Nechtěl jsem jít na školu, kde vzduch otravuje pár nafoukanců z bohatých rodin, říká student církevního gymnázia

Studujete církevní gymnázium v Kroměříži, přitom jste ze Zlína. Proč jste nešel na gymnázium ve svém rodném městě?

Ve Zlíně jsou gymply dva. Gymnázium Zlín – Lesní čtvrť mám dokonce kousek od domu. Proč jsem tam nešel? Chodil tam můj bratr, osm let, takže tu školu dobře znám. Je silná v přírodních vědách, kdo chce jít na lékařství, je tam na správném místě. Můj bratr teď studuje medicínu. Ale na humanitní předměty, které mě zajímají, se moc důraz neklade. Taky jsem se chtěl vyhnout prostředí, kde potkáte nafoukané děti z bohatých rodin, někdy to pak není kvůli nim k vydržení. A tam občas takoví jsou.

Takže jste se na církevní školu přihlásil spíš kvůli vztahům než kvůli víře?

Dá se to tak říct, i když věřící jsem. Na první stupeň jsem chodil na běžnou základku kousek od domu, tam jsem byl pět let, ale nelíbil se mi kolektiv, tak jsem na druhém stupni přešel na církevní základní školu a tam to bylo fajn. Dobrá atmosféra. Bylo tam i pár dětí ze sociálně slabých rodin, ale nebyly nijak odstrčené ani přehlížené. Cítil jsem se tam dobře, což potom hrálo při výběru gymnázia svou roli. Nebylo to ale tak, že bych automaticky považoval církevní školy za lepší. Vzpomínám si, jak nám známý mého táty líčil svou zkušenost s církevním gymnáziem v Ostravě, říkal, že nic horšího nezažil. To bylo ale tak před dvaceti lety, jaká je tam situace teď, netuším, dávám to jen jako příklad, že jsem měl různé informace. Já jsem chtěl přátelské prostředí, které není konkurenční, a takové to tu je, vybral jsem si dobře. Nemám nic proti výkonově zaměřeným školám, ale když mají špatnou atmosféru, tak to sráží i výkony. A naopak, myslím si, že když škola funguje sociálně, výkon žáků jde nahoru. Jsou to spojené nádoby.

Vyhovuje vám bydlení na internátu?

Vlastně ano. Někdo říká, že školu si užiješ, jen když jsi na intru. Je to tady hodně komunitní. Na internátu je nás asi čtyřicet procent žáků. Myslím, že hodně jich je i z větší dálky, i z jiných regionů. Což je zajímavé a řekl bych i výjimečné, ale statistiky na to nemám. Z Kroměříže a blízkého okolí jsou u mě ve třídě jen tři studenti, ale třeba v té vedlejší je to tak třetina. Většinou je to tak čtyři pět lidí ze třídy. Teď mluvím o čtyřletém gymplu. Máme i šestiletou větev, tam je místních o dost víc.

Na internátu je večer opravdu velké ticho a zdá se mi, že tam panuje celkem striktní řád. Nechybí vám víc svobody?

Je to tu myslím přísnější než jinde, ale ono to je záměrné. A do určité míry je to spíš takové vnější nastavení. Jedna věc je, jak jsou nastavená pravidla, druhá věc ale je, jak je interpretuje ten, kdo je má vynucovat. Někdo je přísnější, někdo benevolentnější, ale obecně máme s vychovateli přátelské vztahy. Klid se vyžaduje, ale nikdo vás nehoní do postele v deset. Nejpřísnější byli na nás v prváku, abychom si nevytvořili špatné návyky. Každopádně, internát má obrovské výhody, v papučích můžete rovnou do hodiny, máme tady studentský bar… 

Jak se takový řád udržuje, stačí domluva?

Co si pamatuju, tak ano. Nějaké sankce se používaly spíš vzácně. V našem ročníku jsem to nezažil. Není tady nějaká atmosféra strachu. Člověk tu najde pomocnou ruku i mezi učiteli. Asi není vše bez problémů, do všeho taky nevidím, ale základ podle mě funguje. Budu na tuhle školu vzpomínat rád.

A jak učitele hodnotíte po odborné stránce, naučí?

Většina myslím spadá do kategorie dobrý – průměrný středoškolský učitel. Nemyslím to nijak ve zlém. Přijdou a odučí, co mají, a nechávají více méně na nás, jak si to přebereme. A pak je tu několik opravdu excelentních učitelů, hlavně ve společenských vědách. V tom mě škola příjemně překvapila. Potkal jsem je ale většinou až ve vyšších ročnících.

Učitele společenských věd Pavla Motyčku jste nominoval na odbornou učitelskou cenu Global Teacher Prize a on se pak dostal do finále. Čeho si na něm ceníte?

Umí dávat věci do souvislostí a dává prostor diskuzím. Chce zaujmout třídu pro přemýšlení, a to i v oblastech, kde o to žáci třeba nemají sami velký zájem. Byly hodiny, kdy jsme toho moc neprobrali, a přišlo mi, že mu to nevadilo. Neučil nikdy kvůli svým papírům, ale učil nás. Působí na mě tak, jako by učení pro něj mělo vyšší cíl.

Na jaře 2020 jste se stal předsedou školního parlamentu, jenže pak hned školy zavřely. Podařilo se vám fungovat i ve výjimečném režimu?

