Ředitelé - sami sobě vším. Co všechno řeší v době pandemie? Uvítali by jasnější pokyny od ministerstva i hygieniků

Ředitel se ve své škole stará doslova o všechno: ať už nesvítí světla na chodbě, žákyně si při tělocviku zlomí prst, kuchařka z jídelny odchází na mateřskou a je třeba sehnat novou, nebo je v nějaké třídě podezření na šikanu. Není nic, co by se ředitele netýkalo. K tomu je třeba připočítat spoustu různých tabulek a výkazů, které je nutné vyplňovat a rozesílat na všechny strany… Už od jara si navíc ředitelé a ředitelky museli na svá bedra naložit roli další, která jim v poslední době vysává většinu energie: stali se pro svou školu laickými epidemiology. Manuály z MŠMT jsou z větší části psány pouze formou doporučení, a řada rozhodnutí či nařízení tak zůstává na ředitelích jako manažerech školy.

„Jak už je v České republice zvykem, vše je na ředitelích a ti musejí rozhodovat i v záležitostech, v nichž nemají potřebné kompetence,“ říká Miroslav Hřebecký z informačního centra o vzdělávání EDUin, sám bývalý ředitel. „Teď už jsou předpisy jasnější, ale do 10. září ředitelům například bušili na dveře jak fanatičtí odpůrci, tak stejně fanatičtí nařizovači roušek. Vyhovět nařízením i všem rodičům je přitom zhola nemožné.“

V mateřince jsou na viry zvyklí

Mateřská škola Libocká sídlí v prvorepublikové vile uprostřed rozsáhlé zahrady, prakticky na dohled od obory Hvězda. Školka je v okolí známá tím, že se tu leccos dá domluvit a zařídit – děti například nemusejí po obědě povinně tiše ležet a personál si zakládá na dobrých vztazích s rodiči. Ředitelku tu už léta dělá Dana Chroustovská a jak říká, epidemie covid-19 běh „její“ školky nijak zvlášť neovlivnila; koneckonců ze všech stupňů škol jsou pravidla pro mateřinky nejměkčí.

„Ve školkovém období si děti teprve budují imunitu, proto jsou často nemocné. Navíc to ani s hygienou u nich ještě nebývá slavné, takže jsme zvyklí na ledacos, ať už jsou to neštovice, každoroční chřipky nebo třeba spalničky. To všechno jsme už měli a zvládli jsme to,“ vysvětluje energická ředitelka. Školka tedy posílila pobyt venku, podává se tu zázvorový sirup s citronem, prostory se denně dezinfikují, a když jsou děti venku, svítí ve třídách UV lampy. Plošná opatření považuje Chroustovská za poměrně chaotická, na druhou stranu si ale pochvaluje spolupráci se zřizovatelem, kterým je městská část Praha 6. Cokoliv školka potřebovala – ať už šlo o dezinfekci, roušky a respirátory pro učitelky nebo bezdotykové teploměry –, prý obratem dostala. Například ranní zdravotní filtr plánuje zachovat i v příštích měsících a letech, až epidemie zeslábne.

„Musím říct, že rodiče i učitelé jsou teď zodpovědnější a skutečně sem s příznaky respiračních onemocnění nechodí. Doufám, že nám to do budoucna vydrží, že už se nesetkáme třeba s tím, že by rodič dal ráno dítěti nurofen a přivedl ho do školky,“ věří Chroustovská. Co by naopak uvítala, je větší stabilita a jasná pravidla bez výjimek: „Potřebujeme pevné mantinely, ve kterých se můžeme pohybovat. Pak už si kreativně poradíme, v mateřinkách jsme na to zvyklí. Když se ale pořád něco mění a nikdo nechce přijmout zodpovědnost, je to únavné.“.

Skončili dřív, než začali

Ondřej Lněnička je ředitelem Základní školy profesora Švejcara v Praze 12 - Modřanech tři roky. Jeho škola byla jednou z těch, které zavřely ještě před tím, než vůbec stihly přivítat žáky v lavicích.

„Sešli jsme se v přípravném týdnu, jak to tak bývá,“ vypráví. „Už během něj se ale jedné kolegyni udělalo špatně, a následně u ní test prokázal koronavirus. Rázem se celý pedagogický sbor ocitl v karanténě a šest učitelů nám dokonce onemocnělo.“ Případ školy v Modřanech odhalil slabinu navržených ministerských manuálů, které zaváděly opatření pro případ, že onemocní víc než třetina žáků. Nikdo ale zpočátku nemyslel na situaci, kdy onemocní učitelé. Ačkoliv se před 700 žáků neměl kdo postavit, hygienická stanice školu s odkazem na pravidla odmítala formálně uzavřít. Rodiče neměli nárok na ošetřovné a škola zase povolení k distanční výuce. „Samozřejmě jsme to nevydrželi, začali jsme děti kontaktovat online a ptát se jich, jak se mají,“ dodává Lněnička.

Pro ZŠ profesora Švejcara se nakonec řešení našlo. Školu uzavřelo mimořádným opatřením přímo ministerstvo, nakažení učitelé se uzdravili a od 10. září se v Modřanech funguje víceméně jako dřív, samozřejmě s dodržováním nutných opatření. Když si má ředitel Lněnička vzpomenout na přelom prázdnin a školního roku, hodnotí situaci kriticky: „Mám pocit, že koordinace s hygieniky není úplně dobrá. Nejdou školám a ředitelům naproti, nechtějí se o ničem bavit a nic řešit. Chápu, že toho mají moc, ale potom já jako ředitel musím dělat rozhodnutí, k nimž mi chybí kvalifikace. Autonomie ředitelské pozice mi obvykle vyhovuje, ale v záležitostech týkajících se zdraví by měli rozhodovat povolaní.“

Převládá pocit nejistoty

Horní Jelení je městečko ležící v malebné krajině východních Čech mezi Chocní a Borohrádkem. Místní základní škola je v okolí vyhlášená; krásně opravená a situovaná přímo u lesa. Až sem zatím koronavirová epidemie přímo nedosáhla, i když rodiče některých dětí pracují ve zdravotnictví nebo zařízeních sociální péče, kde už se virus vyskytl. Ředitelka Pavla Nádeníková má tedy zatím relativní klid na to, aby svou školu připravila na případné horší časy.

