Naladil jsem se na ně, a tak si mě oblíbili, říká maturant o práci s postiženými v chráněné dílně

Šel jste pracovat do chráněné dílny. Našel jste si tam své místo?

S lidmi s postižením jsem pracoval už dřív a vždycky jsme se dokázali na sebe naladit. Snažím se přizpůsobit jejich potřebám, naladit se na jejich vlnu, navyknout na jejich způsob komunikace. Myslím, že dokážu být empatický, naslouchat jim. 

Jaké byly ty předchozí příležitosti?

Kamarádi mají syna s Downovým syndromem a jednou v sobotu – asi před dvěma lety – mi nabídli, jestli ho nechci na pár hodin pohlídat. Dopadlo to dobře, setkal jsem se s úspěchem, takže mě pak požádali, jestli bych za synem nechodil. Další zkušenost mám z psychoterapeutického pobytu, kam jsem jel s jednou organizací, také asi před dvěma lety. Tam bylo klientů více, a taky i víc nás asistentů. Bylo to dost intenzivní, čtyři dny jsme pro lidi s nějakým druhem postižení vytvářeli program a poskytovali jim osobní asistenci. O rok později jsem si to zopakoval. 

V rámci profesního praktika jste se přihlásil do neziskové organizace Dobromysl. Co jste tam měl konkrétně na starosti?

První týden jsem byl v terapeutické dílně a klientům jsem poskytoval nějakou výuku, třeba pár hodin matematiky. Vyrábí se tam také různé předměty, svíčky, mýdla, které se pak prodávají, s touto prací jsem taky pomáhal, stejně jako s nácvikem sociálních dovedností, jako je třeba asistovaný nákup. Klienti do dílny docházeli z domova, většinou jim bylo od sedmnácti do dvaceti pěti, ale bylo tam i pár starších lidí. Dílna je určená lidem s menším postižením, což mohou být lidé s Downovým syndromem nebo poruchou autistického spektra. Ale diagnózy jsem neznal, organizace nemá právo je zjišťovat, pokud to klient nebo jeho poručník nechce sdělit sám, takže je to spíš jen můj odhad. Ve stacionáři, kde jsem byl druhý týden, byli lidé s již těžšími postiženími, mentálními i fyzickými, někteří neslyší nebo špatně vidí nebo jsou na vozíčku, kromě toho, že mají mentální postižení. Pomáhal jsem se vším, co potřebovali, často i se základní obsluhou.

Jak jste s nimi komunikoval?

Pomocí znaků, které se dají poměrně snadno naučit. 

Bylo vidět, že jsou rádi, že tam jste?

Někteří se usmívají nebo se přijdou pozdravit. U někoho to poznat není, nevíte, co přesně vyjadřují.

Spolužákům jste při reflexi praxí zmínil, že jste bodoval i tím, že jste muž, protože to tam není častý jev.

To určitě hrálo roli, protože muži tam jinak byli jen řidič a technik, s klienty pracují samé ženy. Některým klientům, a ještě více klientkám, velmi imponovalo, že tam s nimi tráví čas osoba mužského pohlaví. Ale i kluci vnímali jiný typ energie, autority, jiné možnosti vztahu. Já jsem se snažil vypozorovat, co každému z nich vyhovuje, někdo se třeba chtěl držet za ruku, někdo jiný naopak ne.

Hodně lidí by tápalo v tom, kde si určit svou hranici. Možná by se báli klientovi – nebo klientce – vyhovět, když je chce držet za ruku, jestli už to není příliš. Měl jste vy podobná dilemata?

V některých případech jsem se opravdu musel vymezit, některé klientky mi projevovaly náklonnost způsobem, který už mi nebyl příjemný. Musel jsem uplatnit svou autoritu, dát jim to najevo trochu příkrým způsobem, který je mi osobně dost nepříjemný. To se ale netýkalo lidí s větším postižením, ti hranice spíš nepřekračovali. Myslel jsem si, že bude spíš naopak.

Chystáte se pokračovat ve studiu na vysoké škole. Navážete na tuto zkušenost se sociální prací?

Hlásil jsem se na tři obory. Na psychologii a sociální práci a dále na psychologii se zaměřením na speciální pedagogiku (obojí na Karlově univerzitě, na filozofické a pedagogické fakultě). A ještě jsem si podal přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu, na studium české literatury a psychologie.

Rodiče s vaší volbou rezonují?

