Vánoce mohou být šťastné a veselé. Nechtějte být dokonalí, nebojujte s rituály a omezte se

„Vánoce mám ráda už od dětství, sváteční náladu, pocit pospolitosti a ztišení. Obvykle se celá naše velká rodina schází v Čeladné v Beskydech, kde jsem se narodila a prožila dětství. Žijí tam mí rodiče, sestra s manželem a dětmi, babičky a bratranec,“ říká Silvie Lišková ze Zlína, vzděláním ekonomka, která se věnuje práci s dětmi, pořádá pro ně kroužky ručních prací – když covid dovolí. Rodina se takto chystá sejít i letos. „Omezili jsme kontakty s ostatními, ale ty blízké jsme si ponechali. Babička, které bylo letos devadesát, nás chce vidět, a my všichni to máme stejně,“ říká Silvie. I její jedenáctiletá dcera Kája a devítiletý syn Vašík mají na svátcích rádi právě tohle: „že se všichni sejdeme“. Ale deset dní před Vánoci Silviin manžel zjistil, že je pozitivní a Liškovi nakonec do Čeladné nepojedou. „Člověk může plánovat, ale musí být i připravený na to, že věci nakonec budou jinak. Zdraví je teď přednější a vždycky si s rodinou můžeme udělat druhé Vánoce později,” říká Silvie.

Investujte správně

„Je dobré se zamyslet nad tím, co je pro nás skutečnou esencí Vánoc. To si ponechat a zbytek vědomě odfiltrovat,“ říká lektor kurzů o výchově a vzdělávání „bez poražených“ a psychoterapeut Jan Vávra. Rozhodnutí mít toho méně a dělat toho méně vyžaduje určité úsilí, naše neurotická mysl nás totiž táhne opačným směrem. U věcí si přebujelou nabídku všeho možného snad již i uvědomujeme, u společenských kontaktů ne tolik. „Osobně mám vánoční svátky a přípravy rád od chvíle, když jsme doma přišli na to, že předvánočních a vánočních setkání a návštěv bylo moc,“ říká Jan Vávra, který se ženou Alenou bydlí ve Světicích ve Středočeském kraji a vychovávají spolu dva syny mladšího školního věku, Sebastiana a Tadeáše. Už několik let drží tradici jen jednoho předvánočního posezení s úzkým kroužkem kamarádů a zbytek energie věnuje rodině. A cítí se lépe.

V téhle souvislosti se mu vybavuje průzkum, který se týkal italské vesnice proslulé dlouhověkostí obyvatel. Staříci a stařenky se kromě vysokého věku vyznačovali i tím, že byli celý život spokojení, a výzkumníci se zajímali, na čem je jejich duševní rovnováha založená. Zkoumali samozřejmě, jak to mají se vztahy, protože ty prokazatelně přispívají k většímu pocitu naplnění a štěstí. A zjistili, že se sousedy a známými komunikovali vřele a přátelsky, ale pouze letmo a na úrovni lehké konverzace. Pozdrav na trhu nebo v kostele, rychlá káva nebo sklenička aperitivu v denním baru, víc ne. Zato se členy rodiny trávili času hodně. 

„Je dobré se držet pár nejbližších vztahů, které nemusí být nutně rodinné, a do zbytku moc neinvestovat. Dnešní, zvláště (velko)městský člověk je komunikačně přehlcený,“ myslí si Vávra. A i když letošní prosinec proběhl vesměs bez vánočních večírků, to, co říká, platí i o sociálních sítích. Šetřete si energii pro nevirtuální vztahy. 

Zhoubná touha po dokonalosti

„Vánoce si docela užíváme. Jediný, kdo z naší rodiny chce v rámci předvánočního úklidu umývat okna, je sedmiletá dcera, a dojde na to počítám někdy v březnu,” směje se psycholožka Ivana Štefková, která žije s manželem a dvěma malými dětmi na pražských Vinohradech. Profesně se zaměřuje na zkoumání lidské odolnosti neboli kvalit a vlastností, které člověku v životě pomáhají. Díky tomu lépe porozuměla vlastním problémům – a opustila je. 

