Tady teď budete sedět vy – hodně štěstí! Příběh o jednom malém přechodovém rituálu v 5.C

Vyučování začíná v osm, ale do rozlehlé třídy se třemi obrovskými okny ve třetím patře Základní školy Lupáčova na pražském Žižkově se žáci trousí už od 7:40, kdy škola děti vpouští. Příchozí si tiše sedají do lavic sražených po dvou čelem k sobě a vytahují mobily. Čekala bych větší ruch. „Ne, je to normální, chvíli to obvykle trvá, než se rozpovídají,“ vysvětluje mi Erika Vavřichová, mladistvě a energicky působící třídní učitelka 5.C. 

V září tuto třídu, kterou učila tři roky, předá na druhý stupeň a nabere si opět čerstvé třeťáky. Je to její poslední cyklus. Děti paní učitelku s energií parťáka a pochopením i pro kluky a jejich „zlobení“ mají moc rády. (Slova paní učitelky: „Oni zlobí tak hezky, nikomu to neubližuje, a když jim ujede vole, tak z toho drama nedělám“). „Díky ní se ve třídě vždy dokážeme dohodnout. Bude se mi po ní v 6. třídě hodně stýskat,” říká žák Filip.

Ale učitelská energie se s věkem zákonitě tenčí a světy vzdalují. „Tahle třída byla moc fajn, dobře se mi v ní učilo. Ale myslím si, že by žádný učitel neměl ve škole strašit do pětašedesáti. Nechci být taková ta paní, co chodí a říká ‚za nás bylo líp‘!“ směje se učitelka a máma dvou velkých synů.

Tahle židle bude teď vaše!

Těsně před osmou děti samy od sebe ukládají mobily do tašek. „Máme dohodu, že od osmi do půl jedné musejí telefony zmizet,“ vysvětluje paní učitelka. Když se dvacet dva přítomných žáků zklidní, říkám jim, že jsem se přišla podívat na to, jak je paní učitelka učí. „Paní učitelka neučí, paní učitelka je teď au-pairka,“ žertuje Erika Vavřichová, kterou mají děti rády i proto, že se netváří kdovíjak vážně. 

Ve skutečnosti ale toto úterý – nebo aspoň první tři vyučovací hodiny dne – bude mít i vzdělávací a poučnou náplň a moc prostojů nebude. „Jak víte, přijdou k nám druháci. Prohlédnou si třídu, kam budou od září chodit, a taky mě. My jim tu změnu pomůžeme zvládnout co nejlépe. Symbolicky jim předáte svou židli i s přáním, aby se jim na ní dobře sedělo,“ rekapituluje učitelka dětem, co se bude dít. „Na třetí vyučovací hodinu pak zajdeme my k nim, a když budete dokonalí, tak pak bude co?“ ptá se řečnicky paní učitelka. „Půjdeme na zmrzlinu,“ vědí už děti. Nevypadá to, že by se někdo bál, že tato podmínka opravdu platí. 

„Pamatujete si, když jste ke mně přecházeli vy, jak mi tenkrát někdo řekl, ‚ale já vás nechci‘? A pak mu nic jiného nezbylo,“ připomíná učitelka se šibalským výrazem epizodu z doby před třemi lety, a vytváří tak dojem, že děti jsou vlastně již pamětníci s velkou životní zkušeností. 

Když k ní letošní páťáci nastupovali, setkání mezi druháky a páťáky neproběhlo. „Byl covid a děti na jaře chodily do školy jen pár týdnů, v rouškách. Kluci mi jednou řekli, že do třídy se přišly krátce představit nové paní učitelky, které je budou dál učit,“ vybavuje si Lucia Brinzanik, maminka dvojčat Oskara a Filipa, kteří sedí v pravém zadním roku třídy ještě se svým tmavookým kamarádem Adamem.

Všechno zvládnu, na vše přijdu…

Celý první stupeň „Lupáčovky“ má letos společný projekt Kraje České republiky. To se dá využít i dnes, při vzájemné interakci druhé a páté třídy. Rozhodlo se, že si děti něco z nabytých poznatků odprezentují, náplň dne se tak trochu vyztuží vzdělávacím materiálem, žáci dostanou příležitost si procvičit mluvený projev před publikem a třeba si i připomenou pár již zasutých informací. 

Páťáci si vylosovali Moravskoslezský kraj a mají o něm na chodbě informace na barevných listech pověšených na provázku. „Kluci, běžte a přineste sem do třídy ty papíry,“ zavelí učitelka čtveřici žáků, která sedí u okna. Děti chvilku bojují s uzlíky a pak se vracejí s kořistí v ruce. „Mám raději, když píší rukou, líp si to tak i zapamatují,“ vysvětluje paní učitelka, proč jsou listy popsané dětským písmem.

Pak obejde třídu a rozdává žákům náhodně obrázky židlí, které si nakreslili na barevnou A4 již v nějaké z minulých hodin. Na některých už je napsané i přání pro druháka, který obrázek dostane. Další přání právě vznikají, děti drží tužku a přemýšlejí. Jedna dívka vyšvihla přímo motivační slogan ve verších: „Všechno zvládnu, na vše přijdu, chystáš se na 3. třídu.“ 

Kromě toho si skupinky dětí sepisují stručný výtah toho, co budou mladším dětem příští hodinu říkat. Mají si vybrat nějakou trasu na severní Moravě. „Hm, z Ostravy do Opavy je to jen třicet šest minut,“ nahlíží paní učitelka někomu pod ruku. „To jsem ani nevěděla.“

Vzájemná návštěva 

Po zvonění přicházejí malinko zaražení druháci se svou paní učitelkou. Pátá C se jako jeden muž zvedne, uvolní své židle a stoupne si k zadní stěně třídy. „Vyberte si, kde budete sedět!“ pobídne menší děti Erika Vavřichová. „My to máme tak, že své místo si děti volí v pátek, to můžou sedět, kde a s kým chtějí, jinak máme daný zasedací pořádek,” vysvětluje třídní učitelka Lenka Bovo, proč některé děti s výběrem váhají. Po její pobídce ale začnou druháci kličkovat mezi lavicemi a hledat to nej nej místo. Páťáci je trochu shovívavě pozorují. 

A pak už ti mladší tiše sedí, zatímco kluci a holky, kteří míří na druhý stupeň, chodí postupně před tabuli a čtou nahlas své zápisky o Moravskoslezském kraji. Paní učitelka to diriguje: „Tak kdo je další? Štěpán!“ „Moravskoslezský kraj je jeden ze 14 krajů a žije zde přibližně 1,5 milionu obyvatel. Hlavní město je Ostrava. Má rozlohu 54300, tedy 5430 kilometrů čtverečních a nejvyšší bod je Praděd. Má tři sta obcí, 6 okresů a 42 měst,“ předčítá vysoký hoch trochu nejistě úvodní text. „Není to tak, že by Štěpán neuměl číst,“ bere ho pod svá křídla paní učitelka. „Čte ale písmo někoho jiného,“ vysvětluje dětem.

Přednes páťáků je poněkud jednotvárný, hlasy některých ne úplně zřetelné, řečnické mistrovství je spíš dlouhodobým cílem. „Prezentovat se učí postupně, musím na ně pomalu. Nevím, jestli to je třeba i tím covidem a dlouhou absencí ze školy, ale zrovna tohle některým dětem moc nejde. Umí mluvit mezi sebou, ale souvislý projev na nějaké téma mají někteří spíš horší,“ říká paní učitelka Vavřichová. 

