Poslanec, člen školského výboru, učitel: školu mám rád odjakživa a vidím, že se zlepšuje

Jste povoláním učitel, co vás k učitelské profesi přivedlo?

Teď jako poslanec aktivně neučím, ale jinak jsem opravdu učitel volbou a srdcem, chtěl jsem učit od dětského věku, co si pamatuji, tak od druhé třídy. A to asi díky tomu, že jsem ve škole potkal skvělé učitele. Chodil jsem do pohodové vesnické základky, která měla jen čtyři třídy. Na prvním stupni jsme měli úžasnou paní třídní učitelku, kterou mimochodem pak režim donutil k emigraci do Austrálie, protože byla věřící a aktivní v podzemní církvi, což jsme my děti samozřejmě nevěděly. Měl jsem štěstí i na druhém stupni, tehdy v 80. letech často převládal direktivní model vzdělávání, ale já i tam potkal dobré učitele, kteří mi školu neznechutili. No a vyvrcholilo to na gymnáziu, kde jsem měl štěstí na třídní učitelku, dějepisářku a zeměpisářku, která se k učení vrátila po dvaceti letech manuálních prací, neboť byla vyhozená ze školy po šedesátém osmém. Ta pro mě byla velkou inspirací, získala mě pro oba své obory, které jsem pak vystudoval. A představte si, že po studiích, v roce 1999, jsem nastoupil právě na její místo, na gymnázium na Mikulášském náměstí v Plzni, když odcházela do penze.

A co bylo dál?

Pět let jsem učil na plný úvazek ve své aprobaci, což je dějepis-zeměpis. Pak jsem učení musel omezit, protože od roku 2004 jsem aktivní ve veřejných funkcích. Ale až do prosince minulého roku, kdy jsem nastoupil sem do sněmovny, jsem si aspoň malý učitelský úvazek držel, a to i když jsem byl čtyři roky primátorem Plzně. Stál jsem o kontakt se studenty, se svou profesí, tak jsem si nechal alespoň dvě hodiny zeměpisu týdně.

Měl jste možnost se jako primátor seznámit s tím, jak to chodí v plzeňských školách?

Plzeň je zřizovatelem téměř třiceti základních škol, často jsem je navštěvoval a mluvil tam s učiteli. Vzdělávání mě totiž vždy zajímalo i jako politika. To je i důvod, proč působím ve sněmovním školském výboru. Z mých návštěv jsem si odnesl poznání, že školy se mění, a mění se k lepšímu. A to se týká zejména přístupu k žákům. Už to není ten styl „ruce za záda a ticho tady bude“. Rozšířily se mimoškolní aktivity a míra zapojení žáků, to je s minulostí nesrovnatelné. Mnoho škol, které jsem viděl, přijalo za svůj pestřejší, propracovanější, komplexnější přístup. Taky jsem si všiml větší angažovanosti rodičů. Jako zřizovatel jsme ale řešili především materiální podmínky škol. Bylo to v době ekonomické krize – byl jsem primátorem v letech 2010 až 14.

Zřizovatel hradí provoz školy, nikoli platy učitelům. Ale finanční ohodnocení učitelů spadá do vaší agendy ve školském výboru…

Ano, to je palčivá věc. Už když jsem primátoroval, tak se začaly silně rozevírat nůžky mezi platy učitelů a srovnatelnými profesemi a pamatuju si, jak jsem s obdivem vnímal velké nasazení většiny učitelů, byť nedostávají adekvátní odměnu.

Český vzdělávací systém zahrnuje i víceletá gymnázia, která se stala fenoménem. Dostat dítě na víceletý gympl je snem velké části rodičů. Jak se na to díváte?

Na víceletém gymnáziu jsem učil. Viděl jsem tam jak děti, které tam byly spokojené, tak děti, o kterých jsem měl pochybnosti, zda jim tento typ školy vyhovuje. Jako primátor jsem mluvil s mnoha řediteli základních škol, kteří povětšinou nemají víceletá gymnázia rádi, neboť jim „odsávají“ dobré žáky. Víceletá gymnázia z mého pohledu měla nabídnout výběrové studium pro velmi úzkou skupinu dětí a v dnešní době na nich studuje více dětí, než byla původní představa. V Plzni je to deset procent, v Praze i víc než dvacet. To již není optimální stav, nicméně nerušil bych je, ale ani nerozšiřoval, jsem pro zachování stávajícího stavu. Rozhodně bych ale více podpořil druhý stupeň základních škol, aby rodiče i děti byli spokojení s výukou tam. To může exodus na víceleté gymply zmírnit přirozenou cestou.

Jaký jste byl vy jako učitel?

