Skromné sny učitele ze školy odvedle aneb co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

Čtyřicet pět minut je málo

Velké omezení je, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Jak jste viděli třeba na matematice s deváťáky, chtěli ještě něco dovysvětlit a najednou zvonilo a konec, museli odejít. Znovu se uvidíme až v pondělí a kdoví, jestli na to do té doby nezapomenou. Je to škoda. Struktura vyučování, ve které se rychle střídají různé předměty, je stresující, pro děti i pro nás. Učit v blocích, o tom ani neuvažuji, to by nešlo dát do rozvrhu, ale líbily by se mi aspoň dvě hodiny jednoho předmětu za sebou. I třeba proto, abychom s dětmi mohli na hodiny přírodopisu ven. Jinak se to nedá moc stihnout. Přitom venku se učí dobře. Když je potřeba dětem vysvětlit třeba, co je pilovitý list, stačí ho ukázat, ve třídě musím na to zapnout počítač nebo jim říct „jděte na tuhle a tuhle stránku učebnice“ a to už není ono. Když to jenom trochu jde, ven chodíme. Ale čistého času je to maximálně čtyřicet minut, i méně, zbytek padne na přesuny.

A deset minut je málo na přestávku

Chápu, že cílem je nenatahovat pobyt ve škole, ale deset minut na přestávku je hrozně málo. Těžko se mi přeorientovává z jednoho předmětu na druhý.  Když chci v chemii dělat pokusy, potřeboval bych je připravit před hodinou a to v těch deseti minutách, kdy bych měl jít třeba i na záchod nebo se mě někdo něco ptá, prostě nedám. A jiná možnost než vše připravit těsně před hodinou není, některé chemikálie nemohu nechat bez dozoru. Myslím, že přestávky připadají krátké všem, ale bere se to jako danost. Já bych byl pro dvacetiminutové, alespoň před některými předměty. Vezměte si jen to, když vás zastaví nějaký žák a na něco se vás zeptá. Hned je o tři čtyři minuty míň.

Kéž by bylo méně dětí ve třídě

Patnáct by byl ideál, dvacet by bylo ještě snesitelných. Včera z deváté třídy třetina chyběla, bylo jich asi devatenáct, a bylo to hrozně poznat. Třída funguje jinak, a to i když tam stále jsou ti „zlobiví“. S méně žáky můžu výuku i přeorganizovat do skupin a z části dobrých žáků udělám své pomocníky. Zjistil jsem, že si žáci umějí pomáhat docela efektivně a já tomu nebráním, naopak té energie využívám. Někdy mi přijde, že ti, co něco pochopili rychleji, jsou schopni to předat dál lépe, než kdybych to opakoval já. Ale když je hladina rušivých elementů nad určitou hranici, už se mi to nedaří a častěji se omezuji na pouhý výklad. Není to ale moc efektivní. Navíc ne každá třída je uspořádaná pro práci ve skupinách. V některých bychom museli na začátku hodiny šoupat lavicemi. A celkově učím tolik dětí, třeba jen hodinu týdně v různých třídách, že je ani neznám. Pamatuju si ty výrazné, zbytek mi splývá. Někdy jsem rád, když si vybavím jméno, je to vždy tak trochu tápání v mlze.

Je problém věnovat se v jedné hodině dětem různé úrovně. Opravdu zajistit individuální přístup. A přitom bych si to moc přál. Mám ve třídě holku, která si v hodině matematiky čte Puškina v originále. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci, ale pak mi tu knížku ukázala a já zůstal paf. A nechám ji, ať si dělá, co chce, v matice je napřed. Jen si někdy říkám, že to je škoda, že by měla mít možnost se místo toho rozvíjet, třeba v nějakém volitelném semináři, dělat to, co ji baví, a nemuset si tu hodinu odsedět.