Ale druháci i tak kulí oči a ani nedutají. „Rozuměli jste všemu?“ ptá se jich jejich paní učitelka, když se všichni páťáci zastupující své skupinky vystřídali. „Anooo!“ volají děti. „A přišlo vám to snadné?“ ptá se dále paní učitelka. „Neee!“ „A to je proto, že jste teprve druháci a ke všemu tomu dojdete postupně,“ uklidňuje Lenka Bovo své svěřence a pak se obrací k páťákům. „Myslím, že je skvělé, že to paní učitelka zorganizovala a že děti půjdou v září do třídy, kterou už trochu znají, a ne do neznáma.“ A dodává: „A ani my jsme nezaháleli a po svačině vám představíme naše projekty zase my.“ 

Po přestávce jsou tedy hostiteli na oplátku druháci. Pátá třída sestupuje do prvního patra. Chodba před třídou je vyzdobená barevnými plakáty. Než se dva kluci zaměří na popis velkého obrázku starobylého mostu v Písku (druháci mají Jihočeský kraj), paní učitelka Bovo nasměruje pozornost všech dětí na protilehlou stěnu, kde jsou vyobrazená různá zvířata a piktogramy informací o jejich charakteristikách. „Tenhle projekt jsme měli již první třídě. Rádi bychom vám teď zvířata představili. Začneme od ježka,“ říká paní učitelka. 

„Ježek je všežravec, jí hmyz, žije v noci a v noci taky dupe,“ říká druhák s lehkou dopomocí paní učitelky. Pak přijde na řadu medvěd, klokan a slon. Děti si zopakují zajímavé věci. Třeba to, že samice klokana má velké drápy, a když jí malý klokánek vypadne z vaku, neumí ho tam vrátit, takže mládě zahyne. Nebo že slon africký téměř vyhynul, protože se z jeho klů dělávaly klávesy do klavírů a hřebeny. Když paní učitelka Bovo položí doplňující otázku, ruku hned zvedají nejen druháci, ale i páťáci. Každý touží po příležitosti ukázat, co umí.

Páťáci půjdou do neznáma v září

Vyvrcholením návštěvy v prvním patře je malý dárek. Menší děti chodí ke své paní učitelce pro malou čokoládovou kinder tyčinku a vyberou si, komu z páťáků ji darují. Pak se třídy rozloučí a druháci jdou s paní učitelkou ven, na kopec Vítkov. Páťáky čeká slíbená zmrzlina. Do zvonění ale zůstanou ve třídě. Vyndají ze skříněk deskové hry a zaberou se do nich, zatímco si povídám s paní učitelkou. „To tu mám připravené pro případ, když někdo má nějaký úkol hotový dřív, mohou si hrát i při běžné výuce, jsou to fajn hry,“ říká.

Přechod na druhý stupeň zatím škola nijak neritualizuje, probíhají ale adaptační pobyty. Na druhou stranu z této třídy odchází na víceleté gymnázium nebo jinou školu jen čtyři děti a zbylých dvacet pokračuje společně dál. Doplní je jen pár dětí z blízké školy, která má pouze první stupeň. 

Jak to bude vypadat v šesté třídě, si zatím děti malují ve své fantazii. „Představuji si, že budeme mít jako učebnice tlusté bichle, něco jako jsou knížky Harry Potter, ne jako teď,“ říká Oskar. „Matematiku a výtvarnou a hudební výchovu u nás učí paní učitelka Iva Hauftová, která je zároveň zástupkyní ředitele,“ dodává chlapec, „a ta nám teď shání nějakého dobrého třídního. Ale je zástupkyní pro první stupeň, tak možná nemá na tom druhém takové kontakty,“ spekuluje páťák o dosahu sociálního kapitálu na své škole. Obavy na něm ale nevidím. 

Tři vyučovací hodiny utekly, nebyly vyplněné lelkováním. Děti si cvičily úhledné psací písmo, aby jejich vzkaz malí spolužáci přečetli. Snažili se na ně taky svými vzkazy naladit. Připravovali si ve skupině prezentaci. Měli možnost předstoupit před nové, poněkud nezvyklé publikum a vyjít ze své komfortní zóny. Účastnili se budování příznivého školního klimatu a posilovali pocit pohody u svých mladších spolužáků, což u nich na druhou posílilo vědomí, že někomu dokáží pomoct, třeba jen povzbudivým slovem. Nebyl to typický školní den, ale nebyl to ani den vyplněný jen čekáním na zvonění.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.