Někdo by se měl zastat slabších žáků, kteří se snaží. Systém je vůči nim nespravedlivý, říká Pirát Mikuláš Ferjenčík

Jaká byla vaše školní léta?

Chodil jsem na vesnickou základku v Cholticích. Byl jsem dobrý žák, nadaný, možná trochu lenivý, protože mi všechno šlo samo. Škola byla pro mě fajn. Proti šikovným dětem se to ve škole neotáčí, alespoň na prvním stupni ne. Měl jsem šťastné dětství. S klukama jsme hráli fotbal, jezdil jsem Pardubic do zušky na výtvarku. Hodně jsem četl, bavil mě dějepis.

Od šesté třídy jsem přešel na osmileté gymnázium v Přelouči. Přelouč je malé město, na gymnáziu panovala až rodinná atmosféra. Být panem řídícím bylo prestižní povolání a i pedagogický sbor se myslím vnímal jako místní elita. Roky na gymplu jsem si užil, třída byla skvělá. Měl jsem výbornou paměť, takže jsem se nemusel doma moc učit a známky jsem měl i tak dobré, myslím, že jsem měl po celou dobu studia vyznamenání. Kromě dějepisu jsem měl rád i matematiku, což je možná trochu neobvyklá kombinace. Pamatuji si na skvělého učitele matematiky. Jiní učitelé byli slabší, ale o těch mluvit nechci.

Víceletá gymnázia jsou poněkud atypickým prvkem českého školství. Není mnoho dalších zemí, kde by existovala a byla navíc tak oblíbená. Co si o nich myslíte vy?

Myslím si, že vpustit víceletá gymnázia do systému byla strategická chyba. Jsou to více méně školy pro děti vysokoškoláků, pro děti z podnětného prostředí, pro vytrénované děti. Což jde proti principu rovného přístupu ke vzdělání. V současné době ale nemají bohužel alternativu. České základní školství selhává ve vztahu k nadaným – ale i ve vztahu k těm na chvostu pelotonu. Víceletá gymnázia deficit vůči šikovnějším dětem aspoň nějak kompenzují. Dokud je úroveň druhého stupně nízká, jsou záchranou pro žáky, kteří by se jinak ve škole unudili nebo měli přímo ze života peklo. Cesta je bezpochyby individualizovat výuku na základní škole tak, aby vyhovovala každému dítěti. Já bych třeba zrušil dělení podle ročníků.

Kdybyste nešel na osmileté gymnázium, ale zůstal na základní škole až do konce povinné školní docházky, znevýhodnilo by vás to?

Myslím nijak výrazně. Já i jeden můj spolužák ze základní školy jsme šli studovat matfyz, já jsem ho nedokončil, on ano. Neřekl bych, že mezi studenty, kteří šli až na čtyřleté gymnázium, a námi na osmiletém byl nějaký výrazný rozdíl v úrovni dosažených vědomostí. Přidanou hodnotou víceletého gymnázia může být spíš jakýsi komfort, příjemnější prostředí pro děti, kterým to ve škole jde. Na základní škole mají často nepříjemné stigma šprtů. Pro hodně takových dětí je víceleté gymnázium únik z tohohle stresu. Na druhou stranu na ně může čekat stres jiný, pokud se na gymnáziu ocitnou výkonnostně ve spodní části žebříčku. V takovém případě by se bývaly možná cítily lépe, kdyby zůstaly na základní škole.

Říkal jste, že jste nedokončil studium na matematicko-fyzikální fakultě. Studoval jste ještě něco jiného, co jste dokončil?

Po matfyzu ještě strojárnu a tu jsem taky nedokončil. Pak už jsem se zaměřil humanitním směrem a nedávno jsem dokončil bakalářské studium humanitní vzdělanosti na fakultě humanitních studií. Po nějakých jedenácti letech přerušovaného studia konečně vysokoškolský diplom (směje se).

Chtěl jste mít diplom?

Pro současnou práci ho nepotřebuji, ale nevylučuju myšlenku, že bych šel v budoucnu učit, a tak je dobré mít alespoň bakaláře. Ostatní vzdělání se pak dá doplnit, ale bude už na čem stavět. A ta škola je dobrá, bavilo mě to. Mix sociologie, ekonomiky, antropologie a historie. Dobrý vzdělanostní základ.