„Zatím se soustředíme na to, aby si děti zase zvykly ve škole. Mnoho z nich po 6 měsících ztratilo pracovní návyky a musejí se těžce vracet do běžného režimu,“ říká ředitelka Nádeníková. Škola se tedy snaží fungovat jako obvykle, i když omezení se ani tady nevyhnuli: „Zrušili jsme kromě plavání vlastně všechno – divadla, exkurze, výlety. Jsme prostě ve škole nebo na zahradě.“. Jelikož nikdo neví, co přinese budoucnost, ladí se tu i případný přechod na online výuku. Na jaře měla každá třída 60 minut denně, učila se čeština, matematika a angličtina. Pokud by se měly školy znovu zavřít, budou muset přidat, vědí v Jelení. „Pro mě je vlastně nejsilnějším pocitem posledních dnů velká nejistota. Nejvíc mi pomáhá kontakt s dalšími řediteli. Řešíme praktické věci, například jak naskládat 250 dětí do jedné jídelny tak, aby se tam nepotkávaly,“ vysvětluje Nádeníková a dodává: „Jinak mám pocit, že jsem v tom celém dost sama. Novinky z ministerstva se často dozvídám až z médií. Uvidíme, jak to všichni letos zvládneme, ale uvítala bych ze strany ministerstva lepší a včasnější komunikaci.“.

Fungujeme v obezřetném režimu

Střední pedagogická škola a integrovaná střední škola v Mladé Boleslavi má zhruba 450 studentů v několika učebních i maturitních oborech a 60 zaměstnanců; provozuje navíc dva obchody a dvě cukrárny. Její ředitel Štefan Klíma ji s trochou pýchy v hlase nazývá středně velkou firmou s obratem 40 milionů. Teď to ale ve firmě trochu drhne, a nejen proto, že všechny provozovny musely na jaře zavřít a ztráta jde do statisíců. Zkušenosti s covid pozitivním studentem a následnou karanténou už mají i zde.„Komunikace s hygienou v neděli vůbec nefungovala. Přitom pozitivní případ nám žák oznámil právě v neděli. Sám jsem studenty obvolal a odeslal do karantény třídu a 4 vyučující,“ popisuje Klíma svou zkušenost. „Vím, že nestíhají, ale volal jsem tam sedmkrát a nic. K tomu mně zase volají rodiče a chtějí vědět, co bude. Stát selhává už teď, a to se ještě vlastně nic moc neděje.“

Na rozdíl třeba od předškolních dětí nebývají středoškoláci už tak často nemocní, naproti tomu jsou ale ve věku, kdy je jakákoliv pravidla otravují, a tak se koronavirus mezi nimi snadno šíří. Covidové statistiky z prázdnin a září tomu také odpovídají. „Ve škole jsme zavedli obezřetný režim, takový zlatý střed,“ vysvětluje Klíma. „Pravidelně ale studentům píšu sloupky na web a vysvětluji, že pokud to nebude fungovat, přitvrdíme.“

Co by Štefanovi Klímovi pomohlo, aby se mu dvojrole ředitel-epidemiolog lépe hrála? „Potřeboval bych nějakou bezplatnou horkou linku na lékaře nebo hygienu, která by byla v provozu denně aspoň dvanáct hodin. A potřeboval bych jasně dané instrukce ve stylu Co mám dělat, když… Konkrétních informací se totiž člověk z manuálů moc nedozví. Nemáme, na koho se obrátit,“ vysvětluje.

Bůh je vysoko, ministerstvo daleko

S ředitelem Klímou souhlasí i Miroslav Hřebecký z EDUin. Současná situace podle něj ukazuje, že školství potřebuje takzvaný střední článek řízení. Zjednodušeně řečeno, mezi ministerstvem a jednotlivými školami momentálně není de facto nic. „Přitom by se hodilo mít k dispozici regionální tým, který by řešil aktuální situaci, koordinoval školy v dané oblasti, ředitelé by se na něj mohli obracet s dotazy. V Praze a velkých městech tuto roli do jisté míry hrají školské odbory radnic, v menších městech a na vesnicích si ředitel musí poradit sám,“ vysvětluje Hřebecký.

Možná ještě větší výzvou než epidemiologická opatření ale bude letos zajištění kvalitní výuky. Největší problém nastane v situaci, kdy polovina dětí skončí v karanténě a polovina ve škole. „Nikdo nemůže po učitelích chtít, aby za jeden plat vedli prezenční výuku dopoledne a distanční odpoledne. Ovšem ještě horší situace pro ředitele nastane, když onemocní část pedagogického sboru,“ říká Hřebecký. Zatímco na jaře byli lidé ochotní zabrat a někteří pracovali až na pokraj svých možností, letošní školní rok, zdá se, zatím světlo na konci tunelu nenabízí. Ekonomická krize vystrkuje drápky a nikdo neví, co bude dál. Že to ředitelům českých škol neusnadní práci, to už je předem jasné.

Článek vyšel 29. září v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.