Skutečnou radost lze prožít pouze při zdolávání překážek… Reportáž z moskevské školy č.1561

Místo radosti

O to, abych se mohla přijít podívat na vyučování, Tatjanu Nikolejevnu Žundrikovou poprosila má dlouholetá kamarádka Juliana, Gríšova maminka, kterou jsem přijela po mnoha letech do Moskvy navštívit. A ona ochotně svolila, je to otázka důvěry.

Škola 1561 (moskevské školy nemají většinou názvy, ale čísla) je školou „měkkou“, alternativní. Je jediná v Moskvě, jak mi bylo řečeno, která explicitně ve svých učitelích ztělesňuje takzvanou humánní pedagogikou Šalvy Amonašviliho.

„Šalva Amonašvili vidí školu jako místo, kde se zdokonaluje lidská duše,“ říká mi Tatjana Nikolajevna. „A zároveň je to místo radosti. Což není v rozporu, protože skutečnou radost lze prožít pouze při zdolávání překážek,“ dodává.

Gríšova škola je školou „dobrou“, neboli má dobrou pověst mezi informovanými rodiči. V oficiálním žebříčku moskevských škol je 114. z 399 klasifikovaných.

(Odbočka: Zda je „rejting" škol dobrý nápad, je otázka. Já osobně vidím velké nevýhody žebříčkování, ale rodiče po něčem takovém zřejmě prahnou, stejně jako moskevský department pro vzdělávání a vědu, který má údajně ve městě větší moc než ministerstvo a velmi usiluje o standardizaci a unifikaci. Bylo mi řečeno, že v poslední době inicioval velké slučování škol a vyvíjí tlak na sjednocení programů. Což se podepsalo i na učebním programu této školy, která měla před tím víc vycházek mimo budovu.)

Zdravstvujtě, Tatjana Nikolajevna

Přicházíme ke třídě. Tři Gríšovy spolužačky si prohlížejí nějaký obrázek na stěně a povídají si u toho. Jdu blíž a poznávám reprodukci Pietera Brueghela staršího, je na ní spousta postav.  Bude se kolem toho pak točit část dnešního vyučování.

Hodina začíná sborovým pozdravem. Děti odpovídají vestoje Zdravstvujtě, Tatjana Nikolajevna! Lavice jsou klasické, po dvou, jen rozestavěné do mírných půlkruhů. Frontální výuku tu zřejmě nedémonizují, Tatjana Nikolajevna po většinu doby komunikuje s dětmi od tabule, používá i tabuli interaktivní, výuka  probíhá do velké míry  veřejně a kolektivně, děti se hlásí, učitelka vyvolává, občas to někdo nevydrží a něco řekne, i když není na řadě, ale chaos to není. Myslím, že to jde i proto, že třída je dost homogenní, děti mají pravděpodobně podobné rodinné zázemí.

Tatjana Nikolajevna mluví výrazně a libozvučně, dává si záležet na bohatém slovníku, krasopisně píše nová slova na tabuli. „Vychovat člověka nejen vzdělaného, ušlechtilého,“ říká, když mluví o cílech humánní pedagogiky.

Vše v jednom

Dnes je vyučování trochu jiné než obvykle. Slaví se Váňovy narozeniny, což obnáší přáníčka ústní i písemná od spolužáků. Vyučování možná trochu proměnila i má návštěva. Jednotlivé disciplíny-předměty se prolínají, tu trocha dějin umění, tu nová slova, tu matematická úloha. Působí to přirozeně, takže si toho dost dlouho nevšimnu, paní učitelka to má promyšlené a děti ji následují skoro jako jeden muž. Nikdo nikam neodbíhá, neleze pod lavici, nebo jsem si toho nevšimla, to je taky možné. Mám co dělat se sledováním programu.

Děti si prohlížejí Brueghelův obraz na interaktivní tabuli, hledají na něm vyobrazení různých přísloví a vysvětlují jejich význam, třeba jako „bít hlavou o zeď“ (je zoufalství) nebo „dívat se skrz prsty". Na tohle mají i chvíli samostatné práce. Od obrazu se přechází k jeho autorovi, učitelka vysvětluje, proč se mu říká starší, a dále se mluví o „ose času“ a o kalendářích. Děti vědí, co je juliánský a gregoriánský kalendář. Zdá se mi, že vyučování obsahuje víc odkazů ke klasické evropské kultuře než ve srovnatelné české škole. Důraz je celkově na rozšiřování obzorů a slovní zásoby.

Přemýšlejte!

