Otec Zlatého Ámose a školský ombudsman: Co si děti nejvíc cení na učiteli? To vám řeknu přesně

Víte, jakých vlastností si děti u učitelů nejvíce cení?

To vím docela přesně, protože si v soutěži Zlatý Ámos děláme rozbor příhlášek. Vítězí smysl pro humor. Následuje spravedlivost. Dále děti oceňují takového učitele, se kterým mohou řešit i osobní věci, který není ve škole jen kvůli „učivu“. Taky si myslím, že tohle je důležité. I za mnou jako učitelem chodili kluci a ptali se mě, co mají dělat, když se jim líbila nějaká holka. Další důležitá věc je pro děti čitelnost učitele. Spory mezi učiteli a žáky vznikají, když dětem není jasné, podle jakých pravidel se hraje.

Jak vás Zlatý Ámos napadl? První ročník se konal již před dvaceti pěti lety, takže rovnou probereme i vaše curriculum vitae.

Po pedagogické fakultě jsem šel učit na základní školu Omská v pražských Vršovicích. Mám aprobaci čeština, občanská výchova. Na své první štaci jsem působil jen týden, pak mě odveleli na vojnu. Po návratu jsem začal pracovat v Českém rozhlase, nejdříve v redakci vysílání pro školy a později jsem vedl redakci pořadu pro děti Domino. Při tom jsem dva dny v týdnu učil na základní škole. Ve škole mě bavilo všechno a chtěl jsem zažít všechno, i suplování nebo dozorování v šatnách.

Jak se učitel dostane do rozhlasu? To jsou dvě různé profese.

Oslovili mě, protože jsem se před tím umístil jako druhý (nebo třetí? už nevím přesně) v nějaké soutěži, kterou vyhlásili. Během své profesní dráhy jsem se ale ještě k učení vrátil, učil jsem němčinu na odborném učilišti, češtinu pro cizince... Učení mě baví. Dokud to šlo, tak jsem učil i při své práci ombudsmana, teprve před týdnem jsem přestal. I když ombudsmana dělám jen na půl úvazku, stejně to časově nešlo zvládnout.

Zpět ke Zlatému Ámosovi…

Když pořad Domino na začátku devadesátých let zanikl, založil jsem občanské sdružení Klub Domino – Dětská tisková agentura, a to je pořadatel Ámose. Ámos vznikl takto: s tímhle sdružením jsme jednou vytvářeli program na výstavě hraček a napadlo nás, že by tam přítomné děti mohly zvolit nejoblíbenějšího učitele. Vyhlásili jsme to i v rozhlase a začaly chodit dopisy i od dětí, které na výstavu nejely. Bylo jich celkem dost, tak jsme si řekli, že bychom mohli anketu pořádat celonárodně. A že by slavnostní vyhlášení bylo na svátek učitelů neboli výročí narození Jana Ámose Komenského. A tak tomu od té doby je. Vyhlášení bývá o nejbližším víkendu před svátkem učitelů.

Něco vás na posledním ceremoniálu zaujalo?

Že vítězný učitel šel jako první za svými žáky. Ne k ministrovi nebo předsedovi poroty.

Už několikrát za sebou vyhrál muž, přitom učitelek je daleko víc. Jak si to vysvětlujete?

Já osobně tak, že právě proto, že jsou spíše vzácní, si jich děti cení. Výjimka je víc vidět.

Jste i školský ombudsman. Co ta práce obnáší?

To jsem zjišťoval za pochodu. Jsem ve funkci od loňského září. Vyhodnocuji dotazy a stížnosti, které na mou adresu přicházejí ze škol nebo od rodin. Za rok jich bylo přes 2300. Některé dotazy jsou jednoduché, až banální, odpovědi se dají najít na internetu. Jiné vyžadují určité kompetence. Posílám je dál na oddělení prevence a pak se o ně dělí příslušné odbory ministerstva. Já se věnuji stížnostem. Když je posuzuji, snažím se získat celkový obrázek o situaci. Často jsou informace z různých stran protichůdné, jak už to tak bývá. Někdy se do školy rozjedu na návštěvu. Měsíčně je to tak 4-5 cest.

Kdo se na vás hlavně obrací? Jaké problémy řešíte nejčastěji?

Problémy mezi dospělými, v rámci pedagogického sboru, nebo mezi učitelem a vedením, případně i zřizovatelem. Napětí bývá i mezi školou a rodiči. Tématicky jde třeba o přezkum výsledků maturit, hodně se řeší „inkluze“. Dozvídám se i o šikaně a to jsou často velmi smutné případy. Mám na stole čerstvý případ kluků z průmyslovky, kteří šikanovali učitele. Vybavuje se mi taky tragický příběh rodiny, kterou šikana zničila. Dcera se léčí na psychiatrii, maminka – lékařka – z těžkého stresu přestala být pohyblivá. Tatínek je v invalidním důchodu. Tyhle případy konzultuji s jedním z největších odborníků na šikanu u nás, Michalem Kolářem.

Jak velkou pravomoc i akční rádius ombudsman má?

To je otázka. Nejsem policajt ani inspektor, když na to přijde, o tom, jestli mě vůbec do školy pustí, rozhoduje nakonec ředitel. Jsem takový obrušovač hran, ale často tohle není možné, protože se na mě obracejí lidé v pokročilém stadiu sporů, kdy se již smiřovat nechtějí. Mohu dát nějaké doporučení, ale kde není vůle se dohodnout, zbývá už jen soud.

Jaký z toho máte pocit, je ombudsman užitečný?

Některým lidem pomáhá i jen to, když se mohou někomu svěřit, že je někdo vyslechne. Takže někdy posloužím prostě jako vrba, i když jinak zasáhnout nemohu. No a zase v jiných případech se věci začnou hýbat jen proto, že jsem se někde objevil, někam zavolal. Co nešlo, najednou jde. Paní ředitelka se vzchopí, začne jednat, hledá se řešení. I v tomto případě jsem pro to nic extra neudělal, ale děje se to díky ombudsmanovi. Někdy jsem tedy užitečný i jen tím, že jsem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.