Osmdesát procent žáků jede na půl plynu, státní maturita z matematiky mohla školy probudit, domnívá se učitel gymnázia

Z vašich komentářů na sociálních sítích jsem si udělala názor, že jste zastáncem povinné státní maturity z matematiky. Je to tak? 

Možná tak někdy působím, ale jsem spíš zastáncem neideologické diskuze o jejím případném zavedení, a tu postrádám. Jsem členem Národního kabinetu matematiky, ve kterém působí aktivní učitelé z regionů, a nás se nikdo na názor k maturitám neptal. V současné situaci nemáme žádná data o tom, co děti z různých škol opravdu umí, co je škola dokáže naučit. Sliboval jsem si, že maturita z matematiky nám tato data dodá. Na vstupu jsou teď přijímačky, na výstupu by byla maturita. 

Cermat, organizaci, která připravuje jak státní maturitu, tak přijímací zkoušky na střední školy, v těchto dnech mnozí kritizují kvůli proběhlým přijímačkám. Test z matematiky v prvním termínu byl údajně těžší a nebyl zohledněn hendikep žáků daný distanční výukou.

Rodičovské odezvy na zkoušky a jejich podobu, které média tak ráda rozviřují, beru s rezervou. Často jsou iracionální a těžko je můžeme považovat za směrodatné.

Na kolísavou úroveň cermatovských testů ale někteří experti upozorňují dlouhodobě. Mluví se i o nejasné koncepci, netransparentním chování organizace, nebo dokonce o skryté agendě. Otazníky vyvolává i externí kontrola kvality testů, nezdá se dostatečná. Co na to říkáte? 

Cermat kritizuje kdekdo, nemusím se přidávat i já, což nutně neznamená, že ho chválím. Například se zpětnou vazbou k jednotlivým úlohám, které mu dává jeho zarytý kritik, matematik Oldřich Botlík, většinou souhlasím. Kdyby to bylo na mně, Botlíka nominuji do validační komise Cermatu, chyby v testech by dokázal vychytat skvěle. Rozhodně si ale nemyslím, že řešením je vrátit zkoušky a testování školám. Jestli organizace, která má na to aparát, nedokáže vyprodukovat dobré testy, jak by to dokázaly jednotlivé školy?

V našem minulém rozhovoru jste mluvil o tom, že velká část dětí se matematiku učí zcela mechanicky, bez porozumění, a školy to neumí změnit. Je fér vystavit žáky za této situace náročné zkoušce, která rozhoduje o jejich budoucnosti?

Co jiného ale učitele donutí učit lépe? Co školy probudí? Nakonec, i když budou mít žáci kvůli náročnosti testu horší skóre, na školy se dostanou, rvačka je jen o místa na pár prestižních gymnáziích. Celé přijímačky jsou tu nakonec jen kvůli tomu, že pár elitních škol má silný převis. Až budou všechny školy kvalitní, problém přijímacích zkoušek a strachu z nich splaskne. Vidím přijímačky čistě jako nástroj, který by k tomu měl vést, pak je paradoxně klidně můžeme i zrušit. K tomu by ale bylo asi potřeba zrušit i víceletá gymnázia. Existence superelitních škol je problém sám o sobě, hysterii a frustraci kolem přijímaček živí právě to, že v systému jsou školy s obrovským převisem poptávky.

Jak hodnotíte cermatovské maturitní testy z matematiky?

Vlastně docela dobře. Výsledky mých žáků odpovídají tomu, jak je znám. Podle mého prověřují znalosti žáků lépe než běžný učitel. Tvrdí se, že státní maturita deformuje výuku, dělá se z ní strašák. Ale podle mě děti víc formují, nebo deformují, písemky, které vymýšlejí jejich učitelé. Každý si učí své příklady, z těch dělá své písemky. Žák nikdy nepřichází do kontaktu se zadáním od někoho jiného. Rád bych si nějak ověřil, jestli mí žáci opravdu umí matematiku nebo fyziku, nejen mou matematiku nebo fyziku, ale nemám jak. Ono není úplně jednoduché vytvořit si dobrý test, ale stát ověřování nechává zcela na učitelích.

