Naučit se ve škole definici hypotéky dětem k dosažení finanční gramotnosti nestačí, říká analytik David Souček. Je potřeba umět řešit praktické úlohy ze života

Začnu trochu neobvykle a poprosím vás o jedno vysvětlení. V testování jste se orientovali podle tzv. Bloomovy taxonomie kognitivních dovedností… Co to znamená?

Bloomova taxonomie (pojmenovaná po svém tvůrci, americkém psychologovi Benjaminu Bloomovi) pomáhá vědcům i pedagogům utřídit si vzdělávací cíle a současně myšlenkové procesy probíhající při výuce v hlavách jejich žáků. Při evaluaci pak pomáhá posoudit, na jak hluboké úrovni si probíranou látku osvojili. Jedná se o škálu, na jejímž jednom konci jsou ty jednodušší, převážně mechanické formy osvojení, kdy si žák pouze zapamatuje nějaký pojem či vzorec, aby ho mohl přesně zreprodukovat. A na druhém konci jsou složitější úrovně, jako je tvůrčí aplikace získaných dovedností v nové, neznámé situaci. Tomu samozřejmě musí předcházet pochopení a analýza té situace atd. My jsme si dali za cíl ověřovat právě složitější úrovně zvládnutí finanční gramotnosti a ekonomických dovedností žáků, protože jsme přesvědčeni, že v reálném ekonomickém životě jsou ty jednoduše a pouze mechanicky naučené poznatky téměř k ničemu. K tomu jsme využívali pokud možno co nejvíce praktické situace z reálného života, se kterými se žáci a jejich rodiny mohou běžně setkat.

„Myslím, že ani škola ani rodiče by se neměli zříkat dílu zodpovědnosti za finanční vzdělávání dětí.“ FOTO: David Souček

V otázkách jste se soustředili nejen na domácí rozpočty, půjčky, spoření... Součástí byly úlohy kolem podnikání, znalostí institucí typu banky, pojišťovny… A zajímala vás i schopnost dětí využívat v praktických finančních úvahách znalosti z matematiky. Jak rozsáhlé testy vlastně byly?

Test zabral žákům jednu vyučovací hodinu a s jejich rostoucím věkem rostl i počet úloh a jejich náročnost. Ale všechny byly koncipované tak, aby vycházely ze skutečných, historických nebo aktuálních dat, událostí a souvislostí, a to od úrovně ekonomiky státu, obce i rodiny. Přitom jsme nezkoumali, jak je to konkrétně u dětí doma, neptali jsme se na příjmy rodičů nebo výši kapesného. Šlo o to, aby na chvíli přemýšlely jako dospělí a pokládaly si reálné ekonomické otázky. Jako třeba které faktory zohlednit při rozhodování, zda se rodině vyplatí jezdit za nákupy do supermarketu za hranice. To je aktuální otázka, u níž z praxe víme, že se v ní ani dospělí často neumějí rozhodnout správně, protože nevyhodnocují všechny okolnosti a nechají se unést třeba jen lákavými cenami na letáku. My jsme právě u této otázky chtěli, aby děti vybraly, které z nabízených parametrů je skutečně potřeba zvážit, než se rozhodneme, zda třeba do toho polského supermarketu vyrazíme, anebo ne. 

Chápu, šlo o to ukázat, že na první pohled lákavá nabídka má svá negativa, která je potřeba zvážit…

Ano, takto funguje v našem životě spousta věcí. A často i zdánlivě nefinanční rozhodnutí mají výsledně konkrétní ekonomický dopad na naše životy. Třeba když jdeme k volbám. Před nimi politici často slibují opatření, o jejichž finančních dopadech vůbec nemluví, a anebo mluví, ale způsobem, který zodpovědnému voliči rozhodování vůbec neulehčuje. Například si libují v absolutních hodnotách  – přidáme vám třeba 500 Kč, což zní hezky. Je to kulaté, dobře vypadající číslo. Ale bez zasazení do nějakého kontextu, bez vztažení k jiným finančním parametrům (např. k průměrné výši mzdy či důchodu, k výši inflace) může být zcela zavádějící, a ten opojný pocit z plošně přidané pětistovky může reálně zcela zmizet. To jsou ty souvislosti, které bychom se jako voliči měli snažit vidět a pochopit. A my jsme chtěli zmapovat, jestli a do jaké hloubky je vidí žáci. 

Jak to dopadlo s tou cestou do Polska?

