Řezníci jsou ohrožený druh, říká youtuber a učitel Jan Málek. Svým žákům na praxi zabavuje mobily

Vy nejste jen řeznický mistr, ale také youtuber, který má k dnešnímu dni už nějakých šedesát tisíc sledujících. Jak se to stalo?

S YouTube kanálem jsem začal za covidu pro svoje žáky, protože jsem je nechtěl nechat na holičkách. První dva tři měsíce se to nabalovalo pomalu, ale po půl roce jsem měl třicet tisíc sledujících. Když jsme se vrátili do školy, tak jsem myslel, že skončím, ale fanoušci mi psali, ať pokračuju. A protože mám i velkou podporu vedení školy, tak jsem si řekl, že pojedu dál.

Váš YouTube kanál tedy vznikl jako podpora žáků za covidu?

Přesně tak. Byli jsme doma, nic se nedalo, tak jsem začal natáčet videa, jak se vyrábí tlačenka nebo jak něco vykostit. Ujalo se to, studenti mi začali odpovídat, posílali fotky, takže jsme se aspoň v omezené míře učili dál. Ale musím říct, že jsme teď měli závěrečné zkoušky ročníků, které nejvíc omezil covid, a je to na nich prostě vidět. A to se mnozí fakt snažili, a jak to jen šlo, doháněli praxi. Měli třeba týden teoretické výuky, ale psali mi a domlouvali se, že ještě po výuce přijdou si něco rozbourat, aby ty mezery dohnali. Takže ano, YouTube byl myšlený jako studijní podpora, nebylo mým cílem být slavný.

Ale trochu slavný jste, ne? Šedesát tisíc sledujících, to nenasbírá každý hned. Víte, kdo vás sleduje?

YouTube má zabudované analýzy, takže já hned vidím, kdo mě sleduje. Jestli jsou to muži, ženy, kolik jim je a odkud jsou. Takže vidím, že mám sledující z Kanady, z Filipín a různě z celého světa. Nese to s sebou zajímavé dopady. Nedávno mi psal fanoušek, Čech žijící v USA, že mi pošle trochu koření, no a poslal ho pětikilovou krabici. Sledují mě i různí movitější lidi, takže nám třeba přijel do školy kurýr a přivezl pracovní desku za dvacet tisíc, která nám chyběla. Nebo se ozývají firmy a chtějí nám koupit různé náčiní, třeba mlýnek na maso za dvacet tisíc, pokud ve videu zmíním, od koho jsme ho dostali. Samozřejmě je to fajn, protože dřív jsme jako učňák z Ústí nad Labem museli o všechno prosit, ale nikdy jsem nečekal, že budu muset řešit tyto různé spolupráce a etické záležitosti s nimi spojené. Dosah mám asi opravdu slušný, snažím se vydávat videa ve středu a v neděli a během večera mám třeba dvacet tisíc zhlédnutí. Snažím se i zůstávat online a psát si s fanoušky. Snad se to příští rok propíše i do zájmu o náš obor, protože už léta je to slabota.

Co to znamená konkrétně?

Slabota je to po celém Česku, my v Ústí jsme na tom ještě relativně dobře. Nedávno jsme byli na učňovské soutěži, kde nám mistři říkali, že se u nich hlásí třeba dva nebo tři zájemci, někde ročník ani neotevřeli. U nás to je průměrně třeba deset žáků na ročník. A to byly časy, kdy jsme zájemce odmítali. Ano, je to dřina, nosíte na zádech desítky kilogramů masa, navíc pořád pracujete v chladném prostředí, není to lehká práce, ale je to jistota. Jenže všichni se hlásí na obory s maturitou, i ti, co na to nemají. Nějak se na škole udrží, ale maturitu nezvládnou, a co? Skončí se základní školou, místo aby měli výuční list a v našem případě jisté uplatnění.

Slyšela jsem, že řezníků je nedostatek, a přitom si docela vydělají slušné peníze, je to tak?

No jasně. Neznám nezaměstnaného řezníka. Kamarád ze studií jezdí pracovat do Švýcarska a vozí klidně sto tisíc měsíčně. V Irsku pořád shánějí a nabízejí pěkné peníze. My na Ústecku máme za rohem Německo, takže kdo je ochotný dojíždět, taky nemá nouzi. A i když nechcete dojíždět, tak si stačí otevřít internet, obejít supermarkety, a máte práci hned. A tím to nekončí, mně třeba pořád někdo volá, přijeď mi udělat zabíjačku. Ale já nemám čas. Kdybych měl, vydělám si ještě víc.

Vnímáte, že rodiče a vůbec veřejnost má učiliště za „školy pro hloupé“?

Ano, tak to je, ale když se podíváte na truhláře, elektrikáře a podobné, tak mají práce, že neví, kam dřív skočit. To samé cukráři, nevím, kdo tu práci za pár let bude dělat. Kamarádův syn se teď vyučil jako jediný kominík v Ústeckém kraji, otevřeli si živnost a jsou úplně v pohodě. Musíte si samozřejmě dobře vybrat obor, to je jasná věc. Upřímně na prodavače nebo na číšníka bych dítě taky nedal, to jsou práce, které se naučíte za pár dnů praxí.

Vnímají to i studenti, že jsou braní jako ti hloupější?