Jedním z rysů, kterým podle průzkumů disponují odolní lidé (většinou od dětství) je lepší, realističtější postoj k vlastním neúspěchům a chybám. A naopak, překážkou na cestě ke štěstí je nutkavá touha po dokonalosti a strach ze selhání. „Pocházím z rodiny, kde byl velký tlak na výkon, špatné známky byly nemyslitelné. Až v dospělosti a díky své práci jsem objevila, že mě vzorec převzatý v rodině stále pohání, že jsem na sebe moc náročná a přísná, a jestli nepřestanu, utrýzním se,“ usmívá se Štefková.

Postupně se naučila být snášenlivější k vlastním nedostatkům, dopřála si víc laskavosti a pocit vnitřní pohody vykvetl. „Samozřejmě že to má dobrý vliv i na rodinu,“ říká. To, jestli neupeče cukroví podle plánu, už ji nevzrušuje. „Někdy se u nás linecké těsto sní ještě z lednice a na vykrajování ani nedojde,“ pokrčí rameny. 

Někdo může omezit počet druhů cukroví, ale pro jiné je pečení naopak radost a ubere raději v něčem jiném. Ubrat je ale většinou potřeba. Z nároků i předimenzovaných plánů. „Snaha stihnout příliš mnoho věcí nám Vánoce bezpečně zkazí,“ říká Vávra.

Vánoce v lese, omezená edice

S postupem času se pohled na Vánoce proměnil i Janě Kočí z Radotína u Prahy. „Už si nedělám iluze, že je prosinec stejný měsíc jako každý jiný, dávám si ‚do diáře‘ zpomalení. Dělám si čas na to, abych si ozdobila v klidu byt, vzala do ruky jehlu a nit a ušila pytlíčky s vánoční vůní, udělala si opravdu čas na pečení. Dřív jsem to taky dělala, ale při tom jsem se snažila udržet normální pracovní tempo a narvat tam ještě tyto věci navíc.“ 

I Janina rodina řeší, v jakém režimu se letos potká s babičkou a dědou. „Plánujeme, že se sedmadvacátého sejdeme v lese na Křivoklátsku, vezmeme s sebou svařák, pár dárků, svíčky a uděláme si setkání v přírodě. Naši se trochu bojí korony, a tak to místo na chalupě bude na dvě hodinky venku. Mně se to vlastně líbí, těším se na to. Děti jsou spíše zklamané,“ říká Jana.

Procházku s krmením ptáčků v parku místo obvyklého domácího posezení u babičky a dědy plánují i u Vávrů a Štefkových. „A ke druhému dědečkovi pojedeme až před Silvestrem, to už snad pro něj budeme bezrizikoví, po tolika dnech doma a bez kontaktů s venkovním světem,“ říká Ivana. „Všichni už máme té náhražkové komunikace online plné zuby,“ dodává.

Rituály a tradice – je o co se opřít

České Vánoce jsou tradiční i rituální, i když nejde o rituály náboženské: je pro nás důležité, kdy se zdobí stromeček, většina domácností lpí na dokonalé sadě cukroví a bramborovém salátu comme il faut, dárky nosí Ježíšek a jsou většinou hojné, hezky zabalené a rozbalují se po štědrovečerní večeři. A pak tu ještě máme nálože pohádek v televizi a koledy na dokreslení atmosféry, které navíc snad každý umí i zazpívat. 

Nemalé části Čechů už ale tohle pojetí Vánoc není sympatické, mírně řečeno. Jsou to pro ně jen konzumní, vyprázdněné zvyky. „Vztah k rituálům záleží na tom, nakolik jsme je přijali za své. Je rozdíl mezi ‚chci‘ nebo ‚mělo by se‘ to dělat,“ říká Jan Vávra. Podle něj se ale z pouta Vánoc dá vymanit dost těžce. I negativní vztah je vztah, nikoli lhostejnost. Také jste se dušovali, že letos nebudete uklízet, ale pak vám to nedalo, protože byste se styděli před návštěvou? 

Rituály mají podle Jana Vávry jednu velkou výhodu – člověk se jimi může nechat vést. „Vyberte si takové, které se vám líbí a nastavte si i vlastní. Dávají Vánocům jejich jedinečnost, ale i klid a zjednodušení.“ Nemusíme pracně vymýšlet každý rok zcela originální Vánoce, což by bylo energeticky náročné. Svátky můžeme v klidu prožít jako ostatní milióny domácností, s tradičním bramborovým salátem.

