Jedničky jsou návykové! Stále víc učitelů hledá jiné způsoby hodnocení, než jsou známky

„Mám před sebou první vysvědčení a chtěla jsem se vás zeptat, do jaké míry upravujete žákům známky. Co třeba s průměrem 2,6–2,7, když vím, že žák na trojku není... Ráda bych udělala radost těm šikovným a snaživým, ale ať něco nepřepísknu, a nemusím pak na kobereček!“ Několik týdnů starý příspěvek mladé učitelky Kristýny Fišerové ve skupině Učitelé + na facebooku shrnuje, s čím se potýká mnoho pedagogů, a to nejen těch začínajících. Jak být při hodnocení vůči žákům fér, zároveň nepřekročit pravidla a nezklamat očekávání rodičů? A nejedná se zdaleka jen o vysvědčení.

Kristýna nastoupila do své školy loni v září, nebo spíš tam skočila rovnýma nohama hned po státní zkoušce. Školy již vyhlížely blížící se distanční výuku, řešily online rozvrhy, na spoustu věcí nebyl čas se zeptat. „Největším pomocníkem mi nakonec byla babička, která také pracovala jako učitelka. Když jsem tápala a nevěděla jsem, ptala jsem se jí. I na známkování, tam jsem měla největší otazníky,” dodává novopečená učitelka angličtiny a španělštiny. „Nejvíc jsem se bála, abych dětem nějak neublížila,” říká později autorka příspěvku, „z dětství si pamatuju, jak se mi každá negativní věta od učitelky zafixovala.”

Měla to jako ostatní učitelé o to komplikovanější, že své žáky většinu času viděla jen online. „Neznám jejich zázemí a podmínky pro učení. Nechtěla jsem jet jak robot a nasekat jim aritmetické průměry. Potřebovala jsem si to nějak srovnat v hlavě."

Oříšek pro každého učitele

Pod jejím příspěvkem se nakupilo skoro dvě stě komentářů od kolegů. Bylo vidět, že není sama, kdo si láme hlavu. Jeden z učitelů napsal: „Používání známek je pro mě zatím oříšek. Nejraději bych hodnotil slovně, ale názor většiny kolegů je jiný. Když už ale známky, připadá mi zásadní hodnotit nejen znalosti a dovednosti, ale i práci ve vyučování, přístup, domácí přípravu. Vážený průměr, který počítá online aplikace Bakaláři, mi nedává smysl.”

Kristýnu povzbudilo, že mnozí učitelé hodnotí nejen výkon, ale i snahu a kompetence. To bylo to, co sama vnímala jako  důležité – chtěla ocenit ‚šikovné a snaživé‘. S překvapením taky zjistila, že někteří do hodnocení zahrnují i žáky. A nebála se to vyzkoušet, byť jen úplně jednoduše. „Každého s nerozhodným výsledkem jsem se zeptala, na jakou známku se vidí oni. A nabídla přezkoušení. Ne každý toho využil, někteří se spokojili s horší známkou – dokonce si ji sami přisoudili. Všichni ale myslím ocenili, že jsem jim tu možnost dala,” říká začínající učitelka.

Zůstáváme u známek, přemýšlíme co dál

Ve snaze učitelům ulehčit hodnocení v době, kdy je tolik věcí jinak, vydalo na začátku ledna ministerstvo školství doporučení. Vysvětluje v něm, jaký je právní rámec hodnocení, na co mají učitelé brát ohled v dnešní situaci a jaké způsoby hodnocení považuje za optimální.

„Zdá se mi, že to mělo dobrý vliv. I díky tomu se učitelé více zajímají o to, jak hodnocení obohatit, udělat férovějším,” říká prvostupňová učitelka Pavlína Loňková z brněnské školy Labyrinth. Jako členka spolku Učitelská platforma se podílela na vytvoření elektronické publikace, která doplnila ministerské doporučení různými příklady hodnocení ze škol. Učitelé je sestavili jako inspiraci pro kolegy.

Hodnocení má formovat

Škola má žáka vzdělat, někam posunout. Tento posun musí sledovat, a to v různých oblastech. Má také povinnost dávat žákovi a rodičům užitečnou zpětnou vazbu, která mu v učení pomůže. K tomu se používá – má používat – takzvané formativní hodnocení. „Informuje žáka o tom, co se mu daří, a dává doporučení, v čem a jak se zlepšit,” vysvětluje Loňková.

Ač se o hodnocení mluví nejvíc kolem vysvědčení, průběžné hodnocení během roku je důležitější než vysvědčení. To shrnuje výsledek za půl roku, ale každý žák se potřebuje dozvědět, v čem se zlepšil za poslední hodinu, den či týden. A co má dělat, aby pokročil i tam, kde to zatím vázne.

A tady se dotýkáme rozdílu mezi formativním a sumativním hodnocením. Často se dávají do protikladu, i když se spíš doplňují. „Sumativní znamená shrnující, tedy takové hodnocení, které popisuje, jak na tom žák je, ale nedává žákům příležitosti ke zlepšení,” vysvětluje dále Pavlína Loňková. Klasickým sumativním hodnocením je tedy vysvědčení, ať jsou na něm známky, slovní hodnocení nebo obojí. I vysvědčení ale může obsahovat doporučení, na co se zaměřit do budoucna.

Slovní vata není formativní

Do formativního hodnocení se počítá každá správně podaná zpětná vazba během pololetí, i ústní. Dá se tedy říci, že formativní hodnocení někdy použil každý učitel, který žákovi řekl, co se mu povedlo a co a jak může zlepšit.

Rostoucí oblibu mezi učiteli má slovní hodnocení, je to nový terminus technicus. A je to jakási vlajková loď formativního hodnocení. Souvislý text o žákovi v rozsahu odstavce až stránky učitelé často píší ke konci pololetí. Na mnoha školách doplňuje známky na vysvědčení, jsou i školy, které neznámkují a používají pouze slovní hodnocení (kromě osmého a devátého ročníku, kdy jsou známky povinné ze zákona).

Pokud ale slovní hodnocení nesplňuje určitá kritéria, za formativní se považovat nedá. Slovní vata nemá oproti známce žádnou přidanou hodnotu. Kvalitu do hodnocení vnáší konkrétnost, ze které se pozná, jestli učitel svého žáka zná, jestli ho opravdu při učení vnímal. Styl slovního hodnocení má být spíše věcný. „Je třeba se co nejvíc držet popisného jazyka,” říká Loňková. Někteří učitelé vkládají do slovního hodnocení měřitelné údaje: z 12 domácích úkolů jsi odevzdal 1, v hodinách se aktivně účastníš v 10 %. Přesto jde o jiný přístup než známkování: hodnocení se vztahuje k různým aspektům učení, sleduje pokrok žáka a upozaďuje srovnání se třídou.

„V doporučení ministerstva jasně zaznívá, že se učitelé mají soustředit nejen na to, kolik toho žák umí, ale i na jiné charakteristiky, které je třeba rozvíjet a které mu pak v životě pomohou: aktivitu, píli, vůli se s úkolem poprat,” říká Miroslav Hřebecký, programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin.

Jsou známky zlo?

Moderní pedagogika zdůrazňuje, že známky samy nejsou plnohodnotnou zpětnou vazbou, nemohou splnit, co od formativního hodnocení očekáváme. Známky jsou zlo, zaznívá někdy v rétorice radikálně progresivních učitelů. Ale záleží spíš na tom, jak s nimi učitel pracuje.

„Je třeba si přesně a jednoznačně stanovit, co se čísluje a jakou to má váhu. Pak i číslice může fungovat formativně,” domnívá se Tomáš Feřtek, publicista dlouhodobě se zabývající vzděláváním. „Když například jasně pojmenujete, že tentokrát u slohu budete hodnotit, nakolik se žák umí vyjadřovat v krátkých větách, nebo jestli umí použít správné spojky na správných místech, můžete výsledek klidně i oznámkovat, protože je jasné, co přesně známka hodnotí. Důležité je, aby to věděli předem i žáci.”

Kombinace známek a slovního hodnocení je mimochodem podle něj forma hodnocení ve škole i podoba vysvědčení, na které by se společnost mohla nyní většinově shodnout.

„Žákovskou práci v hodině hodnotím procenty, škála jedna až pět se mi zdá velmi úzká. A neznámkuji, kolik toho vykonali, ale jak si počínali. Dokonce mohou získat sto procent, i když se nedobrali k výsledku hned, ale třeba až další týden nebo i později,” říká Václav Fiala, druhostupňový učitel z Prahy, který loni zvítězil v českém kole učitelské soutěže Global Teacher Prize a byl oceněn zejména za badatelsky pojatou výuku. „Více než známka je pro děti cennější zpětná vazba ode mě, jak to příště udělat jinak, aby časový plán zvládaly lépe,” dodává.

Procenta na vysvědčení převádí na známky a do žákovských knížek vždy k pololetí píše i slovní hodnocení. Zároveň vede s každým žákem osobní rozhovor nad jeho prací. „Projdeme jeho portfolio a deník a řekneme si, jaký vidí posun on a jaký já,” říká Fiala.

O každém dítěti sloh

Slovní hodnocení je časově náročné. Jeden odstavec textu na žáka a předmět znamená u průměrného učitele i víc než sto takových odstavců. „Je to pracné, ze začátku je třeba trénovat,” konstatuje Pavlína Loňková. První slovní komentář napsala svým žákům v roce 2009.

Obtížnost ale nespočívá jen v tom, že si učitel musí před vysvědčením najít čas navíc (po večerech), sednout a psát a psát. Pokud během pololetí nenasbíral podklady, bude se mu hodnocení tvořit velmi těžko, bude nejspíš obecné a „prázdné”. Dobré slovní hodnocení musí mít náležitý obsah, a to souvisí s novým pojetím vyučovací hodiny. Pedagog hodnotící formativně musí děti bedlivě sledovat a shromažďovat „důkazy o učení”, které pak se žáky průběžně sdílí. „Už v přípravě hodiny plánuje, z čeho zjistí, jak to žákům jde,” říká Loňková.

