No future aneb co dělat, aby se na nás nezřítila budoucnost? Zatím nevíme. Prudce aktuální kniha o vzdělávání

Kolega z EDUinu Bob Kartous má ambici dotknout se naší hlavní strasti. Jaké to vzdělávání pro budoucnost má vlastně být? Jako společnost se na tom zatím moc neshodneme, čas běží a my nejsme akceschopní. A tak nám ujíždí vlak, a možná nás proto čeká No future (Žádná budoucnost), jak autor knihu pojmenoval. Je pesimista, alarmista, slyší trávu růst? On sám k tomu říká: „Kniha může být vnímána až apokalypticky. Jak ale říkám na začátku, některé myšlenky je dobré sdělit proto, aby se nenaplnily…“

Myšlenka číslo 1:

Dnešní dospělí, kteří ještě vyrůstali za totality, většinově selhávají jako občané, voliči, rodiče – i učitelé. Nejsou schopni bezpečně převést společnost do budoucnosti, když se jim svět mění před očima téměř rychlostí blesku a oni sami trpí dezorientací kudy kam.

Myšlenka číslo 2:

Ve vzdělávání panuje velká setrvačnost – chceme to, co jsme sami zažili. Přednost dáváme poznanému, byť bez valného nadšení, před experimentem (bůhví, jak by to dopadlo). Česko je takový zápecnický hobitín. Výjimky ovšem existují.

Myšlenka číslo 3:

Doba si od učitelů žádá, aby to byli stateční a zapálení badatelé. Místo toho jsou školy plné opatrných paní učitelek s pečovatelskými rysy (a poměrně úzkým horizontem). Tenhle trabl s jednostranným profilem pedagogů není tak úplně čerstvý. Nasměrovat do školství jiný typ lidí, odvážných a kreativních, bylo možné. Nestalo se.

Myšlenka číslo 4:

S civilizací zamávaly technologie tak jako nic předtím. Je to zatím největší zkouška lidské adaptability. Rychlé změny dané především technologickým vývojem nám zahradily cestu do minulosti, tam už se pro řešení sahat nedá. Staromilové jsou zhouba. A technologie možná zatočí i se samotnou školou. Proč tam ztrácet čas, když se to samé a rychleji naučím na internetu, třeba v Khanově akademii? A co až matematiku začne vyučovat umělá inteligence?

Myšlenka číslo 5:

Dětství dnešních dětí se nepodobá dětství jejich rodičů. Tak jak je mohou vychovávat? Však taky dost tápou. Rodičovství je chtě nechtě založeno na vzorech získaných vlastní zkušeností, se všemi zlozvyky a stereotypy. A reakce ve stylu „takto to dělat nebudu“ ještě není metoda.

Myšlenka číslo 6:

Staří lidé už nejsou moudří, jejich status se snížil a i oni sami se vnímají jako méněcenní. Zbyla jim jen váha jejich voličského hlasu. A bude hůř. Děti a mladí lidé jsou zase dopovaní cukry i kybercukry a trpí rozhodovací paralýzou. Jsou velmi sebestřední, často nemotorní, nechodí ven a špatně se soustředí. Vyrůstají v prostředí, které již vesměs naplňuje jejich touhy, a přicházejí o ambice jít dál a výš. Nevědí kam.

Myšlenka číslo 7:

S ohledem na výše jmenované hrozby a výzvy je tedy nutné, abychom vzdělávání viděli jako učení se strategii přežití, nikoli jen jako přípravu na výkon nějaké činnosti, za kterou pak člověku dají peníze. Vzdělávání musí (spolu s výchovou) jedinci zajistit celostní výbavu do života, a to i s ohledem na jeho psychickou kondici (která se zhoršuje). Musí podpořit jeho schopnost duševně růst, nezakrňovat, chtít se učit z vlastních chyb. Nebát se. Být celým člověkem, nejen pro sebe, ale i pro druhé. Jinak je to málo.

No future? Snad proboha ne, ale při čtení se stejně nezbavíte pocitu, že to autor úplně nemyslel jako nadsázku. O to, jaká bude budoucnost, která se na nás valí, se dnes podle něj svádí boj. Uvnitř nás i ve společnosti. A vyhlídky jsou nejasné.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.