Nechte mě chvilku, já si to rozmyslím. Ředitel školy o metodě, která učí děti myslet

„Je čím dál víc dětí, které jdou do řešení úkolu impulzívně, bezhlavě, bez rozmyslu. A podle toho vypadá i výsledek. Neumějí si najít vlastní cesty učení,“ říká Petr Jíša. Díky jedné zvláštní metodě, zvané Feuersteinovo instrumentální obohacování, se dá tento nedostatek napravit. Proto ji jako ředitel zavedl na Základní škole Vorlina ve Vlašimi.

K čemu je Feuersteinova metoda dobrá?

Učitelé si stěžují na to, že přibývá dětí, které se vrhají do úkolů bez rozmyslu, ani si nepřečtou zadání. Chybí jim strategie, skoro by se dalo říct selský rozum. Vběhnou zbrkle do řešení a ztratí se v něm. Feuersteinova metoda je založena na poznání, že myšlení a učení jde zlepšovat v jakémkoli věku a u kohokoli. Zlepšování spočívá v tom, že přijdeme na to, jaké strategie jsou pro nás při řešení problému účinné.  Každý se učí jinak, což se ve školách stále ještě moc nebere v úvahu.

Feuersteinova metoda se používá u dětí od osmi let, existuje ale také její varianta pro děti od tří let. U malých dětí dokáže dokonce nastartovat schopnost myslet a učit se prakticky od nuly, a to i u takových, které vykazují znaky mentální retardace. Je to ovšem skvělá metoda i pro schopné děti. Ty někdy budování strategií podceňují, spoléhají se na to, že vše chápou rychleji než ostatní. Ale jen o rychlosti to není. Mottem metody je „Nechte mě chvilku, já si to rozmyslím“.

Tato metoda zatím není ve školách moc rozšířená…

Důležitou osobou byla pro mě Eva Váňová. Působila jako ředitelka pražské školy, kde jsem několik let pracoval jako zástupce ředitele. Vede výcviky pro lektory, několik jsem jich u ní absolvoval. Ve škole ve Vlašimi jsem pak již jako certifikovaný lektor vypsal dva zájmové kroužky: jeden pro šesťáky a další pro menší děti. Do každého se přihlásilo šest šikovných dětí, i když se oba konaly v pátek odpoledne.

Jak jste to ve škole „inzerovali“?

Napsali jsme, že otevíráme kroužek zaměřený na metodu profesora Feuersteina, který vyvinul ucelený program na rozvoj schopnosti se učit a na snížení zbrklosti při řešení problémů. A že se díky programu také snižuje strach z chyb a posiluje sebedůvěra.

Udělaly děti nějaký viditelný pokrok?

Ano, pokud to budu počítat na známky, tak i tam bylo viditelné, že se zlepšily. Jedna ze žákyň začínala na druhém stupni s trojkami a končila s jedničkami a obecně se všem snížil známkový průměr. Domnívám se, že to není jen vlivem této metody, ale že k tomu přispěla. Viditelný pokrok byl i při řešení úkolů během kroužku.

Jaké úkoly děti konkrétně řešily?

Využívají pracovních sešitů (tzv. instrumentů), které jsou vlastně jedinou materiální výbavou této metody. První ze sešitů je například zaměřený na uspořádání bodů. Na úvodním obrázku je shluk bodů, připomíná hvězdnou konstelaci. Zprostředkovatel – v našem případě učitel -  vede děti k tomu, že si ujasňují, co na obrázku vidí, co to pro ně znamená. Co pro ně znamená bod? Jak se k úkolu vztahují, jak jim při tom je, co se bude dál dít, kde se to odehrává. Kde všude nastává (a my si uvědujeme, že nastává) spojování dvou bodů? Kde se to děje v životě? Přes nějaký prožitek spojený s výukovým materiálem se zvýrazní princip a ten se pak přenese do životních situací. I učení je takové spojování bodů. Nebo vztah.

Ne všechny děti vidí to, co je na obrázku, stejně, ne všechny mají pohotové odpovědi. Pro ty pomalejší je to většinou frustrující. Jak se s tím pracuje?

Zprostředkovatel klade otázky jako: co by dítěti pomohlo, aby to, co potřebuje, našlo. Nabízíme i možnosti, jak nějakou dovednost vytvořit, probudit. Každý má čas na to, aby si odpověď rozmyslel.

Zlepšení výkonu nastává proto, že si dítě začíná věřit?

Ve skupině najednou děti vidí, že strategie, postupy, jsou opravdu různé, že do cíle vedou různé cesty. Nikdo nehodnotí, jaká cesta je ta správná, spíš se na to díváme tak, že některá je funkční a jiná k řešení nevede.

Jak se vám podařilo nadchnout učitele?

Jeli jsme se s kolegou podívat, jak to dělají ve škole ve Svitavách, a pak jsme v jeho třídě výuku touto metodou zavedli jako projekt. Do Svitav s námi jela i paní výchovná poradkyně, o metodě nic nevěděla, jen pozorovala chování dětí na hodině a moc se jí to líbilo. Udělali jsme ukázkovou hodinu pro učitele. Ve třídě zmiňovaného kolegy učitelé viděli, že se děti zklidnily, což u osmáků bylo nezvyklé. Někteří z nich pak vyjádřili zájem o školení. A tak jsme se jako škola rozhodli, že Feuersteinovu metodu začneme používat a že budeme mít rok na přípravu. Zorganizovali jsme celkem osm ochutnávek pro rodiče. Nepřišlo jich mnoho, ale pár ano. Během roku se pak vyškolilo dalších pět učitelů a do školy také přišel učitel, který již metodu používal. Takže nás je celkem osm. Učíme děti od 4.do 8.třídy. V každé třídě je v rozvrhu jedna hodina instrumentálního obohacování týdně. Učíme to v půlených skupinách.

V kroužku jste začínal se šikovnými dětmi, které se přihlásily samy. Do tříd jste metodu rozšířili teprve nedávno. Máte už nějaké poznatky o tom, jak reagují různé typy dětí?

Zaujala mě jedna věc, které jsem si všiml u dětí na prvním stupni. Některé jsou samozřejmě rychlejší a jakoby šikovnější. Ty postupují rychleji, ale pak se stane něco nečekaného. Pomalejší děti je doženou a možná i v té kompetenci, o kterou jde, v nalézání účinných strategií, předstihnou. Bystřejší děti se zaměřují na výkon a spoléhají na svou bystrost, a vinou toho zanedbávají proces objevování a upevňování strategií. Pomalejší dítě je víc motivované strategie budovat, jako jakési své kompenzace. Třeba hned nevidí nějaké tvary, které to bystřejší dítě uvidělo a šlo rychle dál. Pomalejší dítě se naučí, že tvar objeví, když si třeba nějak hraje se vzdáleností, posune ji nebo přenese jinam. Naučí se dívat na vlastnosti těch tvarů, které vidí, a tím si pomáhat. Zaměří se na fragmenty tvaru a dokáže si pak celek z nich poskládat, i když ho hned nevidí.  Vytváří si své pomůcky a nápovědy. Což dobře ilustruje, jak se vlastně učíme. Každý jinak. A dokonce se může stát, že ten pomalejší předstihne toho rychlejšího.

Petr Jíša vystudoval management tělesné výchovy a sportu na FTVS UK a pedagogiku a učitelství pedagogiky na Filozofické fakultě UK. Působil čtyři roky jako zástupce ředitele na Základní škole Brigádníků na Praze 10 ve Strašnicích. Nyní je sedmým rokem ředitelem Základní školy Vorlina ve středočeské Vlašimi.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.