Růžový panter ve škole aneb den s tělocvikářkou v době úzkostlivých rodičů a nemotorných, ale čilých dětí

Vejdu do školy a když se představuju paní recepční, ozve se na plné pecky znělka z Růžového pantera. Jsem v šoku, ale pak mi dojde, že to je místo zvonku a ohlašuje se přestávka. Je to jedna z přídavných funkcí nového bezpečnostního systému, jehož součástí je i rozhlas, jak se dozvím později. „Některé děti při tom tančí,“ pochvaluje si to učitelka tělocviku Šárka Eisová. Za ní jsem do této kladenské základní školy přijela. Prozkoumat pohyb ve škole.

Hopsejte si, ale do výšky

Dnešní škola je velmi rušné místo, kde děti běhají a skáčou nejen v tělocvičně. A přitom žijeme v době úzkostlivých rodičů a neméně úzkostlivých učitelů, v době, která vzývá bezpečnost. Učitelky neustále přemýšlejí, kde a co by se mohlo stát. V této škole jsou široké chodby, ale i tak se tu řeší, jak předejít zranění. „Ukažte paní redaktorce, jak můžete běhat,“ vybízí paní učitelka dvě holčičky, aby mi předvedly, že po chodbě je povoleno hopsat, nikoli běhat, a sama ten pohyb, který směřuje energii do výšky, napodobuje.

Strach o děti, strach z rodičů

Učitelé se nebojí jen o děti, bojí se i rodičů. Někdy by i rádi trochu zariskovali, nechali třeba vylézt dítě pro míč na strom, ale často si to nedovolí, protože kdyby se něco stalo, mají hned na krku velký problém. Rodiče úzkostlivě hlídají, aby se jejich dětem nic nestalo, a jsou připraveni školu popotahovat. Ne všichni, ale je jich dost na to, aby se o nich mluvilo jako o nové kategorii, někdy nazývané jako rodiče „přemotivovaní“. „Přestala jsem je soudit, nikdo nevíme, co za tím je,“ říká paní tělocvikářka smířlivě.

Strach z míče a výšek

Úzkostlivé jsou i mnohé děti. Částečně možná jen otevřeněji vyjadřují, co cítí. Dřívější generace své strachy a traumata z tělocviku schovávaly. „Některé děti se bojí rány míčem, jiné mají strach z výšek,“ říká paní tělocvikářka. „Jemně se snažím o to, aby to překonaly, ale rozhodně ne direktivně. Když to nejde, cvik nedělají, nebo dělají nějakou pro ně přijatelnou variantu.“  Ukazuje mi na stěně několik barevných koleček, do kterých se žákyně Andulka trefuje míčem, místo aby hrála s ostatními vybíjenou. Ve třetí třídě dostala míčem ránu a zůstal jí z toho velký strach, kterého se zbavuje jen velmi pomalu. U své dcery, která k ní chodí na tělocvik a bojí se cviků na kladině, si paní učitelka může dovolit přitlačit trochu víc, ale jen proto, že je i její máma.

„Co mi pomáhá, je, že jsme od osnov přešli k rámcovému vzdělávacímu programu. Ten nenařizuje všem skok přes kozu, například, ale obecněji překonávání překážek. Můžu se tak každému lépe přizpůsobit, a přesto nešvindlovat,“ dodává tělocvikářka.

Hlasivky drží, ale hlava bolí

Dalším paradoxem je, že tyto často bázlivé děti jsou zároveň velmi živé, hemží se, lítají - a pořád mluví. „Někdy přijdu domů a nemůžu únavou ani promluvit,“ říká Šárka Eisová.  „A víte, co dělám prvních čtrnáct dní prázdnin?“ pokračuje. „Jen tak sedím a koukám, než to ze sebe všechno setřesu. Nečtu, dokonce ani nevařím, akorát ohřeju v troubě pizzu. Dřív bylo energie víc, teď, s věkem, mě někdy bolí hlava jako střep.“  Učitelé by si zasloužili lázně.

Tato škola je sice na Kladně poměrně vyhlášená, ale žádný velký komfort učitelům nenabízí.  „Kabinet“ tělocvikářky v suterénu je kamrlík přeplněný věcmi a pod stropem tam vedou tlusté odpadní roury. „Rodiče sem vůbec nemůžu vodit, každou chvíli je slyšet, že někdo splachuje,“ říká paní učitelka. Slyšet to je dost. Rodiče to údajně děsí a při jednáních s nimi to logicky i dost ruší.

Úbytek energie není ale na paní tělocvikářce vidět. S dětmi komunikuje silným a jasným hlasem. „Na fakultě nás naučili, jak posadit hlas, aby vás nezradil. A je fakt, že jsem výpadek hlasivek měla snad jen jednou,“ pochlubí se mi. Paní učitelka je hlučná, děti se jí ale vůbec nebojí, naopak, přitahuje jejich otázky. Má oči všude, při dozoru jí nic neunikne, hodiny dělá velmi dynamické.

