Plenky, dudlíky i splachovací nočníky. Jak vypadá třída pro dvouleté děti

Nelince byly tři roky teprve před pár týdny. Je to drobná, světlovlasá holčička, která právě sedí v šatně třídy Broučků v ZŠ a MŠ Barrandov na Chaplinově náměstí. „Bude dneska Evička spinkat?“ ptá se maminky, která jí pomáhá se svlékáním. „Nevím, ona zatím ještě nepřišla,“ říká jí. Nelinka se přezouvá, přemýšlí a říká „Evička dneska určitě nespinká.“ Dívá se na maminku, co ona na to, ale maminka prostě neví. Jdou spolu k zavřeným dveřím, maminka k Nelince pokleká a chce jí dát pusu. „A co ta Evička? Třeba už tam je,“ věnuje mamince jen letmou pusu, bere za kliku a vbíhá dovnitř. Dveře se hned zase zavřou. Je čtvrtek, začíná další běžný den v mateřské škole. Jen v téhle třídě jsou děti o něco mladší – Broučci jsou speciální třída pro děti od dvou let, Nelinka nastoupila v době, kdy jí ještě nebylo ani dva a půl roku.

Dvacet dětí se vešlo, čtyřicet museli odmítnout

„Třídu jsme zřídili ve školním roce 2016/2017, protože se tehdy hodně mluvilo o tom, že děti už od dvou let budou mít zákonný nárok na přijetí do mateřské školy. A protože je to opravdu velká změna a my se báli, abychom nebyli postaveni před hotovou věc na poslední chvíli, začali jsme raději s přípravami hned,“ popisuje Jitka Valíková, zástupkyně ředitelky pro mateřskou školu. I když tato změna zákona nakonec neproběhla, rozhodli se roční přípravy zužitkovat a vytvořit třídu pro dvouleté. Každý rok přijímají dvacet dětí ze své spádové oblasti Prahy 5, zájem je však výrazně vyšší. V letošním školním roce jich museli kolem čtyřiceti odmítnout.

Byla to právě Jitka Valíková, kdo tehdy strávil rok vyhledáváním a nastudováváním metodik, aby zjistila, co takto malé děti potřebují a jak je co nejlépe rozvíjet. Připravovala tuto třídu od nuly, a protože cítila, že se do ní stávající učitelky bojí nastoupit, tak ji také první rok učila. „První rok byl pilotní. Některé věci, které jsme mysleli, že budou fungovat, nefungovaly, a naopak jsme za provozu vychytávali s kolegyní Zuzanou Hajdovou další,“ popisuje. 

Jedno bylo jasné od začátku: nechtěli doplnit třídu tříletých nebo čtyřletých dětí dvouletými. „Dvouleté děti mají úplně jiné potřeby. Ve dvou letech je ještě přebalujete, často chtějí usínat s dudlíkem, nevyšplhají se na vysokou toaletu, nesmí si hrát s některými hračkami. Proto jsme se rozhodli vytvořit třídu jen pro ně,“ říká. 

Co potřebují dvouletí? Splachovací nočníky a bryndáky

A v ní nyní stojíme. Právě v tuhle chvíli před řadou toalet. Jsou nízké a široké, při pohledu na ně máte pocit, že jste se ocitli v chaloupce sedmi trpaslíků z pohádky o Sněhurce. Vypadají jako trochu vyšší nočníky, ale jsou zabudované v zemi a za sebou mají ve zdi vestavná tlačítka na splachování. „Splachovací nočníky,“ vysvětluje Jitka Valíková. Vedle je také sprchový kout a o kousek dál komoda s přebalovacím pultem. První šuplík je rozdělený na malé přihrádky, každá z nich je označena obrázkem – stejným, jako mají děti na židličkách nebo háčkách v šatně. Sem dávají chůvy dudlíky. Nyní, na začátku druhé poloviny školního roku, jsou už přihrádky prázdné, až na jednu. Nejsou tam ani krémy na opruzeniny, které – když je potřeba – rodiče přinesou pro své dítě. V další přihrádce jsou plínky, které už také téměř nejsou potřeba. Většina dětí je nyní už bez plenek.

