Rodič by měl dítěti otevřeně říct, že mu zrovna není hej, zdůrazňuje psycholožka

Dominika a Lenka se nikdy nesetkaly a nemají ani mnoho společného – snad jen to, že obě vystudovaly vysokou školu a jsou úspěšné v tom, co dělají, a pak jednu další drobnost. Obě se od dětství potýkají s duševním onemocněním. Dominiku trápí deprese, Lenku úzkosti. Dominika vychovává šestiletou dceru, Lenka dva syny ve věku sedm a deset let.

„Nestává se mi to už tak často, ale někdy prostě třeba týden nebo dva dokážu sotva dojet do práce a pak jenom ležím. Nestarám se o dceru, nestarám se o sebe, jen mě pod peřinou válcuje pocit, že já nestojím za nic, svět nestojí za nic a že všechno špatně dopadne,“ říká Dominika, půvabná brunetka s velkýma očima. „Vím, že jsem někdy na zabití. Pozoruju přítele a čekám, kdy mi řekne, že se se mnou rozchází. Sleduju svoji dceru, když se kvůli něčemu vzteká, a říkám si: předala jsem jí ty svoje labilní geny, bude se celý život trápit.“ Dominika vyrůstala jako nechtěné dítě v rodině, kde bylo hodně křiku a málo lásky. Odmalička byla plačtivá, přecitlivělá, a její stav se zhoršil, když po maturitě odešla na vysokou. Tři měsíce prakticky nevylezla z postele. Od té doby si nese diagnózu – úzkostně depresivní porucha.

„Samozřejmě mám výčitky svědomí vůči dceři. Když mi je ouvej, chodí mě přikrývat, nosí mi čaj. Když se dám dohromady, tak na ní pozoruju velké napětí, které pak ventiluje obrovským záchvatem vzteku,“ vypráví Dominika. Sama se snaží o sobě nemluvit ošklivě, ale její dcera má sklony samu sebe trestat. „Bouchá se do hlavy a říká, že je blbá, že je nejhorší. Těžce se na to dívá,“ vzdychá Dominika.

Tipy od Dominiky, jak zvládat depresivní sklony: 

• Potížím předcházejte, starejte se o sebe. Nezapomínejte na dostatek spánku, pravidelné cvičení.
• Soustřeďte se na maličkosti, které vám dělají dobře a jsou snadno dostupné – teplá vana, pohled do zeleně, dotyk srsti vašeho zvířete.
• Když vám delší dobu není dobře a nevidíte světlo na konci tunelu, nebraňte se medikaci. Moderní antidepresiva jsou šetrná a nenávyková.

Příznaky depresí a úzkostí má každý třetí

Zatímco vážných psychických onemocnění, jako je například bipolární porucha nebo schizofrenie, je v populaci víceméně stálý počet, deprese a úzkosti diagnostikují lékaři stále častěji. Proč to tak je, na tom se odborníci neshodují. Na vině může být čím dál náročnější a rychlejší životní styl. K nárůstu pacientů v psychiatrických a psychoterapeutických ordinacích může také přispívat to, že se víc lidí rozhodne se svými těžkostmi svěřit. Průzkum Národního ústavu duševního zdraví, který zahrnoval tři tisíce dotázaných, v roce 2017 zjistil, že příznaky deprese a úzkostí na sobě aktuálně v době výzkumu pozorovalo 20 procent respondentů. O tři roky později, v listopadu 2020 už za covidového lockdownu, počet respondentů hlásících depresi nebo úzkost ještě narostl. Příznaky těchto onemocnění u sebe odhalil každý třetí dospělý, a zejména šlo o ženy a mladé lidi. Velká část z nich jsou – stejně jako Dominika – rodiče dětí mladšího školního věku.

