Taková výuka dějin ve mně vzbuzuje úzkost, říká rodič čtvrťáka. Jeho žertovný rozbor testu koloval na facebooku

Učíte na fakultě architektury. Můžete mi poodhalit, jak tento obor může fungovat distančně?

Velmi těžko. Architektura má samozřejmě obrovský teoretický základ, ale zároveň je to takové velmi sofistikované řemeslo, je velmi kontaktní a fyzická, učí se do velké míry simulovanou praxí. Je tradičně založená na ateliérové výuce. Na fakultě architektury působí různé ateliéry, kterými studenti procházejí. Kolem vedoucích ateliéru se ideálně vytváří komunita dvaceti třiceti lidí a studenti se celý semestr učí od nich i od svých kolegů. Já asistuji profesoru Fránkovi. Mojí alma mater je UMPRUM, kde jsem se také šest let podílel na vedení ateliéru. S další šestiletkou na FA ČVUT se studentům věnuji již dvanáctý rok.

Jak učíte po zavření vysokých škol?

To, co děláme běžně, distančně prostě nejde. Ateliér vypisuje na každý semestr specifické zadání. Například návrh polyfunkčního objektu do konkrétní proluky. Zadání může být ale i velmi abstraktní, filozofické a vizionářské. To vychází i z role architekta ve společnosti. Architekti ztvárňují svět kolem nás, je to strategická role. Byť u nás do velké míry nenaplněná, protože společnost architekty angažuje málokdy. Odhaduje se, že přibližně devadesáti pěti procentům stavební produkce u nás se nedostalo péče architekta.

Zajímavé. Ale zpět k výuce.

Studenti vypracovávají konkrétní a již poměrně složité zadání, na kterém se učí. Komunita ateliéru se pravidelně schází, stráví společně jednou dvakrát týdně půl dne a řeší krok za krokem návrhy a koncepce jednotlivých studentů. Otázka kolegy může být pro řešení vašeho problému naprosto zásadní. Vedoucí ateliéru obvykle samozřejmě studentům předává i kvanta vědomostí a zkušeností, ale to se děje z velké míry v diskuzi o jednotlivých projektech, o nápadech studentů. Ateliér navštěvují společně studenti různých ročníků, to je také třeba zmínit. To tedy popisuji pořád ještě standardní výuku.

Tohle teď padlo…

Ano, stejně jako vytváření fyzického modelu stavby. I když dnešní generace mají tendenci pracovat dominantně na počítači, my se je snažíme donutit, aby stále aspoň do určité míry pracovali rukama. Ve škole na to mají prostor i podmínky, dílny pro různé materiály – papír, polystyren, hlínu, sádru, dřevo, kov... V tomto semestru nejspíše fyzický model nebude možno vyžadovat, výstupy práce budou mít, stejně jako na jaře, pouze digitální formu. V tomto semestru nebude zřejmě ani povinnou součástí diplomního projektu. A student pracuje více méně sám, přitom ateliérová výuka je z podstaty velmi interaktivní.

Scházíte se nějak online?

Na jaře jsme online hodiny měli, nyní začínáme korespondenčně. Potřebujeme studenty přimět k tomu, aby koncept předkládali v ucelené a srozumitelné podobě. Později zařadíme také videokonference. Před uzavřením jsme stihli jen jeden den konzultací ve skupinách po deseti, jak tehdy epidemická opatření umožňovala. Rozdíl oproti jaru je v tom, že před jarní karanténou proběhl přece jen měsíc a půl standardně, práce byla již rozjetá, stihl se vytvořit kolektiv. Teď je nás navíc hodně, v září, kdy se o přijetí rozhodovalo, byly školy plnohodnotně otevřené a přijali jsme opravdu velký počet studentů.

Komunikují studenti nějak mezi sebou?

Nevím o tom, někteří nejspíš ano. Každopádně, fakt je ten, že život každého člověka je v současnosti narušen. Učitelé jsou zároveň i rodiče dětí v distančním vzdělávání, což klade dost velké nároky na organizaci domácnosti, ale třeba i na vybavení. Nás je doma šest, máme čtyři děti, dvě zatím naštěstí nepotřebují pracovat na počítači. Nejstarší syn je šesťák, pak máme páťáka a další dva jsou předškoláci.

Jakou perspektivu teď před sebou vidíte, teď myslím jako učitel?

Nevěřím, že se ještě v tomto semestru vrátíme do školy. A pokud, tak to stejně nebude plnohodnotná výuka, setkávání bude omezené. Nechci říkat, že semestr je odepsaný, ale výuka je z mého pohledu bohužel principiálně nekvalitní. Lépe to udělat nejde.

