Připravují nás jako matematiky, ne jako učitele. Práce se třídou, aktivizace žáků? Nic takového, říká student

Během prvních tří let bakalářského studia měl Jiří Helus předepsáno aktivně odučit celkem devadesát minut. V magisterském studiu je to za covidu sedmnáct hodin celkem, předtím deset až dvanáct hodin v každém ročníku. To se vejde do jednoho týdne. „Je z toho poznat, jak málo je příprava budoucích učitelů prakticky orientovaná,“ říká student pátého ročníku oboru učitelství matematiky a deskriptivní geometrie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. On a většina jeho spolužáků má ale praxe daleko víc, dobrovolně. Učitelů je málo a každá škola s radostí přijme studenta pedagogického směru. Od třetího ročníku tak Jiří učí matematiku na druhém stupni základní školy a letos si přibral i seminář deskriptivní geometrie na gymnáziu.

Kolem učení a práce se třídou má spoustu otázek a pochybností. „Můžu se o tom pobavit s kolegy ve škole, ale jejich rada zní často ‚musíš být přísnější‘, což nedokážu přijmout za své. Chci žáky něco naučit, ale ne za cenu pohrůžek a boje. Najít tu správnou polohu je pro mě těžké,“ říká Jiří Helus.

Líbilo by se mu, kdyby mohl své školní zážitky a modelové situace rozebírat se spolužáky a kvalifikovaným učitelem. Seminář, který by to umožňoval, ale na katedře nemají. „Je možné položit dotaz v předmětu didaktika, ale moc prostoru pro to není. A vlastně si ani nejsem jistý, jestli by nám vyučující s problémy ze školní praxe uměli poradit. Jsou zabraní do matematických teorií a děti, myslím, nikdy neučili,“ přemýšlí nahlas začínající učitel.

Učení není věda

Zvládání třídního kolektivu? Motivace, aktivizace, hodnocení žáků? O tom se student učitelství na matfyzu téměř nic nedozví. Ani o vývojové psychologii, teorii učení ve vztahu k neurovědě nebo o inovativních pedagogických směrech. V metodách učení ho má rozvíjet didaktika, ale ta je pouze odborně zaměřená, jako třeba didaktika matematiky nebo deskriptivní geometrie.

„I úkolů vztažených k reálné školní praxi máme málo, přitom už skoro všichni učíme v nějaké škole. Velmi bych ocenil, kdybychom například dostali jako zadání vyhodnotit nějakou didaktickou metodu, s praktickými ukázkami, jak jsme ji použili. Něco, co si pak mohu odnést do své třídy,“ říká Jiří.

„Budeme učiteli, nikoli matematickými badateli,” pokračuje. „A budeme mít na starosti třicet živých bytostí. Ale tady jako by panovala představa, že samotné učení není žádná věda,” povzdychne si.

Místo pedagogickým a didaktickým předmětům by se podle něj v sylabu udělat dalo – a mělo. „Například kartografie. Je to zajímavá disciplína, ale přijde mi zbytečné ji mít jako povinný předmět. Nevím, zda se vůbec někde ve školách učí, pokud ano, tak zcela okrajově. Výukový materiál, který mám za úkol připravit, si nejspíš strčím do šuplíku. Přijde mi to jako plýtvání časem,“ kroutí hlavou student.

A zmiňuje další předměty, jako je diferenciální, neeukleidovská a kinematická geometrie. „Myslím, že látka se bere velmi podrobně a mohla by se klidně zhustit, často by místo dvou semestrů stačil jeden. Velkou část se učíme jen pro státnice,“ krčí rameny.

S některými aktuálními tématy pedagogiky se seznámil ve volitelných předmětech, na které ale chodí pět šest žáků ze čtyřiceti v ročníku. „Jeden se týkal nadaných žáků, další domácího vzdělávání. Celkem zajímavé semináře vypisuje katedra didaktiky fyziky, ale u nás jako bychom žili v čistě abstraktním světě čísel. Nevím, proč to tak je, a mrzí mě to,” říká.

V diplomové práci se Jiří věnuje finanční gramotnosti. „Škola mi téma odsouhlasila, vedoucí práce je skvělá, ale ona i další vyučující by v ní chtěli vidět více matematiky, početních příkladů, výpočtu procent, úroků a tak dále. Já si nicméně stojím za tím, že finanční gramotnost není zdaleka jen o schopnosti si umět propočítat půjčku.“

Dobrý do závětří, horší do první linie

Učitelský diplom, o který Jiří usiluje, ho opravňuje učit děti od šesté třídy až po maturanty. „Maturant na gymnáziu si dokáže založit vlastní firmu, žáčka na druhý stupeň ještě vodí do školy rodiče. Je to rozdíl jako mezi Afrikou a Grónskem. I v jedné třídě mám úplně různé děti, některé matematika vůbec nezajímá. Dokonce se to velmi liší třída od třídy, ve dvou mám výborné vztahy, s jednou bojuji,” popisuje Jiří velmi diferencovaný školní terén, který jeho odborná příprava, zdá se, ignoruje.