Jak na komunikaci s puberťáky

Často se mi stává, že žáci neposlouchají, co jsem jim řekl, a něco nesplní. Komunikace s nimi je složitá, nevím, jak na to, nikdo mě to neučil. Napíšu jim úkol nebo, co si mají připravit, na web a ještě smskou, a stejně to ignorují. Čemuž na druhou stranu rozumím. Hodně z nich má různé koníčky, sportují, domů přicházejí večer unavení a nechce se jim drtit vzorečky. Matematika v téhle podobě jim stejně k ničemu nebude, co si budeme povídat. Teoreticky by to mělo sloužit k rozvoji jejich myšlení, ale to je teorie, víme, že v praxi to tak není, zůstanou nepolíbení. Prakticky jde o to mít maturitu, mít papír. Systém je prostě teď tak nastavený.

Učiva je moc

Učiva je moc, a tak probíráme vše rychle a povrchně, žákům to jde jedním uchem tam a druhým ven. Zase, vychází se z toho, že mají ve škole dostat dobrý vzdělanostní základ a všeobecný přehled, ale výsledky tomu neodpovídají. Jak je učiva příliš hodně, nestíhá se upevnit. Na druhou stranu se časem plýtvá, protože probíráme podobné jevy, jen z trochu jiné strany, v chemii, přírodopise, biologii. A ani ne časově  blízko u sebe, takže žáci z toho ani nemají výhodu. Něco se dozvědí ode mě, ale už si to nespojí s tím, co jim říká za půl roku kolegyně. Domlouvali jsme se, že aspoň zkusíme učivo synchronizovat, aby se probíralo souběžně to, co k sobě patří. Vím, že někde se učí s ohledem na mezipředmětové vztahy, ale  to je úplně jiná organizace výuky, kterou si nemůže vymyslet jeden učitel. Z mého pohledu je to obrovsky náročné, byť mi to dává smysl. Stejně jako učit víc tak, aby si děti přicházely na věci samy. Zkusil jsem to jednou dvakrát a výsledek byl poněkud rozpačitý, a přitom příprava byla velmi náročná. Na tuhle výuku věřím, ale není jednoduché to za současného stavu a aniž by mě to stálo hodiny příprav „překlopit“. Člověk jako by musí začít od konce, ne jak je zvyklý.

Dva učitelé ve třídě, paráda

Jak moc si pomáháme s kolegy? Občas se radíme, zejména s kolegy pracovního týmu Člověk a příroda, který vedu. S ostatními spíš při náhodných příležitostech, když se potkáme na chodbě, nebo v kabinetě. Jsme tady ve škole řekl bych takový střed, není to nulová komunikace, ale ani kdovíjaká. Já bych byl pro ještě týmovější spolupráci. A pro párové učení.

Dva učitelé ve třídě, aspoň někdy, to by bylo super. Zažil jsem to v rámci jednoho výběrového řízení, ve kterém jsem se hlásil na alternativní školu. Měli jsme odučit dvě hodiny ve dvou, takže jsme se připravovali společně a bylo to hrozně fajn. Samotnou výuku jsem ale tehdy v tom konkurzu moc nezvládal. Já byl zvyklý z vysoké školy, kde jsem pracoval před tím, na takový ten styl „tady mluvím já, vy jste potichu“. Ten náraz na „alternativní“ žáky, kteří takto nefungují, byl velký, nevěděl jsem, co s tím. Třeba jsem nedokázal pochopit, jak je možné dopustit, že když dítě nechtělo dělat, co jsem připravil, tak nemuselo, tam taková volnost existuje. Z konkurzu jsem tehdy odstoupil, bylo to nad mé síly v daném stavu, ale neříkám, že se mi to nelíbilo. Měl jsem možnost vidět, jak to dělali zkušení učitelé, a ono to funguje. Takže vlastně proč ne. Mně se vlastně ten demokratický přístup líbí.

Tomáš Pinkr je absolventem antropologie a genetiky člověka na přírodovědecké fakultě a je v závěru studia učitelství biologie na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na katedře učitelství a didaktiky přírodovědecké fakulty pracoval jako administrativní pracovník a částečně jako učitel kurzů první pomoci. Nyní je třetím rokem učitelem na druhém stupni základní školy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.