Byla to úloha, kterou jsme položili žákům ve všech třech zkoumaných ročnících. K zaškrtnutí bylo celkem devět parametrů a všechny bylo správné zaškrtnout (ceny zboží u nás, ceny zboží v zahraničí, cena pohonných hmot, kvalita zboží u nás, kvalita zboží v zahraničí, vzdálenost od supermarketu, nabídka zboží u nás, nabídka zboží v zahraničí, čas strávený na cestě). Stejnou situaci jsme žákům předkládali také v roce 2013, takže na ní můžeme navíc mapovat pokroky ve finanční gramotnosti. 

Udály se, nebo neudály? 

O něco úspěšnější než před deset lety byly pouze 7. ročníky, kdy celková úspěšnost testovaných sedmáků byla letos 65,7 %, oproti 65 % před deseti lety. U 5. tříd se schopnost komplexního vhledu do ukázkové situace naopak snížila na 58,3 % z 60 % před deseti lety. Změny jsou opravdu minimální. A stejně jako v roce 2013 velká část dětí zapomněla do svých úvah zahrnout čas strávený na cestě. Jako by neměl žádnou cenu, tuto chybu děláme často i my, dospělí. 

To není moc potěšující. Máte ještě nějaký další příklad? 

Deváťákům jsme položili otázku, která se týkala takzvané smluvní pokuty za předčasné splacení hypotéky. To je mimochodem téma, které se letos probírá ve Sněmovně a ani řada poslanců se v něm dobře neorientuje. Nechápou, stejně jako značná část dětí, že předčasné splacení hypotéky klientem může pro banku za určitých okolností představovat ztrátu, a proto není překvapivé, že se proti ní chtějí pojistit smluvní pokutou. Byla to jedna z těch těžších úloh, ale přesto je trochu znepokojivé, že celková úspěšnost činila jen 65 %. Zajímavé naopak je, že je to jedna z úloh, kde byla mírně úspěšnější děvčata než chlapci, i když v testu jako celku tomu bylo naopak. Rozdíly v úspěšnost mezi pohlavími nejsou v prakticky zaměřených úlohách nijak neobvyklé. Chlapci bývají o něco úspěšnější tam, kde řešení vyžaduje systematický přístup, výpočet, logickou úvahu apod., děvčata mají naopak navrch tam, kde je třeba zohlednit mezilidské vtahy nebo vcítění do myšlení druhého. Ty rozdíly obvykle nebývají veliké, nicméně přetrvávají a ve srovnání s minulostí se příliš nemění.

No, a teď je tu otázka za všechny pomyslné prachy: co je za neuspokojivou finanční gramotností našich dětí? Fakt, že s nimi o penězích málo mluvíme, protože je například nechceme zatěžovat starostmi? Na druhou stranu, kdybychom nechali tuto výuku jen na školách, tam by zase šlo hlavně o tu teorii, definice, vzorečky, ne? 

Ano, máte pravdu, výuka finanční gramotnosti ve školách je stále především teoretická. Navíc není přesně daná její forma. Jako taková je sice zakotvená v Rámcovém vzdělávacím programu, ale záleží nakonec na konkrétní škole, jakou formu tato výuka dostane. Obvykle bývá jen průřezovým tématem, tedy není pro ni vyčleněný samostatný předmět. Právě učitelé pak ve vztahu k finančnímu vzdělávání ve školách přiznávají i další slabiny. Což víme proto, že jsme spolu s testy žáků vyhodnocovali i přes 700 dotazníků od pedagogů, kteří se finanční gramotností ve školách zabývají. 

Přestože se tu bavíme o relativně omezeném vzorku pedagogů, co vám prozradili?

Ukázalo se, že až v 75 % dotazovaných škol je finanční gramotnost jen průřezové téma, u 11 % z odpovídajících dokonce jen okrajově probírané. Pouze 61 % procent učitelů, kteří dotazník vyplnili, je spokojených s tím, jak tato výuka probíhá právě na jejich škole. Pouze 52 % z těch, kteří finanční gramotnost učí, cítí, že na to má opravdu dostatek vědomostí, zatímco 48 % přiznává, že tyto znalosti nemají, tedy necítí se být sami dostatečně finančně gramotní! A to je ještě otázkou, kolik z těch, co si věří, si věří oprávněně. Zajímavý je také údaj, který říká, že 65 % z dotázaných pedagogů by uvítalo, kdyby se o výuku v tomto směru postarala nějaké odborná externí organizace. 

Možná v tom hraje roli i průměrný věk pedagogů? 