Neobratní sportovci

„Dnešní děti jsou neobratné v běžných pohybech, v koordinaci těla,“ říká Šárka Eisová. „Málo používají tělo přirozeně, málo chodí. Skoro všechny děti k nám rodiče vozí autem,“ dodává. Jde o spádovou školu o 550 dětech, ale s rozšířenou výukou jazyků. Více méně sem chodí děti z „dobrých rodin“. Mimoškolní život mají zaplněný zájmovými kroužky, včetně sportovních. Mají tu mistryně republiky v aerobiku, mažoretky, šampióna ve floorbalu.

Ale i tito malí sportovci mívají podle paní učitelky problém s běžným tělocvikem. Kotoul nebo skok přes kozu všichni nedají. Koza dokonce mnohé děsí, švédská bedna taky není oblíbená, obě jsou moc tvrdé. Tohle tradiční nářadí se používá spíš než podle původního účelu při překážkové vybíjené. Děti mají obecně raději věci měkčí, třeba z plastu. Jako třeba napodobeninu švédské bedny sestavenou z různobarevných dílů. Na tu ale nejde vyskočit jako na tu dřevěnou, šťouchnu do ní a moc nedrží. „Ale zase s ní dokáží manipulovat i malé děti,“ říká paní učitelka.

Ještě nemají pevné kosti

Přirozenému pohybu a práci s tělem se děti učí pomocí klasických „sokolských“ cviků, paní učitelka je považuje za užitečné. Kromě toho dělá hodiny tělocviku venku na zahradě u družiny. „Musejí dávat větší pozor, jsou tam blízko zaparkovaná auta, záhonky, zkrátka je to učí hýbat se v běžném prostředí a nic nenatropit. A kolem jsou třeba děti z družiny a stane se, že některé přijde a povídá: ´Můžu vám podávat míč?“  Dnes ale venku moc hezky není, a tak se cvičí uvnitř. Ve dvou třídách hrají děti překážkovou vybíjenou, které říkají „paintball“ (už mají vše letos splněno), ve třetí hodině vidím klasické cviky s tyčí a obručí a přehazovanou. Má to pravidla volejbalu, ale míč se neodpinkává, protože, jak mi paní učitelka sdělí, dětem se teprve osifikují kosti a neměly by nic natvrdo odrážet.

„Na peďáku jsme se toho učili strašně moc, umím třeba hned rozpoznat začínající skoliózu,“ vzpomíná na náročná studia, zaměřená dost výkonově. „Spolužačky gymnastky odpadly v první ročníku, protože neuměly zalyžovat, jak bylo třeba,“ říká poněkud rozpačitě. „Učitel nemá být primárně dobrý trenér, výkonnostní sport do školy nepatří. Tím ale neříkám, že do školy nepatří sportovní soutěže,“ dodává.

Trofeje tu máme, ale nejsou naše

U vchodu se škola pyšní vitrínou se samými poháry, trofejemi ze sportovních akcí. „To ale není zásluha školy. Jsou to spíš výsledky sportovních kroužků, kam děti chodí po škole,“ říká paní učitelka.  „Když hrajeme floorbal, nemůže tempo hry určovat kluk, který ho hraje závodně, to by si hrál jen sám a všichni by koukali. Nechám ho třeba plánovat hodinu, nebo to píská.“ Obecně se ve škole od výkonnostního pojetí tělocviku ustupuje, stejně jako od srovnávání jednotlivých žáků. Přišlo se na to, že strach ze selhání výkon podrývá a jde proti cílům vzdělávání. Limity, za kolik co uběhnout, už rámcové vzdělávací programy neuvádějí, na rozdíl od bývalých osnov.

Známky jsou práce navíc, a k ničemu

„Už na fakultě nás učili, že důležitá je intraindividuální norma neboli pokrok každého žáka, a ne srovnávání,“ vysvětluje mi učitelka. „Každému klidně změřím, kolik udělá lehů-sedů nebo jak rychle uběhne stovku, je to určitý ukazatel fyzické zdatnosti a tato zdatnost je naším vzdělávacím cílem. Ale nebudu mu za to dávat trojku nebo pětku, co bych asi tím tak dosáhla? Nejspíš bych mnohým tělocvik znechutila.“

I přes tento její laxní přístup ke známkám - nebo díky němu? -  byly děti v jejích hodinách motivované, aktivní, veselé. To mohu dosvědčit. Taky se vzájemně povzbuzovaly a podporovaly. Dělalo se toho hodně, holky kroužily obručemi ostošest a na různých částech těla, kluci poctivě dělali předklony. Hrály se hry, tvořily se týmy. Vše šlo hladce a hodina hezky ubíhala. Omluvených bylo jen velmi málo.

Šárka Eisová vystudovala obory Český jazyk a literatura a Tělesná výchova na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Kromě tělocviku učí jako třídní učitelka ve své třídě i Výchovu k životu a působí též jako výchovná poradkyně. Také externě vypomáhá jako učitelka češtiny na stavební průmyslovce. Má dvě děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.