Vy byste chtěl být učitelem? Zatím to u nás není prestižní povolání, a plat taky spíš nízký…

Peníze pro mě nikdy nebyly silným motivátorem. Podle mě to je hezké a pohodové povolání. Mimochodem, přítelkyně učí na prvním stupni. Dva měsíce prázdnin, to se mi zdá jako sen (směje se). Práci učitelů chápu lépe od té doby, co vedu dětský kroužek deskových her a zábavné logiky. Dokážu si lépe představit její náročnost. Když mám v kroužku i třeba jen jedno hyperaktivní dítě, je to hned o dost komplikovanější, natož když má někdo třídu o třiceti dětech a z toho je hyperaktivních pět deset. Dobré je, že v kroužku jsou spolu děti různého věku.

Co jste si ze školy celkově odnesl nejlepšího?

Asi optimismus. Všechno bylo v pohodě a to si s sebou nesu dál. Dost dětí má naopak stres, nedává to, a od toho se bude odvíjet i jejich sebedůvěra a pohled na svět v dalším životě. Je to škoda. To jsem si vlastně taky odnesl, tu druhou stranu mince. Jak je náš systém nespravedlivý. Jak odměňuje děcka, jako jsem byl já, kterým to jde samo, a neocení ty, kterým to třeba tolik nejde, ale snaží se. Myslím, že by se jich někdo měl zastat. V téhle souvislosti mi přijde dost nehorázné, jak někdo prohlásil, že je naprosto v pořádku, aby čtvrtina studentů u maturity propadla. Dělejme něco, aby nepropadali.

Mnoho lidí si naopak myslí, že tahle selekce je správná, že zajišťuje hodnotu vzdělání. Jinak řečeno, maturitu nemá mít každý. Proč vlastně je v české veřejnosti tak silný hlas po tom, aby vzdělávání bylo selektivní?

Souvisí to s všeobecným trendem transformace vzdělání od elitního k široce dostupnému. Myslím, že silné emoce do toho vnáší, že tohle lidé vnímají jako hyperinflaci vlastního úspěchu: co jsem si já vydřel, by mělo být najednou na dosah ruky? Nepřemýšlejí o společenské výhodnosti rozšíření vzdělání. Vnímají spíš to, že titul už nebude taková vzácnost a komodita, jak to bývalo.

Nedostatky českého vzdělávacího systému jsou již celkem dobře popsány, ale změna k lepšímu je pomalá, proč to tak je, podle vás?

Vzdělávací systém je poznamenaný určitou setrvačností. To se projevuje v tom, jak pomalu se ho daří reformovat, ale i třeba v tom, jak učitelé vnímají a hodnotí žáky. Když vás nějak zaškatulkují, je těžké se dostat ze škatulky ven. Vybavuji si pár takových příkladů. Spolužák míval trojky, pak se do toho pustil a začal studovat, ale učiteli hodně dlouho trvalo, než si toho všiml, než ho převedl z kolonky „trojkař“, do kolonky „dvojkař-jedničkář“.

Kterou zkušenost považujete ve svém životě za nejpřínosnější?

Nebudu zabrušovat do osobních sfér a zůstanu u těch pracovních. Když jsem seknul s matfyzem, čtyři měsíce jsem pracoval jako zahradník. To byla výborná zkušenost. Doporučoval bych všem lidem zažít, jaké to je pracovat rukama. Ne občas na chalupě, ale mít takovou práci. Člověk si na tom uvědomí, že po dvanáctihodinové šichtě opravdu chybí mentální kapacita přemýšlet o něčem složitějším. To je jedna věc. Na druhou stranu mně to ale připadalo jako krásná práce. Přijedete někam, kde je jen rumiště, a za týden je tam zahrada…

Mikuláš Ferjenčík je poslanec PSP ČR za Pardubický kraj a v letech 2014–2018 zastupitel hlavního města Prahy za Pirátskou stranu. Pochází z Českých Budějovic, mládí strávil v Cholticích u Pardubic. Studoval na gymnáziu v Přelouči Díky stipendiu nadace Open Society Fund dva roky strávil na Brentwood School v Essexu ve Velké Británii, kde složil i tamní maturitní zkoušku. Bakalářské studium zakončil na FHS UK.

(Rozhovor vznikl pro Akademii LN a vyšel tam v rozsáhlejší podobě)

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.