Říkají mi: „Jsi blázen, že ses na to dala", ale já nelituju… Na slovíčko s čerstvými studenty peďáku

Tereza: Všichni se sem vejdeme a je to tu interaktivní

„Rodina mi do mých rozhodnutí nemluví, ale má samozřejmě své představy o tom, co je to dobré povolání. Maminka byla ráda, že jdu nakonec na pajdu, ale byla z celého příbuzenstva jediná,“ říká Tereza, která přišla do Prahy z menšího města v západních Čechách. Většina jejích příbuzných si myslí, že učit chodí jen ten, kdo nic jiného neumí.

Tereza také na učitelství nezamířila rovnou. Před rokem nastoupila na v obecném povědomí prestižnější vysokou školu, ale po roce odtamtud odešla sem, na „pajdu“. A její srovnání je ve prospěch pedagogické fakulty. Už jen to je dobré, že se všichni vejdou do přednáškové místnosti a nikdo nemusí stát. „Na semináři je jen dvacet lidí, je tu prostor pro sdělování dojmů a úvah a pro diskuzi, to tak na minulé škole nebylo, ani se tam nic neprezentovalo,“ říká Tereza, která nyní studuje češtinu a speciální pedagogiku.

Za další skvělou věc považuje Tereza praxi. U speciální pedagogiky (a učitelství 1. stupně) je už od prvního ročníku. Byť při ní student zatím ve třídě jen sedí a kouká.

Čeho si ona sama nejvíc cení na učitelích, jaká by chtěla být učitelka? „Osobně jsem moc dobrých učitelů nezažila,“ říká. Sama by chtěla být především spravedlivá.

Kateřina: Byla jsem proti Hejného matematice, ale změnila jsem názor…

„Já jsem chtěla učit odjakživa. Své o dva roky mladší sestře jsem často pomáhala s učením, hrály jsme si na školu…“ vzpomíná Kateřina, jejíž rodné město leží pro změnu na jihu Čech. O tom, že chce být učitelkou, měla tedy jasno, jen se rozhodovala, jestli v mateřské škole, nebo na 1. stupni. Základní škola to nakonec vyhrála.

Rodiče její volbu celkem podporovali, zato kamarádi nad tím prý kroutí hlavou. „Jsi blázen, že ses na to dala, je to o nervy a za mizerné peníze, říkají. Ale já to chci dělat ze srdce,“ usmívá se.

Plusy a mínusy studia? „Nejlepší jsou praxe, na ty jsem se moc těšila a nezklamaly mě,“ říká Kateřina. „Na základní škole v Kunraticích, kam na ně chodíme, jsem se ještě víc utvrdila, že chci být učitelkou.“ Matematiku tam učí Hejného metodou. „I já, tak jako mnoho lidí, jsem ji dřív odsuzovala, ale teď jsem to viděla na vlastní oči a ráda bych to taky zkusila tímto způsobem,“ přiznává Kateřina. Co ji naopak zklamalo, je úvod do pedagogiky a úvod do psychologie. „Těšila jsem se i na tyhle předměty, ale jsou moc teoretické, suchopárné,“ vysvětluje své důvody.

A jaký by měl být učitel, učitelka? „Děti by se ho neměly bát. A měl by být hravý a kreativní.“

Jiří: Když ve vás učitel věří…

„Jako dítě jsem si hrál na učitele, měl jsem vlastní imaginární třídu a i třídnici,“ říká Jiří, který pochází z vesnice kousek od Prahy. „Ale opravdu jsem se pro učitelství rozhodl až v septimě,“ dodává. Volitelný pedagogický seminář na gymnáziu zahrnoval i praxi ve škole, a ta mu umožnila první kontakt s dětmi v roli učitele. „Zkoušel jsem jim - byli to čtvrťáci - vysvětlit i něco složitějšího. Například že existovali radikální a umírnění husité. A ony si to dodnes z té hodiny pamatují, když se potkáme, říkají mi to,“ usmívá se student dějepisu a občanské výchovy.

Učitelství podle jeho rodiny není moc práce pro chlapa, ten má uživit rodinu. „Neodrazovali mě, jen měli potřebu mě na to upozornit,“ říká Jirka. „A kamarádi mi fandí, i když někteří říkali, že mě to možná omrzí,“ dodává.

Na fakultě je spokojený, fascinují ho zejména někteří učitelé. „Pan profesor Charvát má přednášky v pátek v pů šesté odpoledne, a i tak je na nich plno, a tleská se mu.“ Skvělých učitelů je na peďáku podle Jirky víc. Jediná věc, kterou snad na škole postrádá, je že studenti druhostupňových oborů nemají v prváku žádnou praxi.

„Ideální učitel? To byla moje třídní na gymplu Věra Vrbíková,“ říká. „Jako druhá máma“ a k tomu vtipná, tolerantní a přitom s přirozenou autoritou. „Měl jsem problémy s vystupováním na veřejnosti a ona mi hodně pomohla se jich zbavit, dokonce mě přihlásila do řečnické soutěže. Když vám někdo věří, že to dáte…“

Půjde Jiří nakonec opravdu učit? „Chystám se na to, ale samozřejmě nemůžu vyloučit, že mě to nakonec zavane jinam,“ odpovídá. A nebude asi sám. „Když se na pedagogickém semináři vyučující studentů zeptal, kdo z nás už ví, že učit nebude, zvedlo se dost rukou.“

Karolína: Respekt, ale s důvěrou

„Mamka a teta jsou učitelky, takže to znám z první ruky,“ říká Karolína ze severních Čech. A co jí maminka učitelka řekla na to, že chce jít v jejích stopách? „Ježíš, copak nevidíš, jak to je po všech stránkách náročné?“ Ale Karolína chtěla učit už od páté třídy, a když si vyzkoušela doučování třeťačky, pochopila, že ji baví „děti někam posunovat“. Kamarádi si ji dobírají - „nojo, ta učitelka“ – ale v dobrém.

Váhala mezi učitelstvím v mateřské škole nebo oborem „elementaristka“ neboli učitelka prvního stupně, a tam nakonec nastoupila. Studium je pro ni poměrně náročné. „Neumím hrát na klavír a odborné pedagogické předměty mi dávají zabrat, ale s tím jsem počítala,“ říká Karolína, která na střední škole vystudovala cestovní ruch. Na peďáku velmi oceňuje kurz řečových dovedností. „Ani jsem nečekala, že nás to budou učit, a je to podle mě velmi užitečné,“ říká.

Na základní škole měla Karolína dvě skvělé učitelky a od nich odvozuje obraz ideálního učitele. „Děti věděly, že za nimi můžou jít, když je problém. Byl tam respekt, ale i důvěra.“ Tohle jsou dvě nejdůležitější věci, které by mezi učitelem a žákem měly být.

Respekt a zároveň otevřenost.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.