Praha je pro děti úžasné město, dcera mi tu úplně rozkvetla, říká mexická maminka

Jak jste pro svou dceru vybírala školu?

Já jsem v Mexiku chodila do francouzské školy, velmi kvalitní, a chtěla jsem francouzskou školu i pro Victorii. Přihlásili jsme ji tedy do takové školy v Madridu, ale nebyla přijata. Přednost měli Francouzi a nezbyla volná místa. A tak jsme se rozhodli pro britskou školu, King´s College.

Jak to v takové mezinárodní škole vypadá?

King´s College je obří, pokrývá celé školní kurikulum, od šesti do osmnácti let. Třídy jsou docela přeplněné, v každé je kolem třiceti studentů. Z toho jsem moc nadšená nebyla, i když i ve francouzské škole, kam jsem chodila já, nás bylo ve třídě třicet dva. Škola leží osmnáct kilometrů od Madridu, dcera jezdila školním autobusem, v osm ráno musela být na zastávce. Ve škole pak v 8.30. Školní den končil některé dny v půl čtvrté, jiné o hodinu až hodinu a půl později. Odpoledne pak Victoria trávila se svou španělskou chůvou, já jsem musela být v práci. Vyzvedla ji u autobusu, dala jí svačinu a pomáhala ji s jednoduššími věcmi do školy. Zbytek jsme dělaly spolu, když jsem večer přišla domů. Měli spoustu domácích úkolů.

Jaké bylo složení studentů?

Sedmdesát procent jsou Španělé, zbytek děti různých národností. Učí se podle britského systému, ale všichni studenti musí absolvovat i výuku španělského jazyka, zeměpisu a kultury.

Jak se tam Victorii líbilo?

Zažila tam hezké věci, ale i něco velmi traumatického, šikanu ze strany spolužaček. Schovávaly jí věci, nebo zašpinily uniformu. To jí bylo jedenáct let. Nikdy bych si bývala nemyslela, že se to může stát zrovna nám, ale stalo se. Přišlo se na to až po třech měsících. Volali mi ze školy, že Victoria často pláče a schovává se v koutě. Že něco není v pořádku. Později, když jsme o tom spolu mluvily, tak jsem se jí ptala „proboha proč jsi mi to neřekla dřív, hned bych přece zakročila!“. A ona na to „mami, máš svých problémů dost, jsi v práci od rána do večera, stresuješ se, tak jsem ti nechtěla přidělávat starosti.“ To mi málem zlomilo srdce…

Jak se škola k šikaně postavila?

Moc dobře ne. Pozvali si rodiče těch děvčat, ale nakonec to vyřešili tak, že Victorii přeložili do jiné třídy, místo aby přeložily je. Zdá se mi to nevýchovné. Takto se to může opakovat s někým jiným.

Teď žijete v Praze…

Ano, pak jsem potkala nového partnera a přestěhovaly jsme se za ním sem. To bylo před třemi lety. Victorii bylo dvanáct. Trochu jsem se bála, jak tu změnu bude snášet, ale dopadlo to výborně. Victoria začala chodit do malé mezinárodní školy s téměř rodinnou atmosférou, kde bylo ve třídě maximálně sedmnáct dětí. A je z ní šťastné děvče. Myslím, že na tom má Praha velkou zásluhu. Zatímco ve Španělsku byla celé dny zavřená ve třídě, taky má hodně sportovního vyžití, dělá gymnastiku, chodí veslovat na Vltavu. A nejen tohle Praha nabízí. Na ulicích vidíte děti, jak si vykračují s hudebními nástroji ve futrálech – Victoria hraje na kytaru -  do krásné přírody je to, co by kamenem dohodil, a je tu bezpečno. Člověk se o ni nemusí strachovat. Pro děti je to tu ráj.

Fernanda Escobar přišla z Mexika do Evropy, protože se zasnoubila s Britem. Vzali se, jeho práce je zavedla do Španělska, tam se jim narodila Victoria. Od jejích dvou let, kdy se rodiče rozešli, se o ni starala hlavně maminka. Když bylo dceři dvanáct, rodina se přestěhovala do Prahy, za Fernandiným novým partnerem. Fernanda má v Praze obchod s typickými mexickými výrobky. Také působí ve výkonné radě IWAP (International Women´s Association of Prague), která sdružuje (zejména) ženy cizí národnosti v Praze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.