Chybí mi lehkost, život je dřina, říká Lenka

Lence je dvaačtyřicet a je mámou dvou kluků ve věku 7 a 10 let. Až kam ve svojí rodině dohlédne, tam se táhne historie úzkostí. Ani Lenka není výjimkou. „Co si pamatuju, odmalička jsem řešila různé strachy a obavy. Oba moji rodiče byli úspěšní akademici, byl u nás velký tlak na výkon. Špatně jsem to zvládala,“ vzpomíná. Úzkosti se jí držely celé dospívání, vracely se ve vlnách, po dvacítce se k nim ve chvílích přetížení přidaly i panické ataky. „Najednou mě zavalil šílený pocit hrůzy, který se nedal vydržet. Měla jsem pocit, že umírám, třásly se mi ruce, stáhlo se mi hrdlo, potila jsem se, srdce bušilo jako o závod. Většinou to do hodiny přešlo, ale stavy to jsou fakt šílené, nepřála bych je nikomu," vypráví Lenka.

Uvědomuje si, že její úzkosti zasahují i do rodinného života. Sleduje špatné zprávy, v hlavě si často spřádá různé katastrofické scénáře. Když má zrovna těžší období, uzavírá se do sebe, bývá vznětlivá, občas na syny zvýší hlas, když doma lítají a křičí. „Když jsem s kamarádkami, vidím, že žijí život s mnohem větší lehkostí. Víc si dokážou užívat přítomný moment, zatímco já jako bych za sebou pořád táhla závaží. Je mi někdy líto, že kluci mají za mámu zrovna mě,“ popisuje drobná blondýnka.

Prožíváte úzkost? Mluvte o tom s dětmi

„Pocity nedostatečnosti a viny zažije někdy každý rodič, ale rodiče s duševním onemocněním jej zažívají častěji, někteří s takovými pocity žijí i po celou dobu výchovy,“ říká Kamila Mrkvicová, která vede Centrum rodinné terapie Horizont v Praze. To je součástí neziskové organizace Dům tří přání, která nabízí podporu dětem i celým rodinám v tíživých situacích. 

V centru Horizont se v posledních letech soustředí právě i na práci s rodinami, ve kterých má jeden z rodičů nějaké psychické onemocnění. Můžou přijít jak ti s vážnou duševní nemocí, jako jsou například bipolární poruchy a poruchy osobnosti, tak i rodiče, které sice trápí mírnější potíže z depresivně úzkostné problematiky, ale obávají se jejich dopadu na děti.

„U malých dětí v předškolním nebo mladším školním věku se můžeme spolehnout na to, co nám říkají lidi ze školky nebo školy, dítě vídají často a pravidelně, můžou si všimnout, že je zvýšeně plačtivé, špatně se soustředí, uzavírá se, nebo je naopak zvýšeně agresivní,“ vysvětluje Kamila Mrkvicová. „Starší děti zase mohou být nápadně samostatné, všechno si zařídí, jsou zodpovědné. Ale když se s nimi bavíte důvěrněji, zjistíte, že jsou přetížené a schází jim rodič, o kterého se můžou opřít. U silného dítěte bývá někdy v pozadí slabý rodič,“ popisuje terapeutka Mrkvicová, s kým se v poradně setkává.

Podle pražské psycholožky Ilony Špaňhelové je vhodné, aby se s dětmi o psychických potížích rodiče mluvilo, a to jazykem, který je pro dítě pochopitelný. „Klidně můžete říct: víš co, mně je dnes nějak těžko nebo smutno, ale budu se snažit, aby se to zlepšilo, dáš mi pusu? Tím dítěti ukážete, že i smutek, strach a pláč k životu patří, ale společně můžeme udělat něco pro to, aby nás úplně neovládly,“ říká. Pokud rodič o svém stavu nemluví, dítě si stejně všimne, že je máma skleslá, zadumaná, chová se nějak jinak, a může si to dávat za vinu. Pokud ale dítěti rodič ukáže, jak si pomoci, když člověku není hej, může se mu stát jakýmsi navigátorem na jeho cestě životem.

Tipy od Lenky, jak zvládnout úzkosti:

• Dávejte si pozor na kávu. Když cítíte, že jste už na hraně paniky, káva vás přes tu hranu může postrčit.
• Začíná se vám zrychlovat tep i dech a cítíte, že přichází záchvat úzkosti? Najděte si něco, co vás vrátí na zem. Napijte se studené vody, vezměte si žvýkačku a soustřeďte se na její chuť. Nebo zkuste srovnat knihy v poličce podle velikosti – to odvede vaši pozornost.
• V úzkosti jste napjatí na těle i na duši. Zkuste se na to soustředit. Stáhněte co nejvíc svaly v rukách a v nohách a po pár vteřinách je povolte. Několikrát opakujte a soustřeďte se na pocit uvolnění.

Pokud se dítě stane svědkem nějakých dramatických projevů, jako je třeba akutní záchvat paniky, je dobré se k němu vrátit a dítěti vysvětlit, co se stalo. „Řekněte, že toho na vás bylo najednou moc, museli jste toho příliš mnoho udělat, což je důvod, proč vám najednou bylo tolik špatně. No a že teď už budete dělat věci jinak, poprosíte tátu, aby někdy nakoupil, a kolegy, aby od vás trochu práce převzali. Zkrátka řekněte, že máte plán, abyste příště už tak přetížená nebyla,“ vysvětluje Ilona Špaňhelová.

Nechte si pomoct, chraňte si „svůj čas“

Dominika i Lenka se už delší dobu snaží být vyrovnanější a spokojenější. „Chodím pravidelně běhat, snažím se víc spát,“ říká Lenka. „Může to znít banálně, ale pomáhá mi kontakt s lidmi. Zavolat kamarádce, jít na procházku – to šlo i teď za covidu, na rozdíl od terapie, kterou jsem on-line se dvěma dětmi na distanční výuce zvládala jen stěží.“ Svoje strategie na zvládání stresu už si našla i Dominika. Cvičí jógu a každé odpoledne tráví s dcerou venku v přírodě. Když jí není dobře, odpočine si. „Celý život mám dvě práce, pořád jsem v poklusu, pořád je co platit. Začínám ale přemýšlet o tom, že jednu práci pustím, abych byla víc v klidu,“ plánuje.

Podle psycholožky Špaňhelové se s trochou nadsázky dá říct, že rodina se bude mít tak dobře, jak dobře se povede mamince. Ženy někdy mívají sklon se pro svoje děti a jejich blaho obětovat, a když je na jedné straně trápí pocit nedostatečnosti, mohou si ho na straně druhé kompenzovat naprostým odevzdáním se rodině, když jim je lépe. „Není to ani lenost, ani sobectví, když se plánovitě na děti trochu vykašlete a budete dělat to, co vám dělá dobře. Nařiďte budík a vysvětlete dětem, že dokud nezazvoní, budete prostě jen pít čaj a číst si. Běžte běhat, zacvičte si. Protože jinak vám z nádoby rodičovství bude jen ubývat, a když zase nedolejete, snadno vypěníte,“ vysvětluje.

A jak zdůrazňuje Kamila Mrkvicová z centra Horizont, rodiče by se určitě neměli bát ani zdráhat vyhledat odbornou pomoc, a to jak pro sebe, tak pro svoje děti. „K návštěvě psychologa nebo psychiatra už nepotřebujete doporučení praktického lékaře. Pokud vám dlouhodobě není dobře, je toho na vás moc, máte obavy, prostě někam napište nebo zavolejte a požádejte o radu, kam se obrátit,“ říká. Sehnat terapii pro dítě je složitější, málo psychologů mimo nemocnice má smlouvu s pojišťovnou, ale i bezplatná terapie se sehnat dá. „Je možné klidně i anonymně zavolat třeba na OSPOD (oddělení sociálně-právní ochrany dítěte), zda by někoho nedoporučili, mají dobrý přehled o různých organizacích a zařízeních v okolí, které vám mohou pomoci, takový přehled mívají i pedagogicko-psychologické poradny, školní výchovní poradci, obvodní lékaři atd. Jednoduše na to nezůstávejte sami,“ dodává.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.