Stále se neučí tisíce dětí. Kolik z nich to dožene, to záleží na nás, myslí si Zuzana Ramajzlová

Už před prázdninami bylo jasné, že s jarním lockdownem se budou školy vypořádávat ještě dlouho potom, až se děti vrátí do školy. Kolik se jich během něj vůbec neučilo, to můžeme jen odhadovat. Právě pro ně založila Zuzana Ramajzlová se svými kolegy projekt, který spojuje školy, kam tyto děti chodí, s dobrovolníky – studenty pedagogických fakult.

Původní myšlenka byla, že vysokoškoláci na podzim budou doučovat prezenčně na školách, které potřebují pomoc. „Měli jsme ale domluvenou i variantu pro případ, že by se školy znovu zavřely, což se děje teď,“ říká.

Jak to celé vznikalo? Měly vysoké školy o spolupráci zájem? Chtěly se zapojit hned od začátku?

Všechno to bylo spontánní. Neměli jsme dopředu nalinkovaný harmonogram, všichni přišli z vlastní iniciativy. Na začátku se do projektu zapojilo devět pedagogických fakult a vyšší odborná škola Jabok, postupně se přidaly učitelské obory na pražské přírodovědné a filozofické fakultě. Dohoda s nimi byla taková, že se domluvíme na základních principech fungování včetně toho, že bude možné doučovat i online. Jakým způsobem si to potom fakulta interně zařídí, to už je dáno jejich podmínkami, ale v principu je to všude součástí praxí. Studenti za doučování mají kredity, nebo si jinak plní své studijní povinnosti.

V současnosti je online doučování pro ně asi jedna z mála možností, jak splnit předepsanou praxi. Odpovídá tomu zájem studentů?

Při distanční výuce je to pro ně dobrá příležitost. Zároveň pedagogické fakulty pomáhají i jinak, studenti během praxe chodí učit například do dětských domovů nebo byli alokováni do domů sociální péče. Musíme neustále reagovat na změny. Základ je ale nastavený tak, že nám dává možnost se v současné situaci pohybovat.

Jak na tom byly po jarním lockdownu děti v lokalitách, kde Člověk v tísni řídí dlouhodobé doučovací programy?

My pracujeme převážně v sociálně vyloučených lokalitách se sociálně znevýhodněnými rodinami. Rodiče často nemají dostatečné kompetence, aby jim pomohli, mají základní nebo nedokončené vzdělání, řeší finance, bydlení. Máme rodiny, které nemají zajištěné bydlení, často se stěhují. Děti z těchto rodin jsou na učení samy i za normálních okolností. Během distanční výuky je tu další skupina dětí, která teď podporu rodičů také nemá, například z důvodu, že rodiče musí pracovat. Potíže nastávají také ve vícečetných rodinách. Pro nás je ale dělicí čára schopnost pomoci dítěti, když to neudělá škola. Tedy tam, kde rodiče teď třeba nestíhají, ale umí dítěti se školou pomoci nebo mají v okolí dostatek sociálních kontaktů, na které se mohou obrátit – prarodiče, jiné příbuzné, kamarády.

V rodinách, se kterými my pracujeme, děti nic takového nemají. Nejde jen o to, že nemají počítač, což je teď hodně viditelné. Ony nemají to základní, nemají doma nikoho, kdo by jim pomohl, a neměly to ani před pandemií. Jediný, kdo jim pomáhá, je učitel ve škole. Pokud jim látku nevysvětlí on, nemají šanci.

Řada učitelů je ale přesvědčená, že když rodina nespolupracuje, dítě se nemůže nic naučit, i když škola bude dělat maximum.

Určitě jsou rodiny, které nejsou motivované, ale to dítě za to nemůže. Ono si nevybralo, do jaké rodiny se narodí. Rozdíly dané tím, že se narodíme do rodiny, která se o nás stará, do regionu, kde máme šanci dostat se na lepší školu, jsou velké. My se soustředíme na to, aby tyto děti od škol i jiných organizací dostaly podporu, která ten handicap vyrovná do té míry, že projdou vzdělávacím systémem. Protože když to nikdo neudělá, rozdíly mezi regiony a žáky se budou dál prohlubovat. Dítě za své nespolupracující rodiče nemůže.

Daří se to během pandemie všem školám?