Důkazy, kde jsou důkazy?

I zkušení učitelé přiznávají, že ovládnout formativní hodnocení není snadné. Pokud si poznámky, „důkazy o učení”, neudělají zavčas, během hodiny nebo brzy po, snadno zapomenou, co se ve výuce dělo. „Stane se mi, že si u některého žáka nedokážu vybavit, a třeba i několikrát po sobě, jak se projevoval, co v té hodině odvedl. Uvědomuju si, že jsem mu nevěnoval náležitou pozornost,” říká Václav Fiala.

A i když učitel během roku nelení a „důkazy” poctivě shromažďuje, stále nemá vyhráno. Jak jasně popsat, co má žák pro zlepšení udělat, a vyhnout se i jemným výhrůžkám nebo manipulaci? Je možné používat slova jako „měl bys”, či dokonce „musíš”, nebo se omezit na neutrálnější tón „prospělo by”? Mohou se v hodnocení vyskytovat negativní slova, výčet nedostatků, nebo se má spíše soustředit pozitivním směrem? O tom se na učitelských fórech diskutuje horem dolem a někdy tápou i zkušení učitelé.

„Taky jsem dělala různé začátečnické chyby, hodnotila jsem žáky oproti zbytku třídy, ne vůči jejich vlastnímu pokroku, psala jsem, že jsou chytří, nebo pomalí, místo toho, že se jim povedlo to a to konkrétně. Teď jsem sice dál, vím, na co si dávat pozor, ale pořád se učím,” směje se Pavlína Loňková.

S rodiči do kavárny

Zatímco mezi pedagogy kvasí o hodnocení vzrušená debata, většina rodičů stále pevně stojí na straně známek. K tomu se vztahuje trefná poznámka Michala Černého, ředitele základní školy v Klánovicích u Prahy a předsedy Asociace ředitelů základních škol. „Proti známkám nic nemám, kromě toho, že si z nich rodiče udělali náboženství,” říká v žertu.

Na rozdíl od učitelů, kteří falešnou exaktnost známek a zradu aritmetických průměrů většinou již prokoukli, si velká část rodičů pořád myslí, že známky jsou vždy jasnější než slovní hodnocení. Exaktnější, přesnější. A kromě toho - známky přece chtějí děti!

„Na známky jsme žáky naučili my dospělí,” říká Loňková. „Prvňáčky zahrneme hvězdičkami, razítky a jedničkami. Děti si na ně zvyknou a když je pak dávat přestaneme, právem se zlobí. Je to jako s někým, kdo má rád oslazenou kávu a vy mu najednou seberete cukr. Známky jsou návykové,” říká. Její škola Labyrinth známky nepoužívá a dětem, které je nezažily, podle ní nechybí. Ptají se po nich pouze žáci, kteří přicházejí z jiné školy a byli na ně zvyklí.

Na základní škole v Chrašticích u Příbrami rodičům svůj systém hodnocení vysvětlují v „kavárně”. Neboli během neformálních přátelských setkání, z nichž poslední čtyři se bohužel konaly online. Ale konaly.

„V loňském roce jsme vzhledem ke covidu naše hodnocení radikálně obměnili. Nerozdali jsme známky a přišli jsme se systémem sebehodnocení žáků, který od té doby používáme spolu s hodnocením učitelů,” říká ředitel Karel Derfl. Rodiče, kterým byla škola ochotna věnovat svůj čas a vše jim objasnit, za ní stojí i v takto výrazné změně. Škola svůj model nabízí pro inspiraci v již zmíněné e-příručce Učitelské platformy.

Ochota se zhoršit

„Získá-li učitel přesvědčení, že má formativní hodnocení smysl, neměl by se bát ho vyzkoušet,” říká Loňková. „Abychom se mohli v něčem zlepšit, musíme být ochotni vyměnit rutinu za pokus a třeba se i dočasně zhoršit,” dodává. Podle ní je ale třeba, aby pedagog měl při experimentování podporu vedení. Loňková a její kolegové takové podporující vedení ve své škole mají. Ona sama učí jen na půl úvazku a ve zbytku času je k dispozici kolegům jako mentorka a konzultantka.

Přese všechnu složitost i pracnost se ke slovnímu hodnocení odhodlala i mladá angličtinářka Kristýna Fišerová, která má před sebou své první vysvědčení. „Nejsem vyhraněná proti známkám, ale čím dál víc si myslím, že pouze známky nestačí,” říká. Každému žákovi ve svých třídách tedy napsala asi deset vět slovního hodnocení, které zaslala rodičům s informací o tom, jaká bude jeho výsledná známka na vysvědčení. „Psala jsem, co se mi na jejich práci líbilo a co by se dalo zlepšit. Jsem pro rodiče nová, chci jim ukázat, že to myslím dobře,” vysvětluje.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.