Povolit žákům jíst, nebo aspoň uzobávat, při výuce? Bouřlivá diskuze mezi učiteli, tady jsou jejich argumenty

Představa, že děti jedí při výuce, někoho zvedá ze židle, někomu to naopak přijde v pohodě, za určitých podmínek. To je i případ učitele Jiřího, který diskuzi otevřel. „V dnešní době už málokterý učitel dětem zakazuje chodit na záchod nebo pít při hodině, ale s jídlem je to ještě stále citlivé,“ napsal. Citlivé je to i v jeho škole. „Dnes mi bylo řečeno, že žáci o hodinách nesmí jíst a že jim to nemohu dovolovat,“ vysvětluje, co ho k vedlo k tomu, že se obrátil na kolegy ve skupině na Facebooku Učitelé+. „Ve školním řádu jsem nic o tom nenašel a celý minulý půlrok, kdy to v mých hodinách měli žáci dovolené, byl bezproblémový. Jedlo občas a jen pár dětí. Nevyrušovaly, nemluvily s plnou pusou, nic. Jednalo se o 6. a 7. ročník ZŠ, nyní tedy 7. a 8. ročník. Argument druhé strany (jejich třídní učitelky, která se se mnou o tom bavila) byl slušné vychování - etiketa. Zajímal by mě váš názor. Proč povolit dětem jíst? Proč jim to zakazovat? Děkuji za diskuzi.“

Řád versus spontánnost

Čím argumentují ti, kterým jezení při výuce vadí? U žáků je třeba pěstovat disciplínu a řád a k tomu patří počkat s jídlem na přestávku, za prvé. A vůbec, jíst při nějaké činnosti je nešvar dnešní doby, na jídlo se člověk má soustředit, přidává se další pedagogický důvod. „Myslím si, že na jídlo by si člověk měl udělat čas, nečíst u toho, nekoukat na TV, do mobilu, ale věnovat se jen jídlu... Z toho důvodu bych jídlo v hodinách ráda neviděla,“ podotýká jedna diskutující. A mnozí přitakají.

Učitel taky nemůže, přece

Učitel taky přece v hodině nejí, na to poukazovali další účastníci debaty. I když to se pak ukázalo jako pravda pouze částečně. „Ani já si do hodin nenosím ani pití, natož jídlo. Na wc chodím o přestávce, a to se často během přestávky přesouvám přes park z jedné školy do druhé. Neumím si představit, že by děti během hodiny svačily. Potřebuji s nimi komunikovat a rozhodně nejsem ochotná čekat, až dožvýkají 😊,“ prohlásila jedna paní učitelka. Učitel je v jiném postavení než žák, namítali na to jiní. A další učitelé a učitelky se přiznali, že si občas taky něco při hodině zakousnou. Když tedy zrovna nemluví.

Šustění, chroupání - a co když jídlo navíc šíří zápach?

Další argumenty proti: děti mohou jídlem rušit spolužáky – konkrétně šustěním, chroupáním... A některá jídla voní, nebo páchnou, to též rozptyluje. Děti mohou také zamastit materiály či zaneřádit pracovní místo. A k tomu mluvit na učitele s plnou pusou. „Myslím, že máte mylnou představu, že si tam každý rozbalí svíčkovou, guláš se šesti a tresku s rýží,“ oponoval těmto námitkám Jiří. „Vyndají maximálně sušenky a v ´nejzávažnějším´ případě chleba se šunkou. V komunikaci vůbec problém nebyl, a to s nimi komunikuji průběžně celou hodinu,“ dodává s přiznáním, že on princip oddělování jídla a práce nectí, taky rád při práci něco zakousne, a nijak ho to nerozptyluje.

Záleží na situaci

Jde samozřejmě o situaci, míru, kontext, na tom se shodli mnozí účastníci „Já nemám problém, aby se žák najedl, ale dohoda zní, že výjimečně, v určitých případech, po dovolení a podle mého posouzení. Když přijde žák po obědové pauze a chce se ládovat jídlem, které si přinesl z krámu, kam šel po obědě ve školní jídelně, tak ne. Když se omluví, že se nestihl nasnídat, protože zaspal a jinak by nestíhal přijít včas do školy, pak ano. Zkrátka ne běžně, ale jsme jen lidi,“ zní verdikt jednoho z pánů učitelů. Podobně reagoval i kolega. „Učitel má být především člověk," neboli měl by umět posoudit případ od případu.

„Co se týče jídla, pití, ale třeba i telefonu, dávám jednoduchý pokyn: musí stihnout dávat pozor a já to nesmím příliš zaregistrovat," vysvětluje pravidla ve své třídě učitelka, kter á též zastává pozici "to záleží", tedy ani striktní zákaz, ani totální benevolence. "Jednoduše se bez blbnutí napít, kousnout si rohlíku či strčit do pusy sušenku, rychle kouknout na mobil, kolik je nebo co to přišlo, to všechno je ok," píše.

Když je nutkání silné...

Někdy člověka ve škole opravdu přepadne hlad, ať už je důvod psychický, či fyziologický, a týká se to i učitelů. Jedna z debatujících učitelek přiznává: „Sama snídám v 7 hodin a 2. vyučovací hodinu, posledních 10 minut, koukám na hodinky, kdy už se budu moct nasvačit. Neměla jsem zatím potřebu řešit jídlo v hodině, ale když se nenajím, vůbec se nesoustředím. Takže chápu, že někteří žáci na 2. stupni potřebují neustále jíst. Sama si pamatuji, jak jsme se potají skláněli do aktovky, abychom si kousli do svačiny, abychom vydrželi do přestávky…“

Jedlo se i dřív

Ani minulá praxe ve školách nebyla tak striktní, jak se v komentářích ukázalo. „S láskou vzpomínám na jednoho z učitelů, který měl originální pravidlo - jíst se může, ale pokud má učitel hlad, tak může ochutnat - ve větší či menší míře. Jeden spolužák si takhle přes dvě vyučovací hodiny loupal pomelo, co si koupil o velké přestávce. Když ho doloupal, přišla hodina s tímto učitelem. A ten mu významnou část toho pomela snědl. Občasně se s touto metodou snažím experimentovat. Výhodou je, že když nestihnu snídani, tak se žáků zeptám na povolení a taky se můžu v hodině nasnídat (a ano, ochutnat mohou také 😊),“ napsal jeden mladý učitel.

"Ze zkušeností, které mám, vím, že s jídlem jde všechno lépe. Děcka tam stejně netahají knedlíky, tak o co jde. Čas, který ve škole stráví, je fakt dlouhý, tak proč jim nedovolit si ho nějak zpříjemnit?“ říká další, tentokrát budoucí učitel, a staví se tak po bok matikáře Jiřího, který to celé začal.

Názor dětí

"Probírali jsme to s dětmi v mé třídě," píše jedna prvostupňová paní učitelka. „Definovaly to tak, že pochutnat si na jídle o přestávce, rychle zahnat pár kousnutími hlad při hodině. (Samozřejmě pod podmínkou, že nebudou mluvit s plnou pusou, sešity, knížky a další vybavení nedojde k úhoně a nebudou šustěním, mlaskáním atd. rušit ostatní.) Fungovalo to v pohodě a já nemusela říct ani popel :-)," shrnuje svou dohodu s dětmi.

A co si o tom myslíte vy, ať už jako rodiče, nebo učitelé? Jíst, či nejíst?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.