Nenakupujeme tuny dárků a existenci Ježíška s dětmi radši neřešíme, říkají cizinci žijící v Česku

„Když jsem byla malá, Vánoce jsme doma vůbec neměli. Celý prosinec jsme normálně chodili do školy, až od třicátého jsme pak měli dva týdny volno na oslavu nového roku. Stejně tak u manžela se slavil jen Nový rok,“ vzpomíná modrooká blondýnka Anna na svoje dětství na Ukrajině. „Pravoslavné Vánoce se slaví šestého a sedmého ledna, ale je to velmi náboženský svátek, kdy věřící lidé chodí do kostela. Žádné dárky, žádné velké veselí se neodehrává.“ Anna přišla do Česka v roce 2002, její manžel tu žije ještě o deset let déle. Manželé si v Praze vytvořili svoje vlastní zvyky, které předávají i svým dvěma dětem, žákům prvního stupně mezinárodní školy.

Nechceme dávat hromadu dárků v jeden den

„Mluvíme s dětmi o tom, že Ježíš byl historická postava, do něhož si potom lidé promítli svoji představu Boha. Každopádně nám přijde jako hloupost jim tvrdit, že nosí dárky, tak si říkáme, že je to prostě česká pověra,“ vysvětluje Anna. Škola, kam děti chodí, je cizinců plná, takže Ježíšek a české zvyky nejsou mezi dětmi až tak velkým tématem. Oběma se jim s manželem příčí nákupní šílenství, které se kolem Vánoc v Česku rozjíždí, a odmítají se ho účastnit. Nechtějí děti zahrnovat hromadou dárků v jeden den; raději jim dají větší dárky k narozeninám: „Miluju nazdobené ulice a domy, navíc je skvělé, že všichni máme volno, takže si užíváme společný čas a procházky. Ta velká rodinná oslava se u nás ale koná na Silvestra.“

Konec starého roku a příchod nového Anna s manželem slaví s rodinou, která buď už žije v Česku, nebo na svátky přijede. Na stole není ani kapr, ani řízky, ale spíš mořské plody. „Říká se, že jaký bude Nový rok, takový bude celý rok, takže se snažíme mít opravdu hezký den a v jeho závěru krásně nazdobenou tabuli. Ten den kluci také dostanou dárky pro štěstí, aby byl jejich další rok štědrý a radostný. Není to ale nic velkého, třeba lego, knížky nebo nějaké kartičky fotbalistů a pokémonů a tak podobně,“ vypráví Anna a nakonec se rozesměje: „Když byli malí, zkoušeli jsme Dědu Mráze, ale upřímně mě štvalo, že já sháněla dárky a oni byli pak vděční jemu. To přece není fér, takže teď jim pěkně říkám: to jsme vám koupili my s tátou.“

Vánoce neslavíme, Mikuláš nám přijde zvláštní a dojemný zároveň

Podobné vzpomínky na dětství jako Anna má i Maria, která se narodila v Rusku. I Maria dostávala na Nový rok dárky od Dědy Mráze, ale navíc – protože její rodina je židovského původu – slavila i chanuku. Později se celá rodina přesunula do Izraele. „V Izraeli jsme chanuku slavili celkem ve velkém stylu. Ne kvůli dárkům, ty byly spíš drobné, ale byl to čas návštěv, her a zábavy, který jsme si užívali,“ vzpomíná Maria.

V Česku pracuje jako učitelka a z Izraele sem před devíti lety přivezla i dnes osmnáctiletou dceru a třináctiletého syna. „Když tady dcera viděla všechny ty ozdoby, stromečky, vánoční dekorace, začala mě prosit: mami, pojď, uděláme si letos Vánoce! Ale já jsem řekla – ne, to není naše tradice, my přece slavíme jinak. Chvíli byla smutná, ale mně to dávalo smysl,“ vypráví Maria téměř deset let starou historku. Její židovské děti si ale nakonec v Česku svou cestu našly. Syn začal chodit do soukromé školy, kde ostatním dětem pravidelně s pýchou představoval své rodinné tradice, dcera sice nastoupila na křesťanskou školu, ale nikdo ji tam do slavení Vánoc nenutil, naopak. „Každý rok k nám někdo z učitelů přišel na chanukovou večeři, nasadili si jarmulku, zpívali s námi. Někteří dokonce přinesli i košer víno, což bylo velmi milé. Mělo smysl si stát za svým,“ říká Maria. Jinou českou tradici si ale s dětmi v Praze užívala – oslavy Mikuláše na Malé Straně. „Přišlo nám zvláštní, jak se děti evidentně bojí, ale zároveň těší. A když jsme je viděli recitovat andělům básničky, bylo to dojemné,“ dodává Maria s úsměvem.

Kolem tématu Ježíška našlapuji opatrně

Ve středních Čechách žije s manželem a dvěma syny ve věku devět a šest let Melda, která vyrůstala na Novém Zélandu. Její rodiče tam vlastnili hostel pro batůžkáře, který býval přes Vánoce plný, jelikož na jižní polokouli je v prosinci léto a nejlepší počasí na treky. „Většinou jsme měli doma tak pětačtyřicet mladých lidí, kteří často byli poprvé na Vánoce bez rodičů. Celá rodina jsme vegetariáni, takže táta vždycky navařil hromady bezmasých dobrot, já a moje sestry jsme nazdobily stromek, který dosahoval až ke stropu, a od ubytovaných jsme většinou dostali spoustu hezkých drobných dárků. Bylo to moc fajn a užívali jsme si svátky na maximum,“ vzpomíná.

První Vánoce v Česku byly pro Meldu ještě bez dětí a trávila je v domě manželových rodičů. Poprvé zažila advent ve tmě, zimě a s pečením cukroví. „Každý večer jsme trávili tím, že jsme pracovali s těstem, bylo to pro mě neobvyklé, zajímavé. Líbí se mi, když se lidé drží tradic, takže jsem ráda pomáhala,“ vzpomíná. Když se narodily děti, ustálily se oslavy na formě dvojnásobných oslav. Na Štědrý večer se jde ke tchánovi a tchyni, kde rodina jí kapra a salát a pro vegetariánku Meldu se připravuje například hrachová polévka. Zpívají se koledy, zvoní na zvoneček, rozbalují se dárky od Ježíška. Po návratu domů si chlapci připraví vánoční punčochy. „A ty jim přes noc zázračně Santa naplní,“ usmívá se Melda.

Kolem tématu Ježíška Melda odjakživa našlapuje opatrně a synové jí situaci ulehčují, protože se na jeho existenci či neexistenci nevyptávají. „Myslím si, že starší syn už loni trochu prověřoval a zjišťoval, zda ten Ježíšek je, nebo není, ale napřímo se mě nezeptal. Jak ho znám, tak se představy Ježíška trochu drží, protože si užívá kouzlo Vánoc. Mladšímu je to zatím jedno, ten je hlavně rád, že má dvoje Vánoce a dvoje dárky a že se večer na Štědrý den ještě může těšit na ráno,“ dodává Melda.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.