Myslela jsem si, že pro žáky gymnázií je maturita brnkačka, že si na ní lámou zuby žáci odborných škol a nástaveb. Všichni vaši žáci nedostávají jedničku?

Pokud jde o překonání minima, tak ano, to se daří, ale napsat test na 90 % úplně snadné není. 

Kolik z vašich žáků si v průměru vybírá matematiku jako maturitní předmět?

V mých třídách tak třetina. Občas je mezi nimi někdo, kdo v matematice plave, ale angličtiny se bojí ještě víc.

Při zavedení povinné matematiky hrozilo, že velké procento absolventů třeba pedagogických nebo zdravotnických škol nezakončí střední vzdělání, protože mají ve škole málo matematiky a u zkoušky propadnou.

Rozumné řešení mohlo být, že maturita bude povinná ze všech tří předmětů, češtiny, matematiky i cizího jazyka, ale na složení zkoušky by stačilo prospět ve dvou ze tří. Taky by mohla být základní úroveň zkoušky, která by osvědčovala ukončené střední vzdělání, a vyšší úroveň by byla potřebná ke studiu na vysoké škole. Já vidím spíš problém z druhé strany.

Můžete to upřesnit?

Syn známých chodil na hotelovou školu a jeho matematika byla po maturitě na úrovni šesté sedmé třídy základní školy. Přihlásil se pak na vysokou školu ekonomického směru, ale když zjistil, co všechno by se musel doučit, studia zanechal. Kdyby byla povinná maturita z matematiky, škola by nemohla předmět tak zanedbat. Teď to vypadá, jako by z každé školy šlo pokračovat na každou vysokou, to ale platí jen teoreticky. Bylo by fér vědět, jaká je skutečná šance absolventů daného oboru studovat na různých vysokých školách. Další příklad: má dcera teď připravuje na maturitu jednu holčinu, květinářku, má poslední pokus. Není to žádný génius, ale není ani hloupá, nicméně začínaly od toho, kolik je sto šedesát lomeno dvěma. Nechápala desítkovou soustavu. Jak je možné, že někdo v téhle zemi dojde k maturitě a neumí základní počty prvního stupně? To se může stát jen proto, že škola není zvnějšku nijak kontrolovaná. Je to obžaloba našeho systému a důkaz, že mrháme lidským potenciálem.

Takže zavést testování a veřejné žebříčky?

Tam, kde žáky často testují, jako třeba v Anglii, mohou z výsledků usuzovat, jak si konkrétní škola vede. U nás nic takového není. Stát by s tím měl něco dělat. Systém bez vnější kontroly má tendenci degenerovat a je dlouhodobě neudržitelný. Kontrolovat můžete buď proces, nebo výstup. Já bych byl radši, kdybych mohl učit, jak chci, a kontrolovaly se výsledky.

Stát si ověřuje výsledky škol dílčími šetřeními České školní inspekce, zapojujeme se do mezinárodního ověřování vzdělávacích výsledků PISA nebo TIMSS. Kvalita výuky se sleduje, byť ne plošně, ale na reprezentativních vzorcích škol a žáků. Vám jde o to, aby se testovalo v každé škole a aby výsledky byly veřejné?

Stát by měl po školách chtít, aby poskytly dítěti i rodičům objektivní, na škole a učiteli nezávislou informaci o tom, jak na tom dítě je.

Kde berete jistotu, že se kvalita výuky zvedne pomocí testování a závěrečné zkoušky?