Už je půl deváté. Dosud si děti samy hrály s různými skládačkami nebo hračkami, nyní nastává fáze dvě: kontrola docházky a svačina. Děti dostávají bryndáček, sedají si na své židličky u stolků a paní učitelka Martina Pastrňková čte jména. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem. „Ona samozřejmě ví, kdo tu je a kdo není. Ale chceme tak děti naučit, aby reagovaly na své jméno a aby také znaly jména svých kamarádů,“ vysvětluje Jitka Valíková. A tak pokaždé, když učitelka přečte jméno dítěte, které tu není, všechny děti se rozhlédnou a sborově říkají „neníííí“. U dětí, které tu jsou, zase čte jen příjmení: „Nováková“ a dítě samo doplní „Eliška“. 

O děti se starají dvě učitelky, stejně jako v dalších třídách, tady jim však pomáhá ještě chůva. Ta děti přebaluje, pomáhá jim na toaletě a při volné hře jim předčítá nebo si s nimi hraje. Při řízených činnostech také asistuje. Nyní už například skončila svačinka a začala jóga. V kruhu stojí s dětmi obě učitelky i chůva tak, aby každé dítě dobře vidělo, co má dělat. 

Doba mezi druhým a třetím rokem je pro děti rokem s velkým R. Je to doba, kdy se obvykle teprve rozmlouvají a také se zbavují plenek. Na to potřebují mít klid, vlídné prostředí a hodně trpělivosti. Jak se to dá zvládnout ve třídě s dvacet dětmi? Jak například řeší počůrávání? „Když je dítě zralé, rodiče nám řeknou, že to už zkoušejí bez plenek a my pak postupujeme stejně,“ říká druhá učitelka Sára Hanzlíková s tím, že první impuls musí vždy vyjít od rodičů. Nezadaří se vždy, ale počet počůraných spodků není v této třídě vyšší než u starších dětí. Jak je to možné? „My je dáváme na toaletu každou hodinu,“ prozrazuje chůva. Po dohodě s rodiči pomáhají některým dětem i s jídlem. Také se tu z učitelek brzy stávají mistryně šifrovaček. Není totiž vždy lehké porozumět řeči dětem, které teprve začínají mluvit. 

A ještě jedna věc je tu jiná než u starších dětí. Drtivá většina dvouleťáků ještě neumí spát sama. Je to poprvé, kdy u nich nikdo nesedí a nedrží je za ruku nebo nehladí po vláskách. A tak si po každém obědu berou i učitelky svou matraci, uléhají vedle dětí, přikrývají se a do každé ruky berou malou ručičku těch, kteří leží vedle nich. Když usnou, přesouvají se k těm, které jsou ještě vzhůru. Mateřská škola navíc pořídila ke klasickým matracím také takzvaná korýtka, matrace, které jsou ze všech stran ohraničené, aby se dobře spalo i dětem, které ještě spí v postýlce s vysokými zábranami a potřebují mít svůj prostor uzavřenější. 

Když chodí denně, lépe si zvyknou

Takových vychytávek je tu spousta. Kam na ty nápady chodí? „Trvalo rok si vše nastudovat. Je bohužel velmi málo materiálů, které by pomohly. Výborné jsou knihy od paní Hany Splavcové a s metodikou nám radila další velká odbornice v předškolní pedagogice Mgr. Ludmila Šprachtová. Ta nás také několikrát navštívila. A ve výsledku jsme sáhli také po literatuře staré skoro čtyřicet let, z dob, kdy ještě fungovaly jesle. Jsou to metodiky, které byly napsané pro dětské zdravotní sestry a obsahují například cviky přímo pro dvouleté, vhodné techniky kreslení a další. Zkrátka způsoby, jak můžeme rozvíjet vývoj dětí,“ popisuje Jitka Valíková. 

Broučci stihnou jít ještě před obědem na zahradu a pak následuje oběd a spánek. A pak už si začnou pomalu chodit rodiče. Maximální kapacita je dvacet dětí, dnes jich přišlo patnáct. Dvanáct z nich jde domů až po odpočinku. Všechny děti sem chodí každý den. „Určitě doporučujeme, aby sem děti chodily takto denně, a nejen třeba na dva dny v týdnu. Nejsme obdoba hlídací služby, děláme spoustu aktivit, které na sebe navazují, a když dítě dva tři dny v týdnu chybí, je pro něj pak obtížné se zapojit. Je to lepší i při navykání na nové prostředí,“ říká Martina Pastrňková.

Všechny učitelky se shodují, že přivykání dvouletých dětí na školku není delší než u starších dětí. „Paradoxně bývá nejhorší u těch pětiletých, kteří přicházejí až poslední rok,“ říká Jitka Valíková. Co asi u dvouletých dětí horší je, je přivykání si rodičů. „Je to poprvé, kdy děti předávají na takto dlouhou dobu někomu cizímu. Vždycky říkám, že až tady se vlastně odstřihne pupeční šňůra. A to je těžké pro obě strany. A zatímco děti si mnohdy zvyknou hned, měla jsem tu i maminku, která stála před budovou a plakala. Tak jsem vždy vyfotila na mobilní telefon její dítě, jak si hraje a nesmutní, a šla jí to ukázat,“ vzpomíná Jitka Valíková.

Vybavená třída a navíc i chůva, to je zásah do rozpočtu

Speciální třída pro dvouleťáky se zdá být ideálním řešením, které by mohlo zafungovat všude. A v době, kdy se opět mluví o možném zkracování rodičovské dovolené, je to více než potřeba. Nicméně takto jednoduché to není. „Jedna věc je vymyslet, jak to celé může fungovat, další přizpůsobit prostory. My jsme měli v uvozovkách štěstí, že se vlivem velkých veder poškodila tato budova a byla nutná rekonstrukce. My toho využili a ve spolupráci se zřizovatelem, který rekonstrukci financoval, jsme ji rovnou nechali upravit pro ty nejmenší – například jsme sem dali ony splachovací nočníky,“ popisuje Jitka Valíková s tím, že úplně první kámen úrazu je, ty prostory vůbec mít. „Jako velká mateřská škola máme šest tříd, jsme velkou výhodou je také spojení se základní školou. Prostory pro jednu třídu se tak našly snáz, než kdybychom byly školkou se třemi třídami,“ popisuje. Navzdory velkému zájmu však ani zde není možné otevřít další třídu, není už kde. Jako pražská sídlištní mateřská škola nemají kapacitu ani na přijetí všech tříletých, které se hlásí. 

A pak je tu ještě jedna velká překážka. K dětem je třeba přibrat dalšího člověka, a sice chůvu. V ideálním případě hned dvě. „My máme naštěstí chápavého zřizovatele, kterým je Praha 5, jež nám na ni dala prostředky. My bychom je v rozpočtu nenašli,“ popisuje ředitelka školy Veronika Urban Volfová a dodává, že spojení základní školy s mateřskou je obohacující a praktické. Je to integrální součást školy, školka svými metodami základku inspiruje a obráceně to platí také, ať už se to týká digitálních technologií, mimoškolních aktivit nebo metod personálního řízení.

Už je po obědě a přicházejí první rodiče. Mezi nimi je i Nelinčina maminka. Je na mateřské dovolené s dalším dítětem a dlouho váhala, jestli Nelinku do školky vůbec přihlásit. „Ona má ale hrozně ráda děti a já jí tento sociální kontakt dát nedokážu,“ říká s tím, že se dcera do školky vždy těší a ona sama vidí, jak velké pokroky dělá jak v řeči, tak i například v motorice. A jestli vás zajímá, co Evička, tak ta dneska spinká.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.