Průměrný věk těch, kteří nám odpovídali, se pohyboval okolo 48 let. Což zhruba odpovídá věkovému průměru v našem základním školství obecně. A ano, je pravda, že s přibývajícím věkem budou některým učitelům asi méně blízké ty nejaktuálnější finanční pojmy a fenomény, jako například svět finančních aplikací, online investic nebo kryptoměn.

Mami, dáš mi kapesné? Určitě! Otázkou je, od kdy, kolik a na co! Čtěte více

Ale i kdyby tohle všechno učitelé ovládali, nemohou vědět, jak zdravé je ekonomické chování v jednotlivých rodinách, a zda na tom mohou stavět. Například v takzvaných vyloučených lokalitách je velmi těžké očekávat, že si základy zdravého finančního chování přinesou všechny děti ve třídě z rodiny. Naopak, učitel se může – třeba narozdíl od matematiky – dostat nechtěně při výuce ekonomických dovedností do reálného „konfliktu na dálku“ s tím, jak to v některých rodinách vypadá. Děti třeba mohou přijít domů a vykládat, že podle paní učitelky není rozumné půjčovat si na dovolenou, když jsou oba rodiče nezaměstnaní, v situaci, kdy to jejich rodiče právě udělali. Asi i proto další výsledky učitelského dotazníku prozradily, že pouze 12 % z odpovídajících pedagogů pravidelně spolupracuje s rodiči právě v otázkách výuky finanční gramotnosti. 

A kudy z toho ven?

Myslím, že ani škola, ani rodiče by se neměli zříkat dílu zodpovědnosti za finanční vzdělávání dětí. Škola by měla být taková zajišťovna v předávání informací o zdravém finančním chování a rozumném rodinném hospodaření pro děti z rodin, kde právě to nefunguje. Pokud na to rezignuje, vlastně jen napomůže předání nezdravého ekonomického chování další generaci. Pokud děti s poukazem na citlivost tématu učitel vyzve, aby si to probraly doma s rodiči, může si být téměř jist, že právě děti, které by to nejvíc potřebovaly, to s nikým neproberou, anebo se dozvědí věci, které nejsou hodné následování. Právě kvůli těmto dětem nesmí podle mě škola na finanční vzdělávání rezignovat, pokud chce plnit svou úlohu při vyrovnávání socioekonomických rozdílů ve společnosti – což je u státního školství jeden ze základních cílů.

Jenomže to určitě nestačí provádět tou jednoduchou mechanickou formou, kdy se děti naučí definice pojmů z finančního světa. Učitelé musí stavět na praktických situacích a jít o krok či dva před tyto pojmy: podle čeho a v jakých případech je vůbec rozumné brát si půjčku, a pokud ano, na co ano a na co ne. Že je něco jiného dlouhodobá investice do vzdělání, a něco jiného spotřeba s krátkodobým efektem v podobě jednorázového potěšení. Že je obvykle moudřejší spořit než si půjčovat atd. A teprve potom, co toto všechno žáci pochopí má, smysl i ta oblíbená RPSN a další finanční pojmy. 

Dobře, takže co teď? Jsem rodič, přečtu si tento rozhovor a říkám si, co s tím budu dělat…

Zajímejte se, jak se tato problematika probírá u vás ve škole, a co škola dětem nedává, dožeňte doma.  

Děti nejsou hloupé, vidí svět venku. A na ten je sezení v lavici nepřipravuje, říká lektorka Čtěte více

A kde jako rodič najdu zdroje informací? 

Určitě jsou k tomu účelu na trhu k dispozici knihy, učebnice, webové stránky. Česká spořitelna, Moneta Bank, Komerční banka i další peněžní se ve vlastním zájmu snaží své současné i budoucí klienty nějakou formou vzdělávat, aby se jí s nimi lépe spolupracovalo. Podívejte se tedy na web své banky. A počítejte s tím, že v okamžiku, kdy děti vycházejí z deváté třídy a ukončují základní vzdělání, mohou být na tom s finanční gramotností plus minus jako vy – pokud tedy zrovna nepracujete v bance nebo se z vás nestal odborník na hypotéky díky stavbě rodinného domu.

David Souček je spoluzakladatel a v současnosti ředitel společnosti Kalibro, která se zabývá evaluací (testováním) znalostí a dovedností žáků na základních a středních školách od poloviny devadesátých let; spolupracoval rovněž na mezinárodních projektech OECD, které se věnují srovnání mezi jednotlivými státy a školskými systémy (PISA, PIAAC, TIMSS).

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.