Hm, to je dobrá otázka. Vezmu to trochu zeširoka. Jako dítě jsem měl rád cestování s rodiči po hradech a zámcích. Ty hrady, to byla taková moje vášeň, tam jsem rodinu tahal hlavně já. Rád jsem taky četl různé atlasy, knihy o historii. Tím chci říct, že pro to, co jsem pak učil, jsem měl už odmala i osobní nadšení. Historie i zeměpis mě moc baví a bavilo mě oba předměty i učit. Takže jsem byl nadšený učitel. Co se metod týče, musím se přiznat, že jsem nebyl kdovíjak inovativní. Teď se hodně mluví o projektové výuce nebo průřezových tématech a tak podobně, zatímco já to dělal spíš okrajově, nyní je to standard. Učil jsem spíš klasicky, frontálně, jak se říká, ale vždy jsem vedl se studenty dialog. To, co jsem chtěl, aby se děti dozvěděly, vznikalo v debatě s nimi. Nelil jsem do nich hotové pravdy. Tedy skoro… Samozřejmě že když studenti za mnou přijdou a vzpomínají, jak jsem je učil, vytáhnou na mě vzpomínky na podrobné slepé mapy… Přiznávám, že jsem považoval za důležité předat dětem nějaké znalosti, fakta, nějaký celkový přehled. I s tím, že toho velkou část pak zapomenou, ale určitě jim v hlavě něco zůstane. Měl jsem rád a kladl jsem vždy důraz na politickou geografii. A jako člověk, kterého zajímají věci veřejné, jsem v zeměpise viděl i možnosti, jak rozvíjet i občanské postoje, porozumění demokracii, například.

Kde je podle vás jako učitele a zároveň politika hranice mezi tím, co je občanská výchova a co už je indoktrinace nebo propaganda?

Učitel by měl znát a žákům vštěpovat základní hodnoty demokracie, protože na těch stojí náš stát. Měl by ctít ústavu a listinu základních práv a svobod. Měl by studenty vést k tomu, aby si vážili toho, že mohou volit  a chodili volit a volili na základě zodpovědného uvážení. Neměl by s nimi ale mluvit o svých politických názorech, natož se je snažit přesvědčit, že jsou správné. I když jim samozřejmě nemůže odmítnout odpověď, když se na něco zeptají. Když všude po městě visi plakáty s mou fotkou, je těžké, aby si toho nevšimli a nějak na to nereagovali. Ale při komunikaci s nimi musím mít na paměti, že je primárně vedu k pluralismu, k respektu k jiným názorům a idejím. A k lásce ke svobodě.

Od vaší kolegyně vím, že vás skupina vašich studentů přijela navštívit i sem do parlamentu, tak jste je asi jako učitel úplně neotrávil…

Myslím, že neotrávil. Pamatují si spousty zajímavých věcí, třeba právě z politické geografie, kterou jsme se hodně zabývali…

Jak přesně funguje školský výbor, co jste letos řešili nejvíc a co vidíte jako důležité vy osobně?

Školský výbor projednává návrhy zákonů, ať už poslaneckých nebo vládních. Čili fungujeme jako expertní těleso. Školský výbor může také sám iniciovat debatu na nějaké téma, jak to třeba nedávno udělal jeho předseda Václav Klaus mladší s výukou matematiky na základních školách. V tomto roce jsme řešili hlavně předškolní výchovu, ať už to byl nárok na školku ve dvou letech či povinný předškolní rok. No a reformu financování. Mně osobně trápí kromě nízkých platů učitelů jednotné přijímací zkoušky i současná podoba jednotné maturity, tam bych si přál, aby se něco změnilo. Doufám, že pan ministr najde odvahu s tím nějak pohnout.

Vaše politická strana často používá slovo svoboda. Co je tedy pro vás svoboda ve vzdělávání?

Jednotné přijímací zkoušky i státní maturita jsou jistě omezením svobody ve vzdělávání. Škola má mít svobodu si vybírat studenty po svém. Stát systém reguluje danými požadavky na vzdělání pomocí Rámcového vzdělávacího programu a to by mu mělo stačit. Pro mě je důležité udržet autonomii škol. Důležitým prvkem svobody ve vzdělávání je také svoboda rodičů určit si vzdělávací cestu pro své dítě. Stát nemůže sabotovat zakládání neveřejných škol, tak jak to v nedávné minulosti začalo dělat ministerstvo školství. Soukromé a církevní školy mají právo na existenci a na rovné podmínky.

Martin Baxa sedí ve školském výboru parlamentu za ODS, je náměstkem primátora města Plzně a v letech 2010 – 2014 byl na plzeňské radnici mužem číslo jedna. Je také učitelem z povolání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.