U mě to děcka myslím neřeší. Někteří spíš mají problémy s motivací. Zhruba tak polovina kluků přijde z vesnice, vědí, proč tu jsou a tu práci opravdu chtějí dělat. Druhá polovina přijde, protože jim máma řekla, že se musejí něčím vyučit, tak šli na řezníka, aby se zaručeně dostali. Ty z vesnice mám nejradši, ti si o přestávkách ukazují, jaké stroje budou kupovat, mají doma krávy a prasata a jsou na to hrdí. Takových je ale fakt jako šafránu.

Mnozí rodiče ale mají z učilišť strach i kvůli kázni, bojí se, že jim tam dítě „zvlčí“...

Tak samozřejmě máme kázeňské problémy, jsme na Ústecku, takže rozpadlé rodiny a vyloučené lokality jsou cítit i u nás. Problémy jsou tady všude, protože jsme takové „sociálnější“ město. Nicméně řezníci jako jediný obor jsou podporovaní krajem, protože jsme ohrožený druh, takže když se u nás kluk dobře učí, může za každé čtvrtletí dostat až dva tisíce korun stipendium. To není k zahození.

Není problém i v tom, že si přece jen musejí něco do začátku nakoupit?

Musejí, to je pravda trochu zádrhel. Od školy dostanou jedno oblečení, další si musejí koupit a taky si musí do začátku pořídit aspoň trochu slušnou sadu nožů, což vyjde tak na patnáct stovek. Ale co vím, když je někdo fakt sociálně slabý, tak mu to na úřadě proplatí, takže zase úplně limitující by ta cena být neměla. Podle mě se na škole ukáže, jaký má kdo základ z rodiny.

Půlka našich učňů jsou slušní, dobře vychovaní mladí lidé, druhá půlka to v sobě prostě nemá. Nechtějí pracovat, jak můžou, tak se někde posadí s mobilem, nemají zájem fakt o nic. Ti první chodí a říkají – pane mistr, už to mám, dáte mi ještě nějakou práci? Ti druzí udělají holé minimum, a jak se otočím, už koukají do mobilu. Už jsme došli tak daleko, že jim je ráno na praxi beru, jinak by neudělali vůbec nic. Na praxi chodí pozdě, protože těžko zvládají tam být na sedmou. Je pro ně náročné šest a půl hodiny pracovat, nezvládají nosit na zádech půlky prasete, a tak podobně. Já jim říkám, vydržte, to máte místo posilovny. Ale ti dnešní kluci ani necvičí, a to máme nově postavenou parádní tělocvičnu. Na tělocvik jsou spojení s dalšími obory, ale řeknu vám, přijde jich dvacet a z toho cvičí šest, a ti ostatní zase koukají do mobilu. Když se na ně ale podíváte, tak jim je šestnáct a už mají břicho jak pantáta.

Stává se vám, že někdo opustí školu předčasně, nedoučí se?

Začalo se to hodně stávat, když v Praze otevřeli velkosklad Amazonu. Svážejí je autobusem zdarma, a jakmile si vydělají nějaké peníze, už začnou přemýšlet, že ten výuční list vlastně nepotřebují. Odejdou klidně tři měsíce před závěrečnými zkouškami, což opravdu nechápu. Snažím se je přesvědčit, ale jak si vezmou do hlavy, že jim ve skladu bude líp, už nic neuděláte. Pak je za půl roku někde potkám a oni říkají, „pane mistr, to jsem byl blbej“ – ale už se nevrátí. Je to škoda. Ti kluci vůbec neumějí plánovat a přemýšlet do budoucna. Vymění dvacet tisíc na ruku teď za zajištěnou budoucnost později. Je to pro mě často velké zklamání, ale co nadělám?!

Jak vy jste se vůbec dostal k tomu, že učíte na učilišti?

Když jsem se vyučil, šel jsem do práce, na velká jatka. Brzy mě ale čekala buď vojna, nebo civilní služba. Zvolil jsem „civilku“ a šel jsem dělat pomocného mistra. No a chytlo mě to tak, že už jsem u učení zůstal. Nejsem takový ten mistr, co na ně pořád řve. Takového jsem měl já, a byla to hrůza. Nic nám pořádně neukázal, a když nám to hned nešlo, začal křičet. Já se snažím jít na kluky v klidu, spíš jako parťák.

Co vás na tom učení vlastně tak baví?

I po těch letech mě naplňuje práce se studenty. Baví mě, když klukovi něco předám, něco ho naučím, a pak ho za pár let někde potkám a on je spokojený v tom, co dělá. Ano, jsou čím dál línější a drzejší a ty jejich mobily jsou mor, ale stejně mě to ještě nepřestalo bavit. Pro některé z nich jsem taky asi jeden z mála mužských vzorů, které v životě mají. Když končili letošní třeťáci, věnovali mi kytici z koření a k tomu takovou sošku, na které byl nápis „Nejlepšímu tátovi na světě“. Dojalo mě to málem až k slzám.

Jan Málek se narodil v roce 1981, vyučil se řezníkem. V roce 2002 začal učit, dodělal si maturitu a pedagogické minimum z pedagogiky a psychologie. V roce 2021 rozjel YouTube kanál Mistr Málek, kde radí se zpracováním masa. Ve volném čase se věnuje historii, je vlastníkem řopíku z roku 1938, kde dělá prohlídky v dobové uniformě. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.