S těžko vzdělavatelnými dětmi nikdo nepracoval, jak by měl, jinak by neselhávaly, říká zastánkyně svobody v učení

Jak jste se dostala ke Svobodě učení?

Jak jsem už říkala, začala jsem se v té sociální práci ztrácet, přestávalo mi dávat smysl se toho účastnit za daných podmínek. V diplomce jsem navrhovala změny v návazné péči, a vyučujícím to přišlo i zajímavé, ale zároveň idealistické. Šlo mi o to vytvořit sociálně-vzdělávací alternativu komunitního typu pro děti ze znevýhodněného rodinného prostředí. Nikoli něco, kam budou chodit po škole a lízat se z těch ran, které tam utržily, ale něco, kde se budou vzdělávat rády a přirozeně, bez nátlaku. Tak, jak to fungovalo v onom nízkoprahovém klubu, na tomhle principu přece mohla být postavená i škola… Ale v daném legislativním rámci to není možné a nebyla jsem tehdy obklopená nikým, kdo by se ke mně přidal a začal tyto modely podporovat, informovat o nich, inspirovat k nim. Prosadit jakoukoli podstatnou změnu je těžké, vyžaduje to ohromnou spoustu času, i malou věc ve vesnici je často těžké prosadit, natož velkou, systémovou změnu. Ale jinak to nejde, ten čas tomu prostě věnovat musíme, nemůžeme sedět s rukama v klíně. A primárně to musíme začít dělat jinak my, jako jednotlivci. A tím inspirovat ostatní. Násilím vnucovat řešení jiným lidem je špatné, byť by to byla řešení na jejich záchranu. Je to reprodukce násilí, se kterou musíme přestat. Protože jinak je to nebezpečný vzkaz lidem – násilí jako legitimní způsob společenské správy. Vezmou si z toho, že i oni sami se mohou chovat násilně, nebo přinejmenším nezodpovědně.

Jak jste mluvila o sociálně-vzdělávací komunitě, napadlo mě, že často od určité části učitelů slýcháme, že škola má vzdělávat, nikoli vychovávat, na to že je rodina…

To je jako by řekli, že se s těmi dětmi nebudou potkávat, to jde přece ruku v ruce, automaticky. Ale abych se vrátila k tomu, jak jsem se dostala ke Svobodě učení. Když jsem si lámala hlavu nad novými modely sociálně-vzdělávací práce, začala jsem oporu pro své přemýšlení hledat v zahraničí. A narazila jsem na hnutí unschoolingu a sebeřízeného vzdělávání. A pak už byla jen otázka času, kdy se potkám se Svobodou učení, která vznikala právě v době, kdy jsem se o tyhle věci začala zajímat.

Kdy to bylo?

Svoboda učení byla založená v roce 2012. Od té doby razí dobrovolnost ve vzdělávání a vzdělávání založené na konkrétní potřebě a vůli každého člověka. Pluralitu ve vzdělávání. Chce někdo školu typu pruská kadetka? Má ji mít. Ale ať je tu i možnost vzdělávat děti jinak.

Český stát to ale umožňuje, třeba formou domácího vzdělávání, nebo neformálních vzdělávacích skupin. Dokonce jsem slyšela názor, z relevantního zdroje, který umí srovnávat, že český systém je jeden z nejsvobodnějších na světě.

To je otázka. Třeba ve Finsku, kterým se tak často inspirujeme, mají zakotvené právo vzdělávat děti doma. Je to v zákoně. U nás na to zákonný nárok není.

Ale děje se to, jak tedy?

U nás pro to podle zákona musíte mít „závažné důvody“, a ty posoudí ředitel školy, kam je potřeba podat žádost. Musíte patřit k nějaké škole, zapsat tam dítě k povinnému vzdělávání a chodit tam pak na přezkoušení. Další věc je, že tyto děti na individuálním vzdělávání se započítávají do kapacity školy, takže ředitel tam pro ně musí mít fyzicky nějaké místo…

Závažné důvody často asi nejsou jiné než ty, že to tak rodiče chtějí, ale nějak se to musí naformulovat. Typický česká cesta – najít způsob…

Teď to systém toleruje, ale nemusí. Kdykoli může přitvrdit. Rámcové vzdělávací programy popisují povinné výstupy vzdělávání, které jsou dost široké na jednu stranu, dost úzce vymezené na druhou stranu. Každý si je může vyložit jinak. Kdyby někdo, kdo není nakloněný domácímu vzdělávání, chtěl, vždy může dokázat, že daný žák nezískal vzdělání odpovídající RVP… Je to hodně o náhodě, štěstí, libovůli.

