejí běhat. Často se dokonce ocitají v nebezpečných situacích, protože se nedokážou včas zastavit a promyslet si, co udělají.  Dcera je neklidná a nesoustředěná, má problém s dodržováním pravidel, ale projevy hyperaktivity a impulzivity u ní nejsou tak výrazné. Už ve školce mi přišlo, že nemá zájem o učení, nebavila ji grafomotorická cvičení ani předškolácké úkoly. Říkala jsem si ale, že půjde do inovativní školy se zážitkovou pedagogikou, takže se v ní jistě zájem o učení projeví.

Takovou školu jste vybírali právě s ohledem na to, jak se Adina projevovala ve školce?

Ne, naši malou inovativní ZŠ V pohybu jsme v Pardubicích pomáhali zakládat už v době, kdy Adince byly teprve čtyři roky. Prostě jsme chtěli, aby naše děti měly možnost zažít inovativní výuku. Jako psycholožka mám velký problém s vnější motivací dětí, jako jsou razítka, berušky nebo známky, protože jsem přesvědčená, že pokřivují vztah dětí k jejich vlastnímu učení. Nelíbí se mi ani to, že se na běžných školách musejí všechny děti v jeden okamžik učit to samé, protože každé dítě je připravené na různé věci v různou dobu. Chtěli jsme, aby se naše děti učily jinak, a velmi jsem se těšila, až Adinka začne chodit ze školy s rozzářenýma očima a bude mi vyprávět, co nového dělala a zažila.

A to se stalo?

To se nestalo. Náraz v první třídě byl opravdu velký. Adinka do školy chodila ráda kvůli kamarádům, ale jinak v podstatě nefungovalo nic. Zjistili jsme, že u ničeho nevydrží. Ačkoliv si může vybrat, jestli se bude věnovat češtině nebo matematice, i když tráví hodně času venku a všechno si může osahat, jako jediná ze všech dětí nechodila ze školy nadšená. Válčily jsme s věcmi, které si nosila domů na dodělání, protože je nestihla ve škole. Myslím, že kdyby byla v běžné škole, asi by ji vrátili do školky. Také jsme o tom přemýšleli, ale nakonec zůstala a je to dobře. Číst sice začala až koncem první třídy a nejde kupředu tak rychle jako jiné děti, ale přesto dělá velké pokroky.

Vy jste psycholožka a celou svoji kariéru pracujete s dětmi. Přesto jste si ničeho nevšimla?

Tuto otázku dostávám často, a není divu. Nicméně Adinka byla moje první dítě, mohla jsem se jí hodně věnovat, navíc jsem díky práci znala různé metody, takže jsme spolu fungovaly dobře. Také jsem si myslela, že mně se prostě nemůže nic takového týkat, v rodině jsme nikdy problémy neměli… Lidé se mě ptají, proč jsme nedali Adince odklad, proč jsme neviděli, že není připravená na školu. Na to mám asi jen jedinou odpověď, a to, že ta mateřská láska je mnohem silnější než profesní nastavení. Spousta kolegyň má děti s poruchami učení a všechny vám potvrdí, že u vlastního dítěte jen těžko udržíte profesionální nadhled.

Jak jste se vypořádala s tím, že věci nešly tak, jak jste očekávala?

Především jsem naplno pochopila, že očekávání jsou velmi nebezpečná věc. Čím víc očekávám, tím většímu riziku zklamání čelím. Když chodila Adinka do školky, myslela jsem si: „Ona je šikovná, potřebuje jen inovativní přístup a zážitkovou pedagogiku, aby rozkvetla a její schopnosti se projevily; určitě bude chodit nadšená.“ Nakonec jsme oběhali všechna vyšetření, dostali diagnózu a Adinka má k sobě asistentku. 

Zpočátku potřebovala velkou pomoc dospělého, aby si vůbec sedla k úkolu, pustila se do něj, nevzdala to a dokončila ho. Stále jsou chvíle, kdy potřebuje velkou podporu. Ačkoliv v jejich škole je ve třídě poměrně málo dětí, přesto ji ruší, protože jsou chvíle, kdy potřebuje mít klid a pracovat sama. To jde ale proti tomu, co bychom chtěli, tedy začlenit ji v maximální míře mezi ostatní děti, podpořit ji v tom, aby navazovala vztahy a spolupracovala. Naštěstí ale teď ve třetí třídě přibývá okamžiků, kdy dcera zvládá fungovat ve skupině s ostatními, a z toho mám velkou radost. 

Také jí velmi pomohlo, že absolvovala dlouhodobý a pravidelný trénink na EEG-biofeedback, což je vlastně trénink mozku, který podporuje dozrávání, tvoření nových spojů, má to pozitivní vliv na pozornost, čtení, psaní, ale třeba i výslovnost, stres… Je škoda, že o této metodě neví víc rodičů. 

Jak se ve škole i doma vypořádat s poruchou pozornosti, a co funguje paní Matyášové? Čtěte za týden v pokračování rozhovoru.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.