V dané situaci je podle něj logické, že většina jeho spolužáků i on sám tíhnou k tomu najít si místo na gymnáziích. Odhadují, zřejmě správně, že tam nebudou vystaveni takové bezradnosti a stresu. Rozhodně nechtějí riskovat karamboly ve školách se složitou skladbou dětí. I Jiří začal nedávno učit na známém pražském gymnáziu a může se stát, že tam nakonec skončí. Do „problémových” škol podle stejné logiky jdou naopak učitelé, kteří si nemohou vybírat, a nikoli ti nejlepší. To je jedna z příčin velkého rozdílu v kvalitě jednotlivých škol i špatných vzdělávacích výsledků některých regionů. A podle některých odhadů až polovina začínajících učitelů ze školy po pár letech odejde. Jistě i proto, že tam šli bez náležité přípravy na to, co je čeká.

Učitel svépomocí

Škola, kde Jiří už dva roky působí, je církevní, ale i zde děti „zlobí“ a učitel má k řešení hodně tvrdých oříšků. Vztahy s rodiči a jak se vyrovnat s jejich vměšováním do výuky, nízká motivace některých dětí, které táhnou morálku třídy dolů. „Přebírám děti s nějakými návyky ze základní školy. Ve dvou třídách ze tří, které učím, je pohoda, ale u té třetí, dost náročné, se těším na to, až se rozloučíme. Převládají tam žáci, kterým se nechce nic moc dělat, a to nejen v matematice,“ říká.

Jak to zařídit, aby si jeden žák nebral prostor na úkor druhých, jak děti navyknout na týmovou práci, jak je hodnotit, aby to jejich motivaci zvýšilo, a ne naopak? Otázky, samé otázky každého začínajícího učitele.

Někteří se nevzdají a hledají možnosti, jak se dovzdělat svépomocí. „Velkou oporou je mi učitelská skupina na facebooku Učitelé +, dá se tam o různých věcech diskutovat. Je to komunita. Tam jsem také objevil oznámení o kurzu formativního hodnocení,“ říká Jiří.

To bylo velké štěstí, protože osmnáct lekcí kurzu mu, jak říká, v didaktice dává víc než pět let na fakultě. „Jede se podle knihy Zavádění formativního hodnocení od Dylana Wiliama, která je plná aktivizačních postupů a způsobů práce s žáky,“ pochvaluje si matematikář. Některé začal úspěšně využívat. „Zjistil jsem například, že snaha dětí se zvýšila, protože je obcházím jednoho po druhém a nabízím pomoc. S každým trávím nějaký čas, má mě jen pro sebe,“ říká. V mnoha jiných oblastech si ale logicky stále ještě neví rady.

Chci to změnit

Formativní hodnocení je v moderní didaktice hlavním nástrojem efektivního učení, ale Jiří o něm slyšel na fakultě jen letmo. „V pár větách nám popsali, v čem se liší formativní a sumativní hodnocení, a to bylo vše. Knihu nám nikdo nedoporučil. Jak říkám, u nás se místo přípravy na učitelské povolání dělá vysoká matematika. A mně to prostě nedává smysl. Učitel musí přece být dobrý didaktik i manažer, má na starosti kolektiv,“ říká Jiří Helus. Učitelem chtěl být od základní školy a zároveň byl matematicky nadaný. Což ho přivedlo na plzeňské gymnázium s matematicky orientovanou třídou a pak na matfyz.

Náročná škola s výborným jménem se zdála být tou nejlepší volbou. Teď je poněkud zklamaný, ale přes všechny výhrady nemá v plánu svou alma mater opustit hned, jak to bude možné. Na své katedře by rád zůstal i po získání titulu, jako doktorand.

„Lidí z praxe je na katedře minimum, jediná vyučující, která má mnoho let zkušeností s praktickou výukou, je momentálně na mateřské. Myslím, že bych tu mohl být užitečný," říká. "Rád bych se zabýval právě didaktikou a navrhl koncept předmětů, které by studenty lépe připravovaly po učitelské stránce. Matfyz má velký potenciál být dobrým místem pro výuku budoucích učitelů. Dbá se na preciznost, rozvoj logického myšlení, vztahy a souvislosti mezi jednotlivými matematickými disciplínami, a to vše je důležité. Kromě toho je ale třeba se mnohonásobně více zaměřit na samotné učení, na působení učitele ve škole.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.