Věříte ve samosprávné komunity, nevěříte na řešení, která implementuje stát. Nedá se ale stát považovat za takovou velkou samosprávnou komunitu, komunitu na druhou, řekněme? Tak to nakonec vzniklo, nějak, ne, z těch malých komunit…

Myslím, že očekávání dobré správy stát nemůže splnit…

Český stát možná ne, ale třeba Seveřani vlastní stát vnímají jako výraz komunity, mají v něj důvěru, delegují na něj spoustu funkcí…

Nedávno jsme ve Svobodě učení dělali rozhovor s jedním Finem, který ve Finsku založil svobodnou školu a vytváří tam online podporu pro děti v domácím vzdělávání, unschoolery. A ptali jsme se ho, jestli si myslí, že ten jejich monstr-stát je dlouhodobě ufinancovatelný. A on říkal, proč ne, pokud bude pořád vybírat vysoké daně. Problém je, říkal, jaké to má důsledky na odpovědnost lidí. Spousta lidí v dnešní době přenáší odpovědnost za to, co se děje, na stát. Jako by se najednou morálka delegovala někam do vyšších pater, vtělila do suchého zákona, už nebyla žitým, osobním vztahem k ostatním. Takže máme profesionalizaci solidarity, lidé pomoc delegují na stát a myslí si, že oni sami nic nemusejí.

Na čem stavíte jistotu, že malá samosprávná jednotka, nějaká komunita, bude zodpovědnější a spravedlivější?

Protože by jinak nepřežila, je to součást funkční strategie přežití.

A nemůže se to vyvinout tak, že se komunita stane klanem nepřátelským vůči svému okolí?

Myslím, že aby byl člověk spokojený, potřebuje dobré vztahy a přístup ke zdrojům. Spokojenost mu nezajistí, pokud bude s někým válčit, někoho okrádat…

Nemůže se to zvrhnout v boj o ty zdroje? To je přece běžný model, to se vždy dělo a děje…

Ano, tento model může být zpochybněn, stejně jako se dá zpochybnit víra v to, že stát plní svou funkci podle našich očekávání, vždyť tolikrát v historii selhal…

Kouzlo spočívá v tom, že se správa věcí dostane blíž lidem, kterých se týká? Ale spousta otázek k řešení se netýká jen jedné vesnice… Dnešní svět se zkomplikoval i tím, že se globalizoval, klíčoví hráči ovlivňující náš život se vymykají působnosti jednoho státu…

Ano, a tak se dnes rozhodnutí přijímají paušálně a plošně a bez dobré znalosti potřeb lidí, o kterých se rozhoduje. Když někoho neznáme osobně, je snadné vydat nějaké byrokratické rozhodnutí, které ho poškodí. Chybovost se neprověřuje a na ty, kteří rozhodli, nijak nedolehne zodpovědnost za to, jak rozhodli. Takto přijímaná řešení často řešeními ve skutečnosti nejsou, dokonce přímo škodí…  Jak jsem řekla, absolutní jistota neexistuje. Ale roli hraje to, jací lidé se daného samosprávného modelu účastní. Jak by byli vychováváni a vzděláváni. Ve svobodných školách jako Sudbury lidé tvoří pravidla, která jim dávají smysl a která fungují. Špatná pravidla tam prostě nebudou fungovat a oni to hned pocítí na vlastní kůži.

Představte nám příznivce hnutí Svoboda učení, jací jsou to lidé?

Různí. Většinou jsou to rodiče, kteří si přejí pro své děti jiný než mocenský model vzdělávání, a mladí lidé toužící po tom mít větší vliv na svůj život. Také učitelé, kteří si uvědomují, jak významnou inspiraci učitel pro dítě představuje. Nebo prostě jen příznivci dobrovolnosti a principu neagrese. Spojuje nás přesvědčení, že žitou svobodu podmiňuje sebeřízení ve všech oblastech lidského života, včetně vzdělávání.

Svoboda učení má svou stránku na FB, kde má 20 000 sledujících, to je hodně. Máte představu, kdo jsou ti uživatelé? Máte tam i kritické komentáře, nebo jsou to vše skalní přívrženci?

Portfolio sledujících stránku Svobody učení je rozmanité. Pro mě je zcela zásadní možnost diskutovat s těmi, kdo vyjadřují nesouhlasné názory. Tzv. hejtři komentují mohutně. Ostatní čtenáři pak mají možnost učit se z těchto výměn argumentů.

