Studentská léta v 21. století: krev, pot a slzy

„Studentský život se změnil,“ řekl deníku Guardian Jack Rivlin, zakladatel a editor britsko-americké sítě zpravodajských webů the Tab, kam píší vysokoškolští studenti zejména o studentských tématech. „Studenti jsou daleko víc orientovaní na budování kariéry, než jsme byli my před pěti lety,“ všímá si Rivlin.

Ze statistik webů the Tab vyplývá, že nejpopulárnější jsou články o tom, jak napsat curriculum, o tom, jak získat dobrou práci, a o platech. Spirálu studentského workholismu roztáčí fakt, že v globalizovaném světě soutěží o top místa daleko více lidí a požadavky jsou přísnější. “Mí rodiče nemají ani páru o tom, jaké to dneska je,“ říká ve stejném článku pro Guardian vysokoškolský student Daniel. „Můj otec je opravdu úspěšný. Tam, kde je, se dostal s průměrnými známkami z průměrné univerzity. U většiny výběrových řízení by tě dneska s tímhle nepustili ani do dveří,“ dodává smutně Daniel.

Roli hraje i to, že sociální sítě bolestivě vyšroubovaly možnosti srovnávání vlastních úspěchů s úspěchy ostatních.

Co je štěstí?

Jako přímo posedle prací líčí studenty tzv. Ivy League, neboli osmi nejprestižnějších univerzit v USA, článek Emmy Seppälä na zpravodajském portálu Quartz. Autorka je ředitelkou Centra pro výzkum soucítění a altruismu a pro vzdělávání Stanfordské univerzity, a logicky si s tím dělá hlavu. Supervýkonným studentům Ivy League podle ní často chybí důležitá lekce o tom, co je skutečný životní úspěch. Sama tím prošla a došlo i na záchvaty paniky a nespavost. Čerstvě přijaté studenty proto nabádá, aby si dali pozor, protože budou obklopeni lidmi, kteří pro samé vršení skvělých výsledků a ocenění zapomněli žít zdravý, šťastný, naplňující život.

Vystoupit z kolotoče, kde se studium kombinuje se zakládáním firem a psaním knih, o práci pro studentskou komunitu ani nemluvě, bude ale těžké. Představa, že zaostanu za pelotonem, je děsivá. Snadnější než hledat vlastní návod na štěstí je vzít si modafinil nebo nějakou podobnou pilulku na posílení soustředění a studijní výdrže. Podle neformálního průzkumu the Tab „studijní drogy“ nejvíc berou právě studenti elitních univerzit. Oxford je na špičce těch britských, v USA zase vedou prestižní univerzity v severovýchodních státech – mezi něž patří Harvard a Yale.

Kreativita není na povel

Emma Seppälä na to při přesvědčování studentů jde chytře. Vezměte si takovou kreativitu, což je nyní pro zaměstnavatele jedna z nejžádanějších komodit, říká jim. Přetížená a vystresovaná mysl ale kreativní být neumí, žádné ohňostroje neotřelých nápadů po dvanáctihodinovém úmorném vysedávání u počítače nečekejte, promlouvá Seppälä studentům do duše.

To, že pracovním úspěchům se nemá obětovat zdraví a štěstí, učí teď studenty i Centrum pro emoční inteligenci Yalské univerzity, jakož i domovské centrum autorky a další. Hnutí za lépe fungující a soucitnější společnost, kde lidé nebudou štvaní palčivou touhou po úspěchu, se rozmáhají přímo v epicentru nejlítější soutěže. Tak snad si toho studenti všimnou dřív, než si zničí zdraví.

Jedna věc jsou ale výzkumná centra pohody a soucítění a dobře myšlená doporučení, jak vyskočit z rozjetého vlaku a přitom si neublížit, jiná věc je realita, nálada ve společnosti, která na studenty promlouvá. Výborně to ilustruje, jak o sobě mluví právě studentský The Tab, jehož zakladatel říká, že čtenáře zajímá hlavně kariéra. Aby ne: „The Tab je projektem studentů, kteří jsou rádi první…  Naše prvotřídní zpravodajství a originální videa sleduje celý svět... Naši neohrožení a zábavní novináři oslovují každý měsíc milióny čtenářů.“

Jak tuhle kolektivní fascinaci prvenstvím a žebříčky přežít ve zdraví a nevyhořet?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.