„Rituály mimo jiné podporují pocit sounáležitosti a svými zajetými kolejemi, tím, že se něco opakuje, mohou působit i blahodárně. Vnímaly to tak celé generace,“ dodává Vávra. S Vánoci zkrátka nemusíme bojovat. Ani proto, že když jsme byli malí, tak se naši u přípravy štědrovečerní večeře hádali. Za to svátky nemůžou.

Horká vana a hlavně klid 

„Co bude o Vánocích, ještě nevím, přestavuji dům a vše je vzhůru nohama,“ říká Jan Tilinger, stavař povoláním a žonglér a „cirkusák“ ve svém volném čase. Před dvěma lety před Vánoci provokativně na těchto stránkách prohlásil, že svým dětem nekupuje vánoční dárky – a byl mnoha čtenáři rozpoznán jako krkavčí otec. „Já ale kolem Vánoc nemám žádná dogmata, nakonec i ty dárky mohou být,“ říká vesele. A připouští, že možná letos zase po několika letech nastal čas udělat Vánoce, jak to mají rádi jeho rodiče, se stromkem a salátem, ve kterém všechny přísady musí být nakrájené na kostičky o straně přesně 0,5 cm – jak to vždy vyžadoval tatínek.

Jan Tilinger nevylučuje, že se rodina dokonce společně pomodlí. „Spíš kvůli dětem, věřící nejsme, ale ať vidí aspoň jednou za čas, že je třeba zvedat hlavu k nebi a ctít vyšší principy,“ říká. Tradice a zvyky bere na milost, ba dokonce je, jak stárne, začíná mít rád. Nejraději má ale klid, radost a pohodu, ty se nemají obětovat ničemu, ani ideální Vánoce za to nestojí. „Hlavně sebe a své děti nevystavujte žádným zbytečným stresům,“ vzkazuje jiným rodinám. „Místo dalekosáhlých příprav si napusťte vanu a pokecejte s kamarády.“

Naučte se být šťastní...

Zkoumání odolnosti, kterou si Ivana Štefková zvolila jako téma disertační práce, jí pomohlo odhalit principy pozitivní psychologie. Nový psychologický směr, který se oficiálně ustanovil asi před dvaceti lety, se zajímá o komponenty spokojeného života i o techniky a mentální strategie, které pomáhají lidem zvýšit odolnost, ale i zlepšit psychickou rovnováhu a pocit štěstí. Tyto techniky teď Štefková nabízí rodičům ve dvanáctitýdenním dálkovém kurzu, který se spoluautorem Janem Vávrou letos vytvořili a nazvali Rodičovská posilovna. 

„Dobrá nálada, pocit štěstí a pohody, psychická rovnováha se dá totiž do jisté míry naučit, jak ve svých knihách dokládá zakladatel pozitivní psychologie Martin Seligman,“ říká Štefková. A Vávra dává k dobru historku o tom, jak Seligman v roli poradce americké armády dostal za úkol posílit vztahy v rodinách vojáků. Ti se na něj nejdříve dívali úkosem, ale byli zvyklí plnit rozkazy, takže předepsaná cvičení vykonávali. Netrvalo dlouho a začali s úžasem zjišťovat, že se zlepšilo nejen jejich partnerské klima, ale i jejich výkon v práci.

… a budete bohatší 

Vděčnost, láska a přejícnost zlepšují zdraví, výkon i vztahy, říkají pozitivní psychologové, ale přišel na to již dávno i buddhismus. Mysl, tělo a jeho imunitní systém jsou totiž spolu v intimních vztazích. „Každý to nakonec v nějaké omezené míře pocítil. Když máme radost, cítíme se i fyzicky lépe, víc toho stihneme, dobře je i lidem kolem nás, a to zase vytváří další příležitosti pro nás samotné,“ říká Jan Vávra. 

Zdůrazňuje přitom jednu důležitou věc: pozitivní emoce nejsou výsledek dobrých životních okolností, jak jsme často přesvědčeni. Je to naopak – do velké míry jsou jejich předpokladem. „Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří byli v dospívání šťastní, vydělávali v dospělosti o třicet procent víc než ti strádající. Všechny ostatní podmínky byly přitom srovnatelné,“ dodává Vávra.

A tak i když budou letošní Vánoce zvláštní, jiné, nejisté, složité a možná i trochu smutné, zkusme hledat důvody, za co být i v této situaci vděční a z čeho se radovat. Ve většině případů je najdeme. „Tím spíš, když věříme tomu, že vděk je produktivní a obšťastňující emoce,” říká Jan Vávra. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.