Existují průzkumy, které to potvrzují. Vybavuji si například výzkum univerzity v Bristolu, který srovnává situaci v Anglii a Walesu. Ve Walesu bylo v roce 2001 na rozdíl od Anglie zrušeno národní testování v jedenácti letech. Studie dospěla k závěru, že to významně snížilo výkonnost velšských škol. A závěrečná zkouška je povinnou součástí vzdělávacího systému nejen v často vyzdvihovaném Finsku, ale i v Estonsku, které v současnosti dosahuje v Evropě nejlepších vzdělávacích výsledků.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Naše státní maturita z češtiny nám zatím zlepšit kvalitu vzdělávání nepomohla. Už ji máme deset let a v mezinárodních šetřeních jsme si nepolepšili. Vzdělávací systémy jsou komplexní organismy a co funguje na jednom místě, nefunguje jinde, nemyslíte?

Samotné srovnávací testy výsledky zlepšit nemohou, ale vzdělávací systém můžeme měnit jen na základě průkazných argumentů, a testování poskytuje data. Dokážu si představit, že bych mohl dospět k názoru, že státní maturita není dobrý nápad. Nechal bych se přesvědčit seriózním výzkumem. O žádný takový výzkum se ale vloni její zrušení bohužel neopíralo.

Za poslední dekády se dost vystupňoval tlak na žáky, hodně právě třeba ve zmiňované Velké Británii, ale je to globální jev. S tím jde ruku v ruce obliba testování. Dřív se studovalo bezstarostněji, teď jako by se už ve škole bojovalo o budoucí pracovní místa. Možná jsou nám Čechům soutěživost a žebříčky vlastně protivné, a proto jsme se do pořádné standardizace ještě nepustili? Možná máme právem obavy, že to přinese víc škody než užitku?

Sám ve třídě soutěživost a srovnávání nepodporuji, dbám na dobré vztahy, na to, aby si děti pomáhaly. Jsem si vědom toho, že balancujeme na ostří nože. Těžko říct, kde je ta správná poloha. Je pravda, že v Anglii děti od první třídy žijí tím, že za šest let budou skládat zásadní test. Test píšou jednou – a je rozhodnuto. To mi přijde příšerné. Naše situace je ale opačný extrém. Teď nepočítám těch deset dvacet procent českých rodin, které mají ambice. Děti, které ve druhé třídě brečí kvůli dvojce, protože se bojí, že se nedostanou na osmiletý gympl a pak na lékařskou fakultu. To je samozřejmě úchylné. Já teď přemýšlím o těch osmdesáti procentech, které nemají vnitřní motor a stačí jim prolézt nebo se učí jen na známky. U většiny z nich to znamená pracovat pod své možnosti. Abychom jim pomohli, musí nastoupit nějaký tlak. Nebo aspoň silně projevovaný zájem o to, jestli něco dělají. Je důležité, aby nikdo neodpadl. Jakmile je jednou ztracený, je většinou ztracený navždy.  

Jak bilancujete vy, jako učitel? Kolik dětí jste dostal na maximum jejich potenciálu?

Mezi svými bývalými žáky najdu takové, kterým jsem snad pomohl, ale bohužel je tam i dost těch, kterým jsem nijak neprospěl, i když jsem se snažil. Určitě je to hlavně moje chyba, ale když rozebírám náš školní systém, jen těžko hledám věci, které by mi pomáhaly. A to by přitom měl být náš hlavní úkol: vytvořit takové školství, aby v něm bylo co nejjednodušší být dobrým učitelem nebo úspěšným žákem. V realitě mám často opačný pocit. Jako bychom na trať úmyslně postavili co nejvíce překážek proto, aby byl dobrý důvod těch pár žáků, kteří je dokážou překonat, vynášet jako hrdiny, a ten zbytek zatratit jako zoufalce. A to platí i pro učitele.

Martin Krynický má pětadvacetiletou praxi učitele matematiky a fyziky na víceletých gymnáziích. Vystudoval učitelství na MFF UK a je členem v Národním kabinetu matematiky, který je koncipován jako zdroj didaktické podpory pro učitele daných předmětů. Je také autorem stránek www.realisticky.cz.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.