A teď trocha matematiky. „Péťa tvrdí: Předvčerejškem mi bylo 10, a příští rok mi bude třináct. Je to možní, děti?“ ptá se paní učitelka. „Přemýšlejte, první nápad často nebývá ten správný,“ nabádá je.  Děti přemýšlejí a hlásí se. Tatjana Nikolajevna píše jedno kýmsi navržené řešení na tabuli a krok za krokem, beze spěchu, s pomocí dětí, prověřuje, že není správné, ale „jsme na dobré cestě.“

Ve třídě je ještě další dospělý,  praktikantka Anastasia, budoucí učitelka. Proč si vybrala praxi právě v této škole? „Dobrých škol není zas tak mnoho a tady se mohu něco naučit,“ odpovídá mi na otázku. Líbí se jí, že tu „žáky přijímají se všemi jejich myšlenkami a neomezují je podle svých představ a stereotypů“.

Hodiny v této škole mají 40 minut, přestávky jsou delší než u nás, 15-20 minut. O přestávce vidím kluky hrát fotbálek a dvě děvčata najdu v odpočívací místnosti. Děti hlučí podobně jako český kolektiv, neboť je to jejich dětská přirozenost. Paní učitelka tu je, ale nemám pocit, že by „dozorovala“.

Typický školní den začíná v 8.30, končí někdy kolem půl jedné. Na oběd chodí Gríša domů. Jíst ve škole je možné, ale není to dobré, říká maminka Juliana, která si potrpí na kvalitní stravu.

Děti a rodiče

Maminka Gríšy Juliana je programátorka, její muž Jurij je fyzik, profesor na Moskevské státní univerzitě. Rodiny, které si vybraly tuto školu, věří, že je dobré, aby se na prvním stupni neznámkovalo, nebo se toho aspoň nebojí. V Moskvě takových rodičů není mnoho. Tak jako i jinde na světě, i zde tlak na výkon dětí začíná brzy, velmi brzy. I pro Julianu je vzdělání dětí extrémně důležité, ale myslí si, že se nemusí zas tolik spěchat. V tom ji ovlivnil i pobyt v zahraničí, několik let žila v Německu (manžel tam jako vědec šel za pracovní příležitostí), starší synové tam chodili do škol, které oproti ruským méně tlačily na pilu. Po Rusku se ale hlavně Julce stýskalo, vrátili se tedy zpátky a jsou tu rádi.

Margošo, umíš nějakou báseň nazpaměť a zarecitovala bys mi ji?

https://www.youtube.com/watch?v=sSvkwzCY-OE&feature=youtu.be

„Rodiče školu dětí obecně řeší hodně, víc než dřív.  S tím souvisí i to, že se učitelům vměšují do práce, podle mě někdy až nemístně. Spojují se do chatových skupin, tam se v názorech posilují, přes whatsapp spolu řeší školní věci nebo gratulují dětem k výsledkům v té či oné olympiádě,“ říká Gríšova máma.

Ano, olympiády, to je tady vážná věc, o těch uslyšíte často. I Tatjana Nikolajevna ten den, kdy jsem byla ve škole,  vyhlašovala před třídou výsledky všeruského kola online Lingvistické olympiády. Oznámila počty bodů u těch nejlepších, pak pozvala k tabuli i ty, kdo dostali čestné uznání, a pak jmenovitě pochválila ostatní za účast.

Trochu jsem se tomu podivila. Vím, jak se naše alternativní školy snaží eliminovat jakékoli srovnávání mezi dětmi. „Myslím, že Tatjana Nikolajevna hodně klade důraz na to, aby děti pořád něco táhlo nahoru, třeba příklad spolužáka,“ řekla mi Juliana.

Touha po „špatné“ škole

Reportáž z Gríšiny školy nemá ambici ilustrovat „ruskou školu“, i když něco „ruského“, jiného, než ve srovnatelné škole u nás, v ní asi najdete. Příště bych se ráda podívala i do nějaké školy, která nemá nálepku „dobrá“. Školy obyčejné, průměrné, s žáky z méně vzdělaných a chudších rodin. Stejně jako by bylo dobré poznat školy mimo Moskvu, protože, jak jsem byla několikrát upozorněna, regiony jsou jiný svět než bohaté hlavní město. Snad se mi to podaří. Reportáž ze školy staršího bratra Gríšy, třináctiletého Mirona, kam jsem se taky byla podívat, chystám. (I to je ale dobrá škola).

A na konec trocha přestávkového školního šumu, pro lepší audiovizuální představu...

https://www.youtube.com/watch?v=9sb_sUPhwzo&feature=youtu.be

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.