Svou první jedničku jsem dostala až tady, říká školačka z Ukrajiny. Překládá svým spolužákům

„To byla paní, která se přistěhovala čerstvě,“ říká malá překladatelka. „Proto ještě ani ona, ani její dcera nerozuměly a potřebovaly pomoc.“ Není to poprvé, co Sofie pomáhá. Ve škole je zhruba padesát ukrajinských dětí a ona má jednu velkou výhodu: umí obstojně česky. Těsně předtím, než začala válka, se její rodiče rozhodli, že se sem i s dětmi přestěhují natrvalo. Protože přesun byl ale plánovaný, učila se Sofie česky už na Ukrajině.

„Já tu žiju a pracuju už od roku 2015. Později se přistěhovala i manželka. Děti byly zatím u babičky a manželka za nimi jezdila každé dva měsíce. Čekali jsme na konec školního roku, abychom sem mohli vzít i je. Pak jsem ale přece jen zkusil zavolat do nejbližší školy, jestli by nemohly nastoupit už od března a oni řekli, že ano,“ popisuje Sofiin otec Vasil. Ten den, kdy volal, byl 23. únor, den před začátkem ruské invaze na Ukrajinu. 

Děti si původně chtěli se ženou jet vyzvednout až v pátek. Ve čtvrtek ale začala válka a oni tak nechtěli čekat a vydali se na cestu. Zatímco oni jeli směrem na východ, v malé vesničce nedaleko Lvova zatím švagr vyzvedl jejich děti. Z Česka cesta ubíhala rychle, ale švagrovo auto se o půlnoci dostalo do kolony lidí prchajících z Ukrajiny. A protože bylo čekání nekonečné, musely děti pěšky. Ve čtyři hodiny ráno, po dvanáctikilometrovém pochodu, konečně uviděly své rodiče na ukrajinsko-polské hranici. 

Budu mluvit česky tak, že nepoznáte rozdíl

Sofii je deset let, jejímu bratrovi Artemovi osm. Cesta do Česka je pro ně už jen dobrodružnou vzpomínkou. Ve škole nastoupili nejdříve do česko-ukrajinské skupiny, kde se učili češtinu, a když se v ní zlepšili, postoupili do běžné třídy. Sofie díky svým znalostem češtiny z dřívějších online hodin ve skupince strávila jen necelé dva týdny. 

V jednom má Sofie ale jasno. „Jednou budu mluvit tak, že nepoznáte rozdíl,“ říká. Našlápnuto na to má. „Sofie je strašně šikovná, dokonce už i krásně píše česky, sama se chce vzdělávat, ptala se mě i na různé české hry,“ říká vychovatelka školní družiny Marcela Kordová. Právě ona byla tou, pro níž Sofie v úvodu článku překládala trable s telefonem. „Ukrajinské děti jsou často zvyklé, že v tamních školách mohou používat telefon. Ale u nás se to nesmí a české děti koukaly, jak je možné, že někdo může a někdo ne. My jsme je samozřejmě několik dní nechali, ale pak jsme požádali maminku, aby to doma dceři vysvětlila.“

Rozdílností mezi školami v Česku a na Ukrajině je spousta. A v praxi je tak potřeba některé věci dovysvětlovat. „Například u nás si děti nosí odpolední svačiny, což u nich zvykem není. Potřebují také náhradní oblečení na procházku, protože se nám stávají různé nehody a potřebují čisté věci. I to jsme právě řešili s onou holčičkou,“ doplňuje Marcela Kordová. Často také rodiče tápou, kdy a jak mohou děti z družiny vyzvedávat. To jde totiž na Květňáku, jak se škole říká, buď po obědě, nebo až po pravidelné vycházce, kdy se zase děti vracejí do areálu školy. Velkou změnou je koneckonců i samotné vyzvedávání. „Co jsem pochopila, tak u nich se můžou děti v družině kdykoliv sebrat a odejít, když se třeba nudí. To ale u nás nefunguje a musí si je vyzvednout rodič,“ vysvětluje vychovatelka. To potvrzuje i Sofiin otec Vasil Pukhal. „U nás se nepíší omluvenky, děti chodí každou přestávku ven a ve vyšších ročnících mohou i samy odcházet. To se samozřejmě moc líbilo mně, když jsem studoval, ale jako rodič, a navíc v cizí zemi, jsem opravdu rád, že tady tomu tak není. Že víme, že děti jsou celou dobu v bezpečí a nemohou nikam odejít,“ chválí si.

Dvanáctka je jednička s hvězdičkou

Podle slov ředitele školy Pavla Kopečného se počet ukrajinských dětí na škole mění každým týdnem. Několik jich odjede, ať už zpět na Ukrajinu, nebo do jiného města či země, několik jich naopak přijede. A právě s těmi začátky pomáhají děti jako Sofie. Vychovatelka Marcela Kordová si ji bere k ruce zhruba dvakrát do týdne. „Když jsou děti pár týdnů v česko-ukrajinské skupině, už pomoc nepotřebují. Ale zpočátku je těžké hned všechno pochopit,“ říká Sofie.

Koneckonců i ona sama několik dní probrečela, když ji přeřadili do běžné třídy. Prvně se tak dostala od ukrajinských dětí do téměř úplného neznáma – do nového kolektivu, jehož jazyk se teprve učila. Teď se ale usmívá a do školy chodí ráda. „Od první chvíle na mě byli všichni hodní a všichni se se mnou chtěli kamarádit,“ říká. 

I ona sama si musela zvyknout na řadu novinek. Například musí ráno vstávat o hodinu dříve. V její škole totiž zvonilo až v devět. „To je ale lepší tady, protože když mohli vstávat později, nechtěli také chodit spát a usínali pozdě. Takhle nám to vyhovuje více,“ říká Sofiin otec. Protože také chodila do vesnické školy, nebylo ve třídě třicet dětí jako tady, ale jen pět. A od třetí třídy také neměla obědy. „Na Ukrajině jsme dostávali obědy jen v první a druhé třídě, od třetí už jsme si museli sami nosit nebo si zajít něco koupit do obchodu,“ popisuje Sofie. 

Škola je pro ni podle jejích slov zhruba stejně obtížná jako na Ukrajině. „Doma jsem nikdy nedostala ani jednu jedničku!“ chlubí se nakonec a vysvětluje obrácený systém známkování, kde nejlepší známka je dvanáctka a nejhorší jednička. „Až budu volat babičce, budu jí muset přiznat, že už jsem tu jedničku, tedy ukrajinskou pětku, dostala z geometrie,” směje se.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.