Moc ne, většina našich akcí je tradičně založená na setkávání. Chvilku jsme zkoušeli rozjet podcastovou sérii rozhovorů s učiteli, ale to bylo tak všechno. Teď se to znova snad trochu rozběhne, už pod vedením někoho jiného.

Máme za sebou dva roky doby covidové. Jak se cítíte, vy a vaši přátelé?

V poslední době vidím u svých vrstevníků a kamarádů obrovský nárůst psychických problémů. Určitě to je nějak spojené s covidem. Nedá se to vůbec srovnat s tím, co bylo dřív. I u lidí v mém blízkém okolí, do kterých bych to vůbec neřekl, se objevily závažné psychické obtíže. Myslím, že se jako generace definujeme především vztahem k technologiím. Ale pak je tu druhá věc, a podle mě ještě důležitější. Máme spoustu možností, které minulé generace neměly, a to je myslím hlavní důvod generačního nepochopení. Pro nás je samozřejmé, že si můžeme vybrat, kam půjdeme studovat, klidně do zahraničí, je to celkem běžné. Jsme na tom taky dobře materiálně. A přesto – a nevím, čím to je, se hodně lidí, které znám, utápí v nějakém chaosu. Možná se topí právě v tom oceánu možností. Je těžké se zorientovat, vybrat si. Vnějškově je vše v pořádku, ale vnitřně nevíme, kdo jsme.

Bylo pro vás těžké se vyrovnat se životem v lockdownech, ale i s návratem k normálu?

Ano, zasáhl nás i návrat, což jsem tolik nečekal. Nebo ne v takové míře. I na sobě jsem to pozoroval. Provoz školy i internátu se lusknutím prstů obnovil v původní podobě, ale lidi se vraceli otupělí, pasivní, a bylo těžké se s tou změnou popasovat, prakticky i vnitřně. Najednou jako by nám došlo, že to, v čem jsme žili skoro dva roky, nebyl normální stav. Možná v nás začalo hlodat, že jsme měli žít jinak, že správně život přece vypadá takto. Já sám nevím. Možná je to i omámení z toho, s kolika lidmi najednou musíte mluvit, předtím to bylo omezené na pár nejbližších. Ty skoro dva roky už je dost dlouhá doba na to, aby si člověk zvykl na něco úplně jiného. A změna nám došla až zpětně, vše se na nás najednou svalilo. Asi nelze čekat, že lidi nebudou nějak zasažení něčím tak zásadním, jako je pandemie. Ať už se snažíte sebevíc, nastavíte třeba skvělou online výuku, ta situace stejně zůstane negativní. Možná se někdo snažil tohle v sobě popřít a dělat, jako by se nic nedělo, a to se pak taky projeví. Ztratili jsme rok až dva života, a nešlo to jinak.

Jste v maturitním ročníku, co plánujete pak?

Rád bych šel studovat lingvistiku nebo filozofii a anglickou literaturu na Karlovu univerzitu. Velmi rád čtu. Anglická literatura je velmi bohatá a v jejím rámci existují různé specializace, dejme tomu na americkou jižanskou prózu a tak. Člověk se vzdělá do šířky, ale pak i do hloubky. Zajímá mě také filozofie jazyka. Jak to, když čtu nějaký text, třeba román, ovlivňuje mé myšlení a vztah k realitě, a podobné otázky.

Sledujete i média? Odkud se dozvídáte, vy a vaši přátelé, co se na světě děje?

Já mám rád Alarm, Deník Referendum, ale i Reflex. Dva světy vedle sebe. Hodně lidí v mé bublině sleduje podcast StudioN, pak lidi čtou Aktuálně, irozhlas.cz, Seznam Zprávy, občas si někdo koupí Respekt. Taky sledují ČT24 na Instagramu. 

Jaká jsou vaše očekávání ve vztahu k budoucnosti? A máte nějaké obavy? Co třeba klimatická změna, pálí vás to?

Nejsem bezstarostný, ale nevidím to ani tragicky. Měli bychom se rozhodně chovat šetrněji k životnímu prostředí. Ale myslím, že k tomu dojde, až si opravdu lidi uvědomí, že katastrofa je reálná. Až tehdy se prudce změní jejich chování, ne dřív. K otočce podle mě dojde za pět minut dvanáct, ale teď tam ještě nejsme. To zpoždění bude mít samozřejmě negativní dopad, ale nebude zničující. Vycházím z toho, že lidstvo se vždy nějak dokázalo vyhnout kolektivnímu vyhubení. Bylo tomu blízko, ale vždy přežilo. To je jen moje úvaha. I když se o to trochu zajímám, žádný expert nejsem. Ale myslím si, že mě tahle naděje nějak vnitřně chrání, možná mi pomáhá víra. Mnoho mých vrstevníků je naladěno pesimističtěji, i když je to třeba podprahové, ne úplně vědomé. Ten pocit, že naše životy budou omezené, tam někde hlodá. Že krize přijde, když budeme mít rodiny, že se třeba už nikdy nepodíváme, kam bychom chtěli, že od života nedostaneme, co jsme očekávali.

Ondřej Oharek pochází ze Zlína. V současnosti dokončuje Arcibiskupské gymnázium Kroměříž.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.