Paní učitelka, která se umí hezky zlobit: „Když dítěti neukážu emoce, jsem pro něj nečitelná. A krom toho jsem taky jen člověk."

Zaujal mě váš způsob komunikace s dětmi. V jednu chvíli jste je napomenula, ale nepůsobilo to na mě nepříjemně. Vylíčila jsem to pak paní ředitelce a ta povídá: „No jo, Andulka, k té se chodíme učit, jak se hezky zlobit“. Co je tedy ten trik na hezké zlobení?

Každý si musí vyzkoušet, co mu funguje. Za mě můžu říct, že když dětem neukážete emoce, stanete se pro ně nečitelným a špatně chápou, co po nich dospělý chce. Měla jsem ve školce holčičku, kterou maminka vedla bezvýhradně láskyplně. Když jsem tomu děvčátku důrazněji ukázala hranice, bylo bez sebe blahem. Děti ocení autenticitu, a v životě není vše jen idyla. Někdy je člověk unavený, nebo na dlouhé vysvětlování není čas. Zřetelné slovo nesouhlasu je někdy na místě.

V čem vnímáte rozdíl, kdy to je ono „oblažení“ a kdy už to je ponižování nebo příliš tvrdá výchova?

Pro mě byl přelomovým bodem názor amerického pedagoga a zastánce větší svobody ve vzdělávání Johna Holta. Chyba není důvod k panice, ale k radosti, říkal. Moje generace, a určitě i velká část dnešní, je zvyklá se chyb děsit. Za chyby se dostávaly pětky… A najednou radost?! Ale dává to mi to smysl. Když se jich nebojíme, chyby nás posunují dál. Další možnosti mi odhalila známá česká pedagožka Jana Nováčková ve svém kurzu Respektovat a být respektován. Vyšla i stejnojmenná kniha více autorů. Vzala jsem si tam, co vyhovovalo mé povaze, přidala své zkušenosti, mnoho dalších knih a školení. Stále se učím ze svých chyb. Ale k vaší otázce. Když děti vědí, že je máte rady a nesoudíte je jako takové, vezmou od vás, když jim něco vytknete. Nejde v tu chvíli o ně, ale o tu situaci. Někdy je třeba jednat rychle, třeba na ulici, nebo dítě musí přestat, když někomu ubližuje. Tehdy je třeba říct „dost“ nebo „takto ne“.

Někteří rodiče by to řešili vysvětlováním spíš než příkazem…

Záleží samozřejmě vždy na situaci, ale vysvětlování může klást na dítě nepřiměřený nárok, zvlášť malé dítě nemusí být v přívalu slov schopno pochopit, co se po něm chce. Za situaci je zodpovědný dospělý.

Zároveň jsem ale viděla, jak u vás ve školce děti hlasovaly o tom, jestli půjdou ven nebo ne. Kdy tedy je dobré vložit naopak rozhodnutí na ně?

Myslím, že tehdy, kdy jsou dvě rovnocenné nebo podobné alternativy a hlavně, když je dost času. Hlasovalo se, jestli jít na školní zahradu, nebo na plánovaný výlet do lesa, i když pršelo. Když se většina rozhodne pro to jít do lesa i za určitého nepohodlí, děti to budou snášet jinak, než kdybychom to za ně rozhodly my učitelky. Zároveň jsme dětem řekli, co by si měly vzít na sebe. Dospělý vytváří zónu bezpečí a v jejím rámci se pak dítě učí chovat, rozhodovat a přijímat důsledky svých činů, které nemůže ještě dohlédnout. Nemá tolik zkušeností.

Jak dlouho už učíte a co vás k tomu přivedlo?

Když se mi narodilo třetí dítě, věděla jsem, že je nechci vozit v kočárku po ulicích Kladna a odstěhovali jsme se do Prosečnice. Tam jsem se seznámila s Janou Havlovou, což je další osobnost, tentokrát na poli předškolní pedagogiky. Ta v té době učila v mateřské škole v Jílovém u Prahy a zavedla tam spolu s dalšími inovativní postupy. Začaly tam chodit obě moje mladší děti, dnes už jsou dospělé a samy mají děti. Škola spolupracovala s rodiči a zvala je, aby se účastnili jejího provozu, toho jsem využívala. Časem mi tehdejší paní ředitelka nabídla, zda nechci občas vypomáhat jako učitelský zástup. Začala jsem tedy pracovat jako učitelka a zároveň studovat vyšší odbornou pedagogickou školu ve Svatém Janu pod Skalou, jejímž zřizovatelem je Arcibiskupství pražské.

Máte čtyři děti. Změnila se nějak vaše výchova, když jste získala pedagogické vzdělání?

Určitě, pomohlo mi to si uvědomit, že jsou nějaké vzdělávací techniky. První dvě jsem vychovávala víc „nadivoko“, podle vzorců, které jsem si sama přinesla z rodiny. Klasika: udělat-neudělat, špatně-dobře, spíš přísnější vedení. U těch druhých dvou jsem již používala výchovu modernější, založenou na větším porozumění.

Jak byste tedy shrnula tu modernější výchovu?

Vzala jsem si z toho tuto myšlenku: musím dětem vytvořit podmínky, aby mohly udělat to, co je potřeba. Navázat s nimi vztah a v rámci toho jim určit hranice. Ke správnému jednání je dovést. Když se dítě učí chodit, je neobratné a padá, ale to vidíme jako přirozené, neříkáme mu přece „ty jsi trdlo“. Postupně se nám ale může stát, že tuhle benevolenci ztrácíme a místo pochopení nastupuje kritika a nařizování. Ale to je možná i tím, že jsme tak přísní sami na sebe. Já se snažím ke svým chybám přistupovat jako k chybám batolete, a poučit se z nich. Určitě nedělám vše správně.

Anna Svobodová je původním vzděláním zahradnice, pracovala i na poště, jako švadlena, malovala keramiku... Pak se stala učitelkou v mateřské škole v Jílovém u Prahy. Je v důchodovém věku, ale již třetím rokem pracuje v mateřské škole Archa, kam se vrátila po osmi letech, během kterých byla družinářkou na základní škole v Týnci nad Sázavou. Má čtyři dospělé děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.