Na to je těžké odpovědět. Mezi školami je obrovský rozdíl, některé na tu situaci rychle reagovaly, vyhledaly děti, kterým je potřeba pomoct, a vytvořily podmínky, které jsou pro každé dítě trochu jiné. Jiné školy jedou úplně stejně před krizí, bez nějaké individuálnější podpory dětí. Myslím, že je to hrozná chyba, že ve veřejném školství není žádná základní garance srovnatelné kvality. Teď se to ještě prohlubuje, protože když takovým dětem zmizí učitel ze života, tak jim ze života zmizí i škola. Budu se opakovat, ale jsou na to samy.

Máte pro doučovací programy dost dobrovolníků?

Máme jich celkem dost. Před koronavirovou krizí to záviselo na regionu, v Praze a jiných velkých městech se nám dařilo dobrovolníků sehnat dost, pak jsou místa, kde se nám to tradičně daří málo, například Karlovarský kraj. Teď jsme začali doučovat online, a tak můžeme zapojit lidi ze všech koutů Česka i v regionech, kde se nám tradičně tolik nedaří. Ale má to své limity. Online doučování je dobré pro starší, u malých dětí je doučování přes monitor s člověkem, kterého nikdy neviděly, složitější.

Vy sama doučujete?

Nedoučuju. Mám ale dvě děti školou povinné. Teď si často říkám, jaké to musí být pro děti, když tam pro ně nikdo není. Když se v matematice u své patnáctileté dcery dostanu na svůj limit, jsem schopná si to buď najít, nebo najít někoho, kdo jí s tím pomůže. Ale je spousta dětí, které nic takového nemají, a je to běžné.

Jak vypadalo doučování na jaře a jak vypadá teď?

Na jaře jsme doučovali jakýmkoli způsobem to šlo. Hodně přes telefon, videa, whatsapp, smsky. Snažili jsme se do rodin zapůjčovat notebooky, to se nám daří díky darům firem, dárců, sbírce SOS Česko,  platformě Česko digital a dalším organizacím. Teď máme asi tři sta notebooků s připojením, které se nám podařilo zapůjčit do rodin, aby se děti mohly kontaktovat se školou, tím pádem se s nimi můžeme i doučovat, ale teď už přes různé online platformy. Jsou ale také školy, které zadávají úkoly na papíře.

Je takových škol hodně?

O nějakých víme, ale zatím je to jen z individuální zkušenosti třeba na Ústecku. Iniciovali jsme teď průzkum v rodinách, kde pracujeme my a jiné neziskové organizace, ptáme se na přístup škol k distanční výuce a na podmínky v rodinách. Sama jsem zvědavá, kolik takových škol je.

Zdá se, že mezi školami jsou opravdu velké rozdíly. Hodně škol řeší, jak online nástroje co nejlépe využít.

Rozdíly v českém vzdělávacím systému jsou obrovské. Já a moji kolegové dostáváme opravdu denně maily, ve kterých se rodiče, neziskové organizace nebo školy ptají, jestli bychom neměli notebooky, nedokázali zajistit připojení nebo doučování. Včera přišel dotaz ze školy, jestli bychom jim nedodali nějakou metodiku, jak pracovat s dětmi z vyloučené lokality. Podle mě je velká chyba, že se na začátku září nezmapovala situace na všech školách. Mohli jsme mít místo kvalifikovaných odhadů přesná čísla a pak by se dalo adresněji pracovat i s technickou a další podporou.

Kolik dětí je podle vás i na podzim stále bez připojení?

Myslím, že jsou jich pořád tisíce. Kromě dětí bez podpory rodin jsou handicapované rodiny samoživitelek, děti z vícečetných rodin, které se střídají o jeden notebook, takže přirozeně nemůžou být pořád všechny online. Tím mezi dětmi vznikají rozdíly podle toho, kdo je schopen se připojit a kdo není, a to prostě není spravedlivé.

Jak dlouho bude trvat, než to doženou?

Vyrovnávací bude minimálně celý další školní rok, a to ještě nevíme, co bude na jaře.

Podaří se všem dětem školní výpadek dohnat?

Nejsem v tom úplně optimista, bude záležet na tom, jak bude nastavená podpora ze strany škol, státu, jaká budou vyrovnávací opatření. Záleží na nás, jak to dopadne, někde to půjde a někde asi ne.

Zuzana Ramajzlová vystudovala obor Veřejná a sociální politika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Účastnila se řady projektů, které se zabývaly vzděláváním a sociální integrací. Pracuje jako projektová manažerka v neziskové organizaci Člověk v tísni.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.