Oba jsou učitelé. Od učitelství mě trochu odrazují. Taťka učí na střední škole, na hudebním gymnáziu, a je to pro něj psychicky náročné, po tolika letech. Mamka učí na vysoké škole. K sociální práci výhrady nemají. Mají přímou zkušenost jako učitelé, ne jako sociální pracovníci, a na sociální práci nemají vyhraněný názor. 

Při sociální práci jste v kontaktu s lidmi s omezenými životními možnostmi, to může být smutné. Vás černé myšlenky nenapadaly?

A tak, napadaly. Spíše ke konci praxe, když už se vyčerpalo to, že to je nová zkušenost, jsem si kladl různé otázky. Hlavně u imobilních mladých lidí ten pocit může být tíživý, představa, že je čeká ještě hodně let, kdy budou zcela odkázáni na pomoc druhých lidí… Pracoval jsem tam ale jen pár dnů, takže jsem do velkých chmur neupadl. Nevylučuju, že by se to nemohlo stát třeba po roce. 

Kromě toho je sociální práce také špatně ohodnocená. Nechyběly by vám peníze, kdybyste třeba chtěl založit rodinu?

To bych pak samozřejmě musel vzít taky v potaz. Pokud bych si tedy nevzal bohatou ženu (směje se).

Co člověka může držet, aby se k takové práci postavil pozitivně? Napadla mě víra. Jste věřící?

Jsem, a určitě mi pomáhá, že se můžu ztišit, usebrat v modlitbě, popřemýšlet, můžu to probrat s nějakým knězem, když máme nějaká setkání. O knězích se ostatně říká, že jsou to psychologové zdarma. Díky tomu se na tu práci umím dívat více altruistickým a méně egoistickým pohledem, jako na službu, která je třeba. 

Jste z věřící rodiny?

Ano.

Spolužáci to berou v pohodě? Nebo jste pro ně podivín?

Na základní škole to určitě bylo stigma. Jinak se mi tam líbilo, ale víra byla u spolužáků terčem posměchu. Tady na lyceu to v prvním ročníku taky pár lidem nešlo pod nos, ale averze rychle vymizela, když jsme se poznali. Celkově bych řekl, že se tu umíme respektovat v jinakosti.

Takže jsou na lyceu i tací žáci, kterým duchovní rozměr waldorfské školy nic neříká a berou ho jen jako součást „balíčku“?

Jsou tam i takoví lidé, škola na nějakém spirituálním zaměření nebazíruje. A pro mě je to v pořádku. Vyhraněně církevní nebo nábožensky zaměřená škola by se mi nelíbila. Takto mi to přijde akorát.

Proč jste si lyceum vybral? 

Zvažovali jsme různé možnosti, rodiče mají mezi přáteli někoho, kdo měl děti na waldorfské základní škole a pak i na lyceu. Byli jsme na dni otevřených dveří a škola se mi líbila, řekl jsem si, proč nezkusit i něco, co vůbec neznám, ale co vypadá zajímavě. Druhou přihlášku jsem si dal na klasické gymnázium. Dostal jsem se na lyceum, na gymnázium ne. A jsem za to rád. 

Čím jste podle vás zabodoval? Škola má dost velký převis zájemců.

Myslím, že mě zachránil pohovor, matiku jsem měl slabou. Možná hrálo roli i to, že jsem měl nějakou zkušenost právě se sociální prací, toho si myslím cenili. Jezdil jsem už na druhém stupni pomáhat na letní  tábory. Řekl bych, že pohovoru se účastnili sociálně citliví učitelé.

Když říkáte, že jste na té škole rád, proč konkrétně? 

Oceňuji komunikaci učitelů s námi, zajímají se o nás jako o lidi, máme jednou za pololetí dost osobní rozhovor s třídním učitelem, který je podle mě velmi užitečný, sestra toto na gymnáziu neměla. Myslím, že waldorfští učitelé mají obecně ke svým žákům hodně blízko, hodně toho o nich vědí. 

Co byste viděl jako minus?

Když nad tím přemýšlím, tak možná je rub stejné mince a to, že někteří třídní učitelé si opravdu obrovsky zakládají na tom, aby jejich třída byla dokonalá, opečovávají vztahy, velmi se do všeho pokládají, až moc. Jako kdyby chtěli předvést, že waldorf je nejlepší vzdělávání na světě.

František Bosák žije ve vesničce Zdejčina, která je součástí Berouna. Letos odmaturoval na Waldorfském lyceu v Praze.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.