Cit pro to, jak funguje nějaká budova, cit pro architektonický styl, v nás asi musí někdo probudit a pěstovat. Jak to děláte vy u svých dětí?

Nijak cíleně. Ale tady je potřeba říct, že pocházím z rodiny, kde se tahle profese dědí. Můj dědeček byl architekt, babička malířka, prarodiče se potkali na UMPRUM. Můj táta je taky architekt, maminka je grafička a opět – seznámili se na UMPRUM. Já jsem tam vystudoval architekturu a taktéž jsem tam potkal svou ženu, která vystudovala Atelier ilustrace a grafiky. Děti prostě žijí v nějak se projevující rodině. Stejně tak se jim předávají hodnoty – tím, že je žijete. Že vám na nich záleží.

Děti se od jara s kratší pauzou učí doma, rodiče víc vidí do toho, jak výuka probíhá. V červnu na facebooku koloval váš text, ve kterém jste formou fiktivního dopisu paní učitelce rozebral test z dějepisu pro čtvrtou třídu, který vám ukázal váš syn. Cvičně jste si ho vyplnil, dostal za čtyři, a rozčílil se.

To zní, jako by šlo o zraněnou ješitnost, když dáváte do souvislosti známku a rozčilení. Přitom tam šlo o něco zcela jiného. Rád bych upřesnil, že ten můj příspěvek nebyl myšlen jako útok či osobní kritika. Psal jsem to jako specifický žánr, nikoli jako osobní dopis, záměrně s humornou nadsázkou a patrnými emocemi. Používal jsem třeba důsledně pojem „autor testu“, protože jsem netušil, a dodnes netuším, kdo test vytvořil, jestli jde o nějaký hotový materiál, nebo vznikl ve škole. Prostě jsem chtěl mluvit o věci samotné. Ale každý to evidentně nepochopil. Poté, co se text začal šířit po facebooku, zavolala kolegyně paní učitelky a vyčinila mi, jak jsem mohl zveřejnit soukromý dopis. Je třeba říct, že ten příspěvek jsem původně psal jen pro přátele a do světa pustil omylem. Nevšiml jsem si, že od posledního příspěvku zůstalo nastavení jako „veřejné“. Ale stojím si za tím, že urážlivý nebyl. A pojmenoval myslím něco, co rezonovalo, proto se tak šířil. Na učitelském fóru, které má třináct tisíc členů, se o něm vydatně diskutovalo.

Mě pobavil, ale paní učitelku asi ne. Mluvil jste s ní předtím, než jste to napsal?

Ano, když mi syn ten test poněkud bezradně ukázal, začalo se ve mně z té nesmyslnosti vše bouřit. On by si s tím nakonec asi nějak poradil, nebo neporadil, ale z toho se nestřílí. Mně to ale přišlo celé tak nefunkční a plné omylů, že jsem to nemohl nechat jen tak. Tak jsem paní učitelce zavolal. Její reakce byla, že je třeba nějak zjednodušovat a že děti přece vědí, co tam mají napsat, že k tomu, co probrali, mají materiály. Zkoušení učiva ale nelze založit na předpokladu, že na hrubě zjednodušující, špatně položenou, nebo dokonce nesmyslnou otázku může správně odpovědět ten, kdo byl na takovou otázku předtím snad i nějak instruován.

Asi by to chtělo nějaký příklad.

Tak schválně: jak se podle vás jmenoval první český panovník z rodu Habsburků? Máte tyto možnosti: Ferdinand I. Habsburský, František II. Habsburský, Ferdinand II. Habsburský.

Popravdě nevím. Už se mi to vykouřilo z hlavy.

Ani jeden, neb tím byl epizodní Rudolf Habsburský, účelový manžel Elišky Rejčky, nebo, kdybychom jeho nárok zneuznali, alespoň později Albrecht II. Habsburský. Nicméně pokusil jsem se přistoupit na „pravidla hry“ a odhadl jsem, že je myšlen první panovník dynastické série. V tomto případě jsem se trefil. Správně jsem odpověděl i na další otázku, byť vylučovací metodou, a to, že Habsburkové pocházejí z Rakouska. Což je ale nesmysl, už vzhledem k dějinám rakouského státu jako spolkové země nebo i proto, že původ rodu je na území dnešního Švýcarska. Navíc to podporuje chybný konstrukt národní identity evropských panovnických a šlechtických rodů.

V jaké otázce jste naopak udělal chybu?

Hned ve třetí. Zadání znělo: „Vyber možnosti, které jsou spojené s renesanční módou: velké límce, krátké nařasené kalhoty, nařasené sukně se spodničkou a obručí, závoj na hlavě.“ Vše správně, řekl bych na první dobrou. Raději jsem ale ještě nahlédl do synových studijních materiálů ze školy, vědom si pravidla, že žáci mají vycházet z informací, jak jim byly zjednodušeny. Tam byla formulace „krátké vycpané kalhoty“. Řekl jsem si tedy: „Aha, to bude chyták, takže nařasené kalhoty raději vynecháme.“ A ejhle, chyba! Takových „chyb“ jsem udělal více, takže to nakonec bylo na krásnou výslednou známku za čtyři. Skoro v každé otázce byl nějaký nesmysl, nepodložené zobecnění, nepřesnost, tendenční uchopení... Rád bych ale dodal, pro kontext, že ta moje reakce byla výjimečná. Nejsem rodič prudič, který by školu bombardoval náměty nebo příkazy, jak by se co mělo dělat. Vlastně si myslím, že by si to děti měly do určité míry vybojovat samy. Osobně se snažím do školního světa spíš nevstupovat a děti případně dovzdělávat doma. Škola je jeden svět, a doma je zase náš svět. Ale tohle mi prostě nedalo. Musel jsem se z toho vypsat.

Ten únik informací z vašeho profilu asi nebyl marný, když vedl k debatě v učitelské komunitě o tom, zda takto učit dává smysl.

Je fakt, že mnoho učitelů to komentovalo ve smyslu, že to je didaktický omyl, neodpovídá věku a ani rámcovému vzdělávacímu programu. Ve čtvrté třídě je předmět vlastivěda, nikoli dějepis, a ta má úplně jiné cíle. To, že byl test pojat poměrně složitě a na čtvrtou třídu neadekvátně, by mi ale vlastně nevadilo. To je v životě normální věc, že se potkáte s něčím, čemu nerozumíte, a s tím se člověk musí nějak vyrovnat. Problém je v tom, že to bylo až bizarně prošpikováno polopravdami, zkresleními a planými chytáky. Prozrazovalo to výuku dějinám způsobem, ze kterého na mě jde úzkost. Kdyby paní učitelka řekla: jsme teď všichni pod tlakem, nepovedlo se to nebo nevšimla jsem si, jak špatné didaktické materiály máme k dispozici – ani bych necekl. Protože si upřímně myslím, že učitelé skutečně trpí deficitem kvalitní systémové didaktické podpory.

Co by podle vás měla pro děti udělat základní škola – v jedné větě?

Ukázat jim, jak adekvátně reagovat na životní situace. Tím adekvátně myslím kreativně a kriticky. Do toho se počítá určitá práce s informacemi, přemýšlení v souvislostech, ale i sociální rozměr školy.

Takže nejde o předávání znalostí?

Ano, informace neboli znalosti jsou základ, to je materiál, se kterým se pracuje, ale on je instantní a je permanentně k dispozici. Je to předmět procesu poznávání. A k započetí toho procesu pro dítě stačí málo. A naopak, tento proces se informačním balastem brzdí. Z tohoto pohledu si myslím, že je zcela legitimní, pokud se učení ve škole zkvalitní tím, že se něco vypustí. A že nebude žádná tragédie, pokud nové generace nebudou umět odpovědět – faktograficky – na něco, co pro ty předchozí bylo samozřejmé. Co by ovšem měly umět, je se s nějakou otázkou úspěšně vypořádat. Měly by předvést, jak o té otázce přemýšlí. To je pro mě důležitější.

Jde to konkretizovat příkladem z vašeho oboru?

Renesance, manýrismus, palladianismus – to jsou v zásadě koncepty. Ještě nic nevypovídají o tom, jak se na nějakou stavbu díváme a co vidíme. Daleko více než školometské znalosti architektonických stylů si u člověka cením toho, pokud mi stavbu, kterou má před sebou, popíše tak, že vidím, že se opravdu dívá a přemýšlí o tom: „Hm, vchod vede z boční ulice, to bude asi proto a proto, nebo z tohoto usuzuju, že se ta budova používala k tomu a tomu…“ Spíš než klasifikace je důležité vnímat a chápat souvislosti. Bez toho je stejně jakákoli klasifikace mrtvá. A kdo umí o věcech přemýšlet, bude schopen se vztahovat i ke klasifikaci, najde její logiku.

Jak prožíváte jako rodiče distanční výuku?

Máme páťáka a šesťáka, ti se už dokážou o online výuku nějak postarat. Chceme, aby to bylo co nejvíc na nich. Techniky máme naštěstí tak akorát, aby se to dalo zvládnout. Pozoruji ale, že online výuky je najednou nějak moc. Páťák má i čtyři hodiny online v kuse jen s malou přestávkou a mnohé domácí úkoly jsou taky na počítači, takže u něj sedí ještě další dvě hodiny. Sám musím pracovat s počítačem většinu času, tak to dětem „nepřeji“. Už aby to bylo za námi. Doporