Popište svět z pohledu jorkšíra aneb Jak to vypadá, když se čeština učí na zahradě

Základní škola v pražských Kolodějích to dělá už roky. Venku se učí tělocvik, prvouka, ale i čeština, matematika či výtvarná výchova. „Dokonce jsme byli venku i na geometrii, kdy si děti vzaly gumu a vytvářely s její pomocí různé tvary. Na informatice si zase na tablety fotily snímek, který potom na počítači ve třídě upravovaly,“ popisuje ředitel školy Zdeněk Dolanský s tím, že některé předměty se ven moc nehodí, ale s trochou kreativity se i ty dají zvládnout. Jiné jsou ale zase pro výuku venku jako dělané.

Je úterý dopoledne a on právě učí páťáky češtinu. Děti se už předem rozdělily do pěti skupin a také si pro svůj tým vybraly jméno. Jsou tu Rošťáci, Dodge Police, Offíci, Želvičky a Špunti. Čeká je souboj. Jako první úkol si procvičí abecedu: každý tým musí křídou na dlažbu nakreslit čtverec, ve kterém má každé písmeno abecedy své políčko. Každé políčko pak musí být velké na délku paže. Postupně vzniká pět abecedových šachovnic, na kterých se mají páťáci rozestavět tak, aby dali dohromady slovo NADACE. 

„Je to po vzoru pevnosti Boyard,“ odkazuje ředitel na slavnou televizní soutěž, zatímco se žáci ve skupinkách, které mají hotovo, už hlásí, aby byli první a dostali nejvíc bodů. „Nene, ve slově nadace jsou dvě „a“ a vy máte jen jedno,“ zklamává skupinu, která mohla být první a jde kontrolovat dál. Školní zahrada vznikla v roce 2016 za částečné podpory Nadace Proměny Karla Komárka a děti na ní mají kulatý stůl se sedačkami jako venkovní učebnu, kamenné zákoutí, několik velkých kmenů, na kterých mohou sedět nebo je prolézat, přírodní houpačky i prolézačky a hřiště. Celý projekt stál 1,5 milionu korun. „Ven jsme chodili i dříve, ale měli jsme tam jen asfaltové hřiště a pár prolézaček. Využívali jsme proto zahradu hlavně na výuku prvouky, na výtvarnou výchovu či tělocvik. Nyní ale máme už i venkovní učebnu v podobě stolu a sedaček, takže tam můžeme učit téměř cokoliv,” vysvětluje ředitel školy. Zahrada je obsazená především na jaře a na podzim, dá se říct, že učitele vyláká ven první sluníčko. „První týden v květnu jsem tam odučil například čtyři hodiny, ale v červnu jsme tam prakticky celý den,” dodává Zdeněk Dolanský. Zatímco před zimou totiž žáci chráněni nejsou, před ostrým sluncem je ochrání plachta, která se dá připevnit nad stůl. 

Pán-Hrad-Muž-Stroj-Zahrada

První úkol vyhrávají Želvičky a jde se na další. Každý tým dostává papírky s nápisem Pán-Hrad-Muž-Stroj-Předseda-Soudce. Ke každému vzoru mužského rodu musí na zahradě najít věc, která mu odpovídá, a tu na papírek položit. „Jestli je to velké, stačí to napsat. Nechci, abyste tu káceli borovice,“ upozorňuje Zdeněk Dolanský. A děti sbírají, co se dá. Co se nedá, dopisují. Objevuje se písek, kůrovec, keř, brouk, list, kámen, čedič. Čas vypršel, Zdeněk Dolanský obchází skupinky a boduje. 

Důvodů, proč s dětmi tráví hodiny na zahradě, je spousta. Děti se na čerstvém vzduchu více soustředí, učivo je venku více baví, můžou se protáhnout, proběhnout a také zapojí všechny smysly. Zároveň ale přiznává, že učitelská příprava je na takové hodiny mnohem složitější. A například on sám je zvyklý využívat při většině hodin interaktivní tabuli nebo internet a to venku nejde. Problematické je také vysvětlovat novou látku. Pro hodiny, kdy učivo procvičují, je pobyt na zahradě ideální. 

Úkol číslo čtyři je ještě těžší. Páťáci dostávají papír, na který mají najít co nejvíce slov, které mají po hláskách B, F, L, M, P, S , V, Z měkké I či tvrdé Y – takže procvičování vyjmenovaných slov. Páťáci se rozprchnou po zahradě, každá skupina si najde svůj kout a loví slova. Lýkožrout, koryto, slyšet, pýr, výška. „Pane učiteli, jak vypadá pelyněk?“ přichází se zeptat jedna z žákyň. Ale má smůlu. Rady se nedočká. 

Hodina končí. Zdeněk Dolanský sčítá body a vyhlašuje vítěze: je to tým Želviček. Holky jásají a ostatní zklamaně zabručí. Celé třídě ale zbývá ještě jeden rest. Cvičení, které už dnes sice celé nestihnou, ale alespoň jim ředitel vysvětlí zadání: „To je Jessinka,“ ukazuje fotografii malého yorkšíra. „Můj pejsek, kterého jsem měl sedm let. Bohužel už zemřela. Takhle ale vypadala, když byla malá,“ ukazuje obrázek a na zahradě zní sborové „jééé“. Pak se tváře dětí trochu zakaboní, když se soustředí, aby si z malého papírku udělaly okénko. A pak se jde na zem. Jako první před překvapenými žáky pokleká ředitel, aby jim ukázal, co mají dělat. A pak si lehají i oni. Leží na trávě a mžourají přes okénko v papíru. 

„Takhle byla asi velká a na svět se dívala takhle zespoda,“ vysvětluje Zdeněk Dolanský smysl této hry. „A já chci, abyste si to takhle vyzkoušeli a ve čtvrtek si napíšeme sloh na téma Svět z pohledu yorkšíra. Popíšete jakoukoliv část zahrady, ale z toho pohledu, co nyní vidíte. Nechci radit, ale obzvláště zajímavé může být třeba jezírko, kmeny nebo velké kameny,“ říká. 

Častěji venku, více pozornosti v hodinách

A teď už je opravdu konec. Nebo začátek. Jak se to vezme. Páťáci se totiž rozprchávají po zahradě – začíná velká přestávka. Mají výhodu, že jsou první a můžou si tak zabrat přesně ta místa, která chtějí. Během pár minut se k nim totiž přidávají děti z celé školy. Na hřišti se dělají skupinky. Někteří kopou na bránu, další si hází, další hrají vybíjenou. Míče si jednoduše berou z plastových nádob vedle hřiště. Skupinky se tvoří i kolem houpaček a prolézaček, diskutuje se na kamenech. A stojí se fronta na trampolínu. 

Nabízí se otázka, jestli na zahradě nedochází ke zranění. „Naštěstí jsme tu žádná neměli. Kromě asi nějakých odřených kolen. Vždy tu ale dva učitelé mají službu a dohlíží třeba i na to, aby na trampolíně byly vždy jen dvě velké děti nebo tři malé,“ popisuje. Služba tak není o moc náročnější, než by byla ve škole. A tam už další dozor být nemusí, protože venku tráví velké přestávky všechny děti, a to už minimálně třicet let, kdy tu Zdeněk Dolanský pracuje. Je to ověřená metoda, jak zvýšit pozornost dětí v dalších hodinách. 

„Venku je to úžasný. Určitě jsme tady radši než ve třídě,“ hodnotí třeťačka Karla. S kamarádkou se zrovna houpe na houpačce a v paměti loví, co je tu nejvíc baví. Jasná volba je prvouka, ale také výtvarná výchova, při které třeba sbírají klacíky a staví domy pro broučky. I takové nacvičování představení na besídku je venku hned zábavnější. 

Kde uzrály višně uzrály?

Přestávka končí a zahrada na chvíli osiří. Protože je ale dnešek jedním z prvních krásných dní, není to nadlouho. Po pár minutách se už ke kulatému stolu s dřevěnými židličkami řítí čtvrťáci a za nimi paní učitelka Jaroslava Králová. Zůstanou tu dvě hodiny, na češtinu i na matematiku.

Tuto třídu nečekají speciální hry, otevírají své cvičebnice a z penálů loví tužky. Stejná cvičení by asi v tuto chvíli vyplňovali i v lavicích. Oni ale teď mohou nechat své penály i lahve s pitím na stole a rozprchnout se po zahradě. Někdo šplhá na mohylovité kameny, několik dětí usedá do vydlabaného kmenu ohromného stromu. Slunce svítí, větřík jen tak trošku pofukuje a vysoko nad jejich hlavami krouží dravec. Nikdo si ho ale nevšímá. Všichni jsou ponořeni do cvičení, za chvíli se totiž musí zase sejít u stolu a na řadu přijde kontrola.

„Je vidět, že je to venku více baví. Je to vlastně škola hrou,“ říká učitelka Jaroslava Králová a naráží tak na starý obraz Jana Amose Komenského, který visí u vchodu do školy. Přiznává, že to krásné prostředí působí i na ni. Že se venku třeba i více usmívá a cvičení venku se také obvykle neznámkuje. Děti tak mohou poznat své učitele i trochu jinak než jako přísné tváře stojící s červenou tužkou před tabulí. 

Všichni spolupracují, hlásí se se správnou odpovědí a prokousávají se tak větami jako višně uzrál- na sluníčku, ptáčata hlasitě pípal- nebo hvězdy zářil- na nebi. Neruší je ani zhruba dvacet dětí, které mezitím vyběhly na zahradu. To vyrazila za sluncem i mateřská škola, která je s tou základní na stejném pozemku. Lukáš si pod lavicí kreslí domeček na kamínek a vzápětí dostává lahůdku v podobě věty staven- se v-pínal- na v-sokém kopc-. 

A je konec. Přestávka. Děti se rozeběhnou ke hřišti, aby si ještě před začátkem matematiky stihly zahrát fotbal nebo vybíjenou a učitelka na ně volá: „Jen deset minut! Nezapomeňte.“ Nikdo se ani neohlédne, v hlavě už mají jen míče a zábavu. „A takhle to tady končí vždycky,“ usmívá se.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.