Je poznat, kde je škola spíš továrna na děti, a kde je to srdeční záležitost učitelů, říká porotkyně

Jak jste se stala členkou poroty ocenění pro učitele Global Teacher Prize? Soutěž je pro učitele základních a středních škol a vy jste vysokoškolský pedagog…

Organizátoři ceny na mě dostali doporučení z několika stran, co je přesně zaujalo, nevím. V porotě ale nesedí jen učitelé, kromě nich tam je například i novinář zabývající se vzděláváním a akademik. S porotcovánám jsem souhlasila, protože to je zajímavá příležitost podívat se do dnešních základních a středních škol. Navíc je to poučné i z pohledu vysokoškolské pedagožky. Ty holky a kluci, co jsem viděla, mi za pár let doputují sem, do těchto vysokoškolských lavic. No a za třetí: jezdit s dalšími členy poroty do škol v různých koutech České republiky mi přišlo jako hezký způsob, jak prožít část dovolené. Jinak totiž inklinuju k tomu být v práci i během volných dní, a pak si neodpočinu.

Jak byste dojem z těch výjezdů shrnula?

Bylo zajímavé vidět na vlastní oči, jak moc záleží na řediteli, na tom, jak školu vede. Zda je pro něj spíš továrnou na děti a svou misi vidí v tom vyplnit správně hromadu tabulek v dotaznících, nebo je to srdcař, který má vztah k dětem a učitelům a záleží mu na nich. Přesvědčila jsem se, že je jedno, kde ta škola stojí, zda je to bohatá oblast, nebo chudá. Jedna skvělá základní škola stála v poměrně sociálně znevýhodněném místě, a přesto děti excelovaly. Co rozhoduje, je tým pedagogů a vedení, to je na škole hodně poznat. Je to o lidech.

Do škol jste jezdili za deseti finalisty ocenění, což je výběr těch nejlepších, ze kterého vzejdou vítězové. Znamená to tedy, že někteří finalisté, ač sami dobří, učili v celkově ne moc dobrých školách?

Hned poznáte, jestli je ve škole například týmový duch. Je rozdíl, jestli pan ředitel přijde a řekne ´pan učitel se uvolní za chvíli, zatím vás provedu po škole´ nebo když vás učitel vede k sobě do třídy zadními chodbami, aby nás někdo neviděl. Rozdíl poznáte i na dětech, podle toho, jak jsou veselé, jak je látka baví. Když se jeden pedagog snaží, ale škola funguje spíš rutinně, nejde stejným směrem jako on, je to vidět.

Jak probíhá výběr v GTP? Popište prosím práci porotce.

Přihlášky pročítají nezávislí hodnotitelé z řad učitelů, které neznám. Ti je obodují podle určitých hledisek a z toho vzejde užší výběr. Na rozdíl od Zlatého Amose, kde je hlavní kritériem ´pan učitel nás má rád a my máme rádi pana učitele´ se v GTP hodnotí i odbornost učitele, s důrazem na to, že dělá něco navíc nad rámec svých základních povinností, třeba jestli se speciálně věnuje dětem, které si vezme do péče jako zanedbané, vytáhne je nahoru a ony pak vítězí v olympiádách. My porotci dostaneme do ruky materiály k deseti finalistům: přihlášku, kde učitelé píší o sobě, a zprávu hodnotitelů. To si prostudujeme a pak se jedeme se podívat, jak učí, jak se žáky pracují. Máme možnost si od nich po hospitaci nechat vysvětlit, co jsme viděli nebo třeba četli v životopise a nebylo nám jasné. A na závěr po všech návštěvách se celá porota sejde, radí se a snaží se dojít k nějakému pořadí finalistů, ke konečnému žebříčku oceněných, a to pod dozorem dvou nezávislých kontrolorů.

Bylo snadné se shodnout, nebo jste se přeli?

Nebylo úplně snadné určit pořadí mezi prvními dvěma a taky jsme se dohadovali o třetí a čtvrté místo. Celá ta desítka finalistů byla výborná pedagogicky i lidsky, ale prvních pět učitelů mělo viditelně něco navíc, dali do své práce i něco osobního, a mimo jiné opravdu hodně svého času.

Ještě k těm návštěvám v hodinách. To najednou přišlo do třídy dalších devět dospělých plus kameraman?

Jak kdy, jednou nás bylo pět, jednou opravdu deset, ale ano, jela vždy pokud možno celá porota.

Jak jste to pojali, seděli jste potichu někde vzadu?

Záleželo na tom, co se v hodině odehrávalo. Někdy děti seděly na svém místě v lavicích a chodit po třídě by bylo rušivé, ale někdy pracovaly ve skupinách a na různých místech, a tehdy jsme se mohli jít podívat na práci jednotlivých týmů, i se na jich na něco zeptat. Samozřejmě s ohledem na to, abychom výuku pokud možno nenarušovali, nebo co nejméně.

Jak na vás reagovaly děti?

V pohodě. Věděly, že přijedeme. Bylo vidět, že hodně z nich svému učiteli fandí. Podle mě ti, kteří vyhrávají v GTP, by vyhráli i v oblíbenosti u žáků. A mimochodem i v tom se projevoval rozdíl mezi školami, kde panuje dobrá atmosféra a učitel má podporu a zázemí, a těmi, které tak vyladěné nejsou. Žáci z těch druhých byli o poznání méně zaujatí tím vším, co se kolem GTP dělo. Bylo jim to víc jedno.

Nějaký negativní dojem z výuky?

Občas jsem zažila, i u těchto dobrých učitelů, něco, čemu se v angličtině říká force feeding, „nucené krmení“. Do dětí je tlačena jedna verze, jeden výklad, jedna cesta, a není dovoleno se od ní odklonit. I přírodopis, nejen dějepis, se dá vykládat různým způsobem. A jakmile tam je ten pocit, že do vás něco tlačí, psychologicky se tomu vzepřete. Nepřijmete to tak, jak byste mohli při otevřeném podání.

A co jste naopak obdivovala?

U vítězné paní učitelky třeba to, kolik věcí stačí sledovat, kolik věcí stihne. Působila na mě jako tři lidi v jednom, já bych na jejím místě asi na konci hodiny padla vyčerpáním. Bylo to hodně intenzivní, každý v hodině dělal něco jiného a ona byla schopná to ukočírovat tak, aby si tam každé dítě našlo to své poznání.

Srovnáte-li to se svou zkušeností žákyně…

Některé školy se za tu dobu, co jsem ze školy venku, opravdu dost změnily, ale i mezi těmi, které jsem navštívila, byly obrovské rozdíly. Na některých jsem si říkala „hm, tady byl mohl klidně působit Igor Hnízdo“, jiné mi připadaly jako druhý domov. Kde je to fajn, a zároveň se toho i hodně naučíte, ani si toho nevšimnete. Prostě nasáváte jako houba.

Měla jste jako dítě nějaké oblíbené učitele?

Tak tři čtyři se našli, na druhém stupni. Na prvním stupni jsem chodila do malé vesnické školy, kde jsem moc štěstí neměla. Pan učitel mě chtěl přeřadit na zvláštní školu.

On nepoznal, že jste chytrá?

Byla jsem dysgrafik, dyslektik a dysortografik. Měla jsem komplet tuhle sadu. Až do druhé třídy jsem psala zrcadlově nebo vzhůru nohama, ještě dnes, když vidím něco v zrcadle, tak mi hned nedojde, že to čtu obráceně.  I když jsem znala pravidla pravopisu, můj písemný projev vypadal dost divně. Z češtiny jsem měla čtyřku. Na druhý stupeň jsem chodila do větší spádové školy a tam už jsem narazila na trochu jiný přístup i několik velice dobrých učitelů. Tam už jsem začala jezdit na nějaké ty olympiády, a dokonce někoho napadlo poslat mě i na olympiádu z češtiny. Já jsem jim to vymlouvala, ale posílali mě na olympiády snad ze všech předmětů, ve kterých se konaly.

A to už vám čeština šla?

Čeština a já se nemáme rády dodnes. V psané podobě. To je věc, kterou nezměním. Trošku podezřívám učitele češtiny na spádové základní škole, že kvůli mně omezili diktáty a přidali slohy, aby mi pomohli si vylepšit známku na vysvědčení, i tak jsme ale doma usoudili, že na gympl nemám šanci se dostat a hlavně to tam pak ustát. Potřebovala jsem nějakou střední školu, kde bych mohla přežít a udělat si maturitu, abych mohla dál studovat a dělat vědu. Vybrala jsem si střední zemědělsko-ekonomickou školu, která mě moc nezatěžovala. Takže jsem kvalifikací účetní. Rodiče se radovali, že získám dobrou práci, a pak jsem odešla studovat matfyz.

Umíte ještě účetnictví?

Přiměřeně.  Daňové přiznání si podávám sama.

Vaši rodiče ve vás neviděli budoucího vědce?

Když nevíte, jak má něco vypadat, tak ani nemáte šanci to rozpoznat. Takových dětí, jako jsem byla já, je třeba jen jedno ze sta nebo tisíce. A jaká je pravděpodobnost, že rodič, který není psycholog ani vědec, své dítě správně vyhodnotí, když se tak odlišuje?

Kromě své práce s dospělými studenty se ve volném čase věnujete trochu i dětem a vlastně i učitelům, píšete pro ně popularizační články o vědě. O co přesně jde?

Je to čtvrtletník pro spolek Divizna při ZOO Liberec, který si pak učitelé mohou stáhnout z jejich stránek. Je běžné, že to, co my vědci už víme, se do škol dostane tak za třicet čtyřicet let, vzniká velké zpoždění mezi dosaženým poznáním a jeho předáním ve školách. Snažím se přispět k tomu, aby se tenhle interval zkrátil. Žijeme v době rychle běžících změn. Když se dnešní dítě dívá na dvacet let starý film, nechápe, proč třeba u nějaké nehody svědci nevolali pomoc mobilem, ale běželi do nejbližší vesnice…

Pro lepší představu, nějaké příklady vámi převyprávěné vědy?

Třeba proč chameleon mění barvu. Není to vylučováním pigmentu, jak se tvrdí. Ve skutečnosti je to díky nanostruktuře v jeho kůži, a podobné nanostruktury jsou zodpovědné za úžasné  barvy motýlích křídel nebo opálu. Nebo jak funguje lithiová baterie. Psala jsem také o obnovitelných zdrojích energie a jak pracují síly v přírodě. Poslední díl tohoto čtvrtletníku se věnoval Slunci, Měsíci, Zemi… Tyhle věci děti nesmírně zajímají, když se dobře převypráví. A je to dobrá pomůcka i pro učitele dětí tak od 5.- 6. třídy. Kolega říká, že čtvrtletníky čte dětem na dobrou noc. A na konci jsou odkazy, pro ty, kteří se chtějí ještě dovzdělat a najít si zdroje, ze kterých jsem čerpala.

Anna Fučíková vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK, obor biofyzika a chemická fyzika. Nyní je odbornou asistentkou na MFF UK a pracuje na částečný úvazek ve Fyzikálním ústavu Akademie věd a VŠCHT. Je jedním z devíti členů poroty Global Teacher Prize CR.

Rozhovor vyšel 12.března v Akademii LN.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.