O mediální výchově ve školách: Většina učitelů je bezradná, neorientuje se a médii pohrdá, říká učitel gymnázia
Mediální výchova má velkolepé předepsané výstupy. Na konci základní školy by měl žák umět analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr. Realita je ovšem jiná. „Školy si často povinnost plní jednou přednáškou externisty ročně a není divu: většina učitelů se v dnešním mediálním světě vůbec neorientuje,“ říká Michal Kaderka, učitel mediální výchovy pražského Gymnázia Na Zatlance.
Mediální výchova na školách. Čím se zabývá?
Dost rychle se to mění s tím, jak se mění hlavní zdroje informací. Ještě před pár lety bylo cílem naučit děti kriticky vyhodnocovat články v tištěných novinách a časopisech a pořady v televizi. Pak do hry vstoupila online média a svět médií se zkomplikoval. Dnes většinu informací lidé nacházejí na sociálních sítích, přičemž zdroje jsou velmi nepřehledné. Ve veřejném prostoru je obrovská změť hlasů a všechny se tváří kvalifikovaně. Získat mediální gramotnost, tedy umět kriticky zhodnotit informace a jejich zdroje, je tudíž stále náročnější. A nejsem si jistý, že učitelé s těmito změnami dokážou držet krok.
Dá se nějak zhodnotit, jak na tom s mediální výchovou jsme?
Podle agentury Median polovina škol přiznala, že se mediální výchově nevěnují a přes 70 % učitelů uvedlo, že si dělají vše na koleně. Důležitým faktorem je i skutečnost, že 83 % učitelů vnímá mediální výchovu jako kontroverzní.
Jak se podle vašich zkušeností učitelé k médiím staví?
Spíše negativně, protože podle nich píší nekvalifikovaně o oblasti, kterou znají, v jejich případě o vzdělávání. V některých případech mohou mít pravdu, ale oni vnímají jako lapsus i zjednodušení tématu, které je zcela profesionální a nutné, pokud novinář píše pro laickou veřejnost.
Mediální scéna je dnes nepřehledná. Roztříštila se do širokého spektra stránek, blogů, hlášek na sociálních sítích, které mají pro mnohé čtenáře srovnatelnou relevanci... Jak studenty učíte se v tom orientovat a co by mělo být cílem? Číst ty „správné“ zdroje?
Každý zdroj nějak interpretuje svět, to je to hlavní, co je třeba pochopit. Tím, jak se redaktoři ptají, koho se ptají, jaké vybírají obrázky, jak tvoří titulky. Učím, co by měl článek obsahovat, ale to už dnes pro mnoho textů neplatí. A na druhou stranu i zcela nepodložené nebo zavádějící texty pracují se stejnými postupy jako je vyjádření druhé strany, pohled někoho „nezávislého“ či odkaz na zdroj. Důležité je si například všímat, jak transparentní je redakce.
Může být učitel v této oblasti pro studenty autoritou, i když nesleduje stejná média jako oni? Jak to děláte vy? Na co nejčastěji narážíte?
Nejsem si jistý, zda jsem pro studenty autoritou a zda jí chci být. Mojí nespornou výhodou je ale dlouholetá profesní práce s médii a to, že dokážu studenty zasvětit do systému redakční práce či historie takřka všech vydavatelských domů. Navíc se dost zajímám o to, jaká média jsou studentům blízká.
Říkají vám někdy studenti „média lžou“? A co vy na to?
Nepamatuji si, že by někdo přímo řekl, že „média lžou“, ale v hodinách řešíme i chyby a neprofesionální práci mainstremových médií. Rozebíráme, jak postupují při redakční práci dezinformační weby, a v čem se to liší od zavedených médií. Učím studenty rozeznat osobní sdělení, komentáře a fakta.
Kdo mediální výchovu učí nejčastěji a kdo by ji podle vás měl ideálně učit?
Nejčastěji ji učí češtináři, ale někdy i informatici. Podle mě by ji měli učit všichni učitelé, protože se to dotýká všech předmětů. Dám příklad: očkování je dnes velmi medializované horké téma. Učitel přírodopisu má odbornost, může posuzovat články na toto téma s pomocí určité argumentační výbavy. Není mediální expert, ale ve své oblasti má lepší nástroje poznat, kdy se jedná o kvalifikovaný text, a kdy jde o blábol. Teoreticky. V dějepise může třeba učitel poukázat na to, že některé scény filmu Gladiátor odporují historickým poznatkům o době, ve které se příběh odehrává. Společně s dětmi pak může řešit, proč se filmový scénář natolik liší od reality a jaký je záměr filmové produkce.
Když se škola rozhodne udělat z mediální výchovy samostatný předmět, jakou odbornost by měl učitel mít?
Myslím, že by to bylo dost komplikované. Vyžaduje to určitou mediální zdatnost a vhled, kterému by asi pomohla například stáž v redakci nějakého média. Učitel samostatného předmětu by měl umět mediální obsah i vytvářet a vést studenty při jeho vytváření.
Z RVP: „Mediální výchova má vybavit žáka základní úrovní mediální gramotnosti. Ta zahrnuje jednak osvojení si některých základních poznatků o fungování a společenské roli současných médií (o jejich historii, struktuře fungování), jednak získání dovedností podporujících poučené, aktivní a nezávislé zapojení jednotlivce do mediální komunikace. Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr, popřípadě je asociovat s jinými sděleními. Dále pak orientaci v mediovaných obsazích a schopnost volby odpovídajícího média jako prostředku pro naplnění nejrůznějších potřeb – od získávání informací přes vzdělávání až po naplnění volného času.“
Michal Kaderka vystudoval na PedF UK aprobaci dějepis a základy společenských věd. Deset let učil na Lauderových školách při Židovské obci Praha. Od roku 2010 vyučuje mediální výchovu na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Před třemi lety spoluzaložil Alianci pro otevřené vzdělávání a od loňska je ve výkonném výboru Učitelské platformy.
Rozhovor v DVTV s politologem Milošem Gregorem, spoluautorem Nejlepší knihy o fake news, dezinformacích a manipulacích. S projektem Zvol si info objíždí tuzemské školy a vysvětluje žákům, jak na internetu poznat zavádějící zprávy.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