Čím teď jako Svoboda učení žijete?

SU právě rozjela komunikační kampaň, besedujeme s lidmi v regionech. Já navíc ještě žiju projektem Sebeřízené vzdělávání. Pomáháme školám zavádět do praxe principy studentských samospráv, předáváme know how vedoucí k proměně školní kultury. Je to koncipováno jako podpora zřizovatelů, učitelů, rodičů…

S jakými dětmi pracujete teď?

Když bylo synovi asi pět měsíců – teď je mu šest let – tak jsme chtěli s přáteli založit lesní školku, ale pravidla, podle kterých bychom to museli udělat, nám nedávala moc smysl, tak jsme se scházeli jako lesní klub, neoficiální skupina, zkrátka. Pak děti dorostly do školního věku, tak jsem se začala propojovat s lidmi, kteří mají děti v domácím vzdělávání, nebo založili školy.

Momentálně spolu s kolegy z Ostravska obcházíme úředníky s naším konceptem inkluzivního sociálně vzdělávacího centra pro děti a mladé lidi od 5 do 19 let. Máme nejen projekt, ale i tým pracovníků centra. Chceme být zkrátka vpuštěni na trh vzdělávání a nabízet služby i pro tyto děti, které jiným často připadají nevzdělatelné.

Nemá to tedy být odpolední klub, ale plnohodnotná alternativa školního vzdělávání?

Ano, nemá smysl, aby ty děti chodily do školy, která nerespektuje jejich potřeby, jejich rytmus, a odpoledne se pak někdo snažil je rehabilitovat. Jde o to, aby mohlychodit do centra sebeřízeného vzdělávání jako do školy. Aby toto bylo možné, musíme přesvědčit regulátora, tedy MŠMT, aby nám povolil projekt, který by byl vedený jako pilotní, a tudíž by se na něj mohla vztahovat nějaká výjimka. Chceme jim ukázat, jak bychom to dělali a proč, a podložili to výzkumy o fungování mozku a procesech učení.

To je ale velmi zajímavý nápad… Bylo by to jedno místo, nebo několik?

Naše představa je zřídit centra v mnoha regionech, v Praze, Ostravě, Ústí nad Labem a dalších…

Primárně by to bylo tedy určeno pro sociálně znevýhodněné děti, které ve školách středního proudu selhávají?

Centra jsou určena všem dětem včetně dětí ohrožených sociálním znevýhodněním, které jsou často nejvíce poškozovány v nekvalitních vzdělávacích službách. Centra proto vyrostou i v blízkosti tzv. sociálně vyloučených lokalit, ale budou otevřená pro kohokoli. Rodiny, které mají jasno, že chtějí sebeřízené vzdělávání, jsou často otevřené inkluzi, nevadí jim, že děti se vzdělávají společně s dětmi z úplně jiného prostředí, z různých sociálních vrstev.

A jak byste rekrutovaly ty sociálně slabé rodiny, jejichž dětem by to mělo pomoct?

Ti naši partneři nedávno vyprávěli, že si dělali průzkum u romských rodičů, co by to jejich dítko potřebovalo. Vyšlo z toho, že chtějí, aby se tam cítilo dobře. A když jim říkali, dobře, to je základ, ale to nestačí, tak rodiče většinově odpovídali: chceme, aby se to dítě jen tak neplácalo od ničeho k ničemu, aby vědělo, co se sebou. Což je jednoduše vyjádřená, a přitom dost sofistikovaná představa o tom, co by taková služba měla zajistit, co má být výstupem a cílem vzdělávání. Naprosto v souladu s našimi cíli.

Kdo to bude platit?

Jsme schopni to ufinancovat z darů, ze soukromých zdrojů. Jak to ale bude vnímat stát?

Michaela Řeřichová se narodila a vyrůstala v Praze. V šestnácti letech nastoupila jako studující při zaměstnání na ekonomickou školu. Paralelně s následným studiem oboru sociální práce na Jihočeské univerzitě cestovala po světě, navštěvovala tamní sociálně vzdělávací centra ve vyloučených lokalitách a provozovala velkoobchod a řetězec obchodů s koženým zbožím. Kolem roku 2005 začala pracovat v nízkoprahových centrech pro děti a mladé lidi, věnuje se dobrovolnické činnosti a osvětě v oblasti sebeřízeného vzdělávání. V poslední době ji naplno zaměstnává projekt inkluzivních sociálně vzdělávacích center pro děti a mladé lidi.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.