Přicházejí ze základky a bojí se udělat chybu. Odbourat to trvá nejmíň čtvrt roku, říká nejoblíbenější český matikář

Jak si vysvětlujete, že je tolik dětí, které jdou po škole na YouTube a tam sledují vaše videa o matematice?

Nejčastější zpětná vazba, kterou od studentů získávám, je „konečně mi to někdo srozumitelně vysvětlil“ nebo „za pět minut jste mi vysvětlil to, co učitelka nedokázala za poslední dva měsíce“. Mohlo by se zdát, že české školství je na nic, když tohle všichni říkají. To si ale vůbec nemyslím. Ke mně se dostanou jenom ta děcka, která mají s matematikou problém. A pořád to nemusí znamenat, že mají špatného učitele. Může být dobrý, ale prostě jim nesedne nebo to potřebují slyšet trochu jinak.

Studenty připravujete především k maturitě a k přijímačkám. Z obrovského zájmu o vaše videa tedy soudím, že na tenhle typ zkoušek studenty nepřipraví škola, ale musejí hledat vlastní zdroje.

To je jeden z důvodů, proč jsem začal točit online kurzy. Osobní čas dobrých učitelů je drahý a ne každý má na to, aby si mohl dovolit dát několik set za hodinu doučování.

Vaše online kurzy ale taky něco stojí…

Můj kurz přípravy na přijímačky má přes třináct hodin, prodávám ho za 1290 korun. Neříkám, že to nejsou peníze, ale je to o prioritách. Někdo to prokouří za 14 dní, někdo to investuje do vzdělání svého dítěte.

Možná lidé prostě očekávají, že když platí daně a přispívají tak na provoz veřejných škol, tak se v nich dítě naučí vše potřebné pro to, aby mohlo postoupit do dalšího stupně vzdělávání.

Tak by to samozřejmě mělo být. Bavíme se ale o středních školách a gymnáziích a ty mají omezenou kapacitu. Z podstaty věci bude o ta místa mezi dětmi soutěž. Není to ale tak, že všechny děti potřebují doučování, aby udělaly přijímačky. Hodně si jich vystačí s tím, co se naučí ve škole. Někteří přípravu navíc opravdu potřebují a někteří si to platí jen pro jistotu nebo protože se hlásí na školy, kde je velký přetlak. Ale já o těch věcech nevím dost. Nemám k dispozici statistiky, ze kterých by se daly dělat závěry na toto téma. Čemu rozumím, je, jak učit matematiku.

Tak pojďme k matematice. Jak se vám líbí podoba didaktických přijímacích a maturitních testů? Někteří odborníci a učitelé je kritizují.

Myslím, že je kritizuje malá skupina hodně hlasitých lidí. Podle mě jsou ty testy postavené velmi rozumně. Testují se tam základní aritmetické dovednosti. Když se bavíme třeba o deváté třídě, tak test se ptá: umíš pracovat s čísly, se zlomky, umíš vyřešit rovnici? Pak jsou tam slovní úlohy, něco z geometrie, procenta. A pak je tam pár nestandardních logických úloh. Všichni říkáme, že chceme učit děcka myslet, takže jsou tam příklady, které mají prokázat, jestli myslet umí. Didaktické testy od Cermatu odráží to, co bychom chtěli, aby děcka uměla. Druhá věc je, jestli je to umíme naučit. Myslím, že fantasticky to dělá – když je dobře zvládnutá – Hejného metoda. Je potřeba nechat je řešit problémy, nechat je dělat chyby, diskutovat o tom. Dávat jim hlavolamy, hádanky, neříkat řešení. Ať si na to přijdou. Ať je to tak štve, že jim to nedá spát, než to vyřeší.

Takže u přijímaček a u maturity se testuje něco, co děti ve školách neumíme naučit?

Tak bych to neřekl. Přijímací testy obsahují i obtížné úlohy, aby zvládly zájemce rozškálovat. Kdyby test byl základní, všichni by měli plný počet bodů a školám by to nepomohlo si z uchazečů vybrat. Se státní maturitou mám opačný problém: je dost jednoduchá. Děcka si myslí, že když ji udělají, můžou na vysokou, a pak v prváku vyletí z matiky. Až jsem na to musel udělat kurz Jak nevyletět v prváku z matiky. Řeším v něm právě rozdíl mezi státní maturitou a tím, co budou studenti na vysoké potřebovat.

Možná je jednoduchá pro ty, kdo se chystají na vysokou školu, kde budou matematiku používat, ale je jednoduchá třeba pro studenty zdravotnických nebo uměleckých škol?

To je problém toho, že je jednotná. Když se zaváděly jednotné přijímačky, říkal jsem, že je to úplná blbost. Připadalo mi, že by si měla každá škola sama rozhodnout o tom, jaká bude mít kritéria přijetí. Vadilo mi, že se všechno sjednocuje, škatulkuje. To samé státní maturita. Dvacet procent maturantů ji neudělá a to jsou ještě ti, kdo si ji zvolí. Nedej bože, aby byla maturita z matiky pro všechny povinná. Na druhou stranu chápu, že stát chce mít nějakou kontrolu kvality vzdělávání.

Znovu mě to vede k tomu, že se matematika ve školách neučí dobře. Vy ji ale asi dobře učíte, když jsou vaše videa tak populární. Jak to tedy děláte, že děti říkají, „konečně mě to někdo naučil“?

Začal jsem si přivydělávat doučováním matematiky už na střední škole, to je více než dvacet let. Vlastně mě mí studenti vytrénovali. Sedím s nimi jeden na jednoho a mým úkolem je opravdu je to naučit, a ne to jenom odvykládat. Zezačátku mi to určitě nešlo, ale prošlo mi rukama osobně přes pět tisíc lidí, takže jsem se to naučil vysvětlovat tak, aby to většina lidí pochopila na první dobrou. Kdybych to dělal blbě, tak příště nepřijdou a nebudu mít na chleba. Jsem nucený dělat to dobře a hledat způsoby. Vlastně bych přál každému učiteli, aby si tohle zažil. Nutí vás to se zlepšovat.

V čem je tedy jádro pudla? Jak na to jdete?

Zásadní je začít od úplných základů. V matematice je totiž důležité, aby na sebe věci navazovaly. Na to narážím často: lidi matiku chápou, když je dobře vysvětlená a když jim nechybí znalost základních věcí. Když zjistím, že něco chybí, musíme se vrátit.

Klíčové je tedy neztratit nit?

Přesně tak. Stane se to většině lidí v průběhu školní docházky – stačí, že nemáte chvíli dobré období a nedáváte pozor. Nebo jste dlouho chyběl, případně vyfasoval špatného učitele... Přeruší se nit, a když se nenaváže, dřív nebo později se vám to vrátí a kousne vás to do zadku. Nejtypičtější věc, kterou řeším s vysokoškoláky, kteří za mnou přijdou a chtějí naučit diferenciální rovnice a integrály, je to, že neumí pracovat se zlomky. A tak se vracíme na základní školu. Jak se říká, že u stavby musí být pevné základy, tak v matematice je to navíc stavba, kde spodek je velmi úzký a směrem nahoru se rozšiřuje. Takže pokud základy nejsou dost pevné, dřív nebo později se stavba zbortí.

Vám osobně se díky matematickému talentu asi podařilo nit neztratit.

Díky talentu určitě ne. Celý gympl jsem měl z matiky trojky. Na základce mě to hrozně bavilo, měli jsme skvělou paní učitelku. Na gymnáziu můj zájem trochu opadl, až někdy ve třeťáku jsem vyfasoval fantastickou učitelku na matematický seminář.

Jak vypadá fantastický učitel matematiky?

Rozdělil bych to na dvě oblasti: jedna je výuka a druhá osobnost učitele. Vadí mi, když se matika učí tak, že vzorečky padají z nebe a cvičené opičky do nich dosazují, aby měly správně výsledek, ale vůbec nevědí, o co tam jde. Dobrý učitel by měl neustále odvozovat a zdůvodňovat, proč ty věci tak jsou. Proč se to dělá takhle, kde se vzal tenhle vzoreček, proč to takhle funguje. Proč, proč, proč. O tom je matika.

A ta osobnost?

Nikdo nejsme dokonalý, ale myslím, že učitel by se měl snažit být co nejdokonalejší. Z toho, co mi říkají děcka, mám pocit, že někteří učitelé zápasí se svou osobností. Pro mě je hrozně důležité, aby mi studenti mohli absolutně věřit. Že když něco řeknu, tak to platí. Že nikdy nezneužiju jejich slabost nebo neznalost. Ze základní školy bývají zvyklí, že když ukážou neznalost, hned je někdo sejme. Jeden z největších úkolů nás učitelů je zajistit, aby se děcka nebála udělat chybu. Zvlášť v pubertě jsou v tomto směru hodně zranitelní.

Když přijdou do prváku, první čtvrtrok – u někoho i půlrok – pracuju na tom, aby se nebáli zeptat a ukázat, že něco nevědí. Hodně se mluví o tom, že chyba je cesta k učení, ale my jako učitelé to ještě moc neumíme. Snažím se chybu vítat a svým studentům za ni i poděkuju, protože mi to připomene, že jsem něco opomněl nebo špatně vysvětlil. Chci, aby z každé hodiny všichni odcházeli tak, že tomu rozumí.

Dobrý učitel se nesnaží odhalit nedostatky a omlátit je dětem o hlavu, ale přijít na to, v čem jsou žáci dobří, a pomoci jim to rozvíjet. Vždycky mě fascinuje, když mi děcka, co ke mně chodí na doučování, vypráví, že jim učitel řekl, co se mají naučit, a potom dal do písemky něco úplně jiného. Tenhle přístup mi vůbec nedává smysl, vždyť to jasně vede k demotivaci dětí cokoli dělat. Učitel musí být čitelný a předvídatelný.

Vy jste ale nechtěl být učitelem, přitom jste z učitelské rodiny.

Odmala jsem vyhlašoval „nikdy nebudu učitelem“. Chtěl jsem být fyzik – vědec, myslel jsem, že vymyslím něco převratného a budu slavný a bohatý. Po maturitě jsem šel studovat geofyziku. Už jsem měl rozepsanou diplomku, ale přestalo mě to bavit. Připadalo mi to hodně osamělé, pořád sám u počítače. Mám rád kontakt s lidmi a práce s dětmi udržuje mladého ducha.

A co vás vlastně tak odpuzovalo na učitelské profesi?

Vlastně nevím, vždyť teď mě to tak strašně baví. Možná takové to „přece nebudu jenom učitel“. Prestiž učitelského povolání se zvedá až v poslední době.

Jak došlo k tomu, že jste se stal youtuberem?

Vedl jsem tehdy nějaký „živý“ kurz a nestihl jsem všechno dovysvětlit, tak jsem začal natáčet videa. Dal jsem to na YouTube pro pět svých studentů a najednou jsem zjistil, že to vidělo pár tisíc lidí. A tak jsem v tom pokračoval. Když se mi narodila dcera, řekl jsem si, že musím být schopen na tom vydělávat, jinak neobhájím sám před sebou, že věnuju tolik času něčemu, co neuživí rodinu. A tak jsem založil web Mathematicator a natočil svůj první placený videokurz. Pak Learntube, kde spolu s kolegy nabízíme už i další předměty.

Před pěti lety jste ale nakonec začal na částečný úvazek učit i ve škole…

V době, kdy hrozilo, že maturita z matematiky bude povinná, mě oslovila paní ředitelka z Anglicko-českého gymnázia Amazon, abych jí pomohl s koncepcí. V tom roce se jí zrovna nedařilo najít učitele matematiky, a tak jsem tam nakonec zůstal učit. Na internetu mě všichni poplácávali po zádech a pod videa psali oslavné komentáře, tak jsem si říkal: tak se ukaž, Marku, jak obstojíš, až si stoupneš před děcka ve třídě. Byla to výzva.

Vzpomínáte si na svůj úplně první den ve škole?

Ten byl skvělej. Děcka mě znala z internetu a říkala: jé, vy nás budete učit? Srážka s realitou nastala, až když jsem přišel na to, jak psychicky i fyzicky náročné to učitelské povolání je. Smekám před všemi kolegy, co učí na plný úvazek. Snažím se to dělat absolutně naplno. Vydáte ze sebe všechno a někdy se vám to vrátí, ale někdy se v dětech tu lásku k matematice zažehnout nepodaří a pak je náročné nezahořknout.

Na předávání Zlatého Ámose jste ukazoval trik s násobilkou devíti. Obecenstvu jste předložil deset prstů a řekl jste, že pokud počítají tři krát devět, mají schovat třetí prst. Prsty před ním značí desítky, takže dvacet. Zbylé prsty jsou jednotky, tedy sedm. Dohromady dvacet sedm. Ukazujete svým studentům i další matematická kouzla?

To je taková blbost. Je to vlastně něco jako kalkulačka. Nemám moc rád takové berličky, které odvádí od skutečné matematiky, ale lidi to baví. Mnohem zajímavější je, proč ten trik funguje. Teprve když se začneme bavit o tomhle, probudíme svoje myšlení.

Marek Valášek nedokončil studium geofyziky na Karlově univerzitě. Pracoval jako skladník nebo obchodník, ale už od střední školy si přivydělával doučováním matematiky. Založil portály Mathematicator nebo Learntube, kde nabízí videokurzy přípravy na přijímací zkoušky, k maturitě i ke zkouškám na vysoké škole. Od roku 2017 učí matematiku na Anglicko-českém gymnáziu Amazon v Praze. Letos v březnu získal ocenění Zlatý Ámos, vyhrál i v kategoriích Pražský Ámos, Ámos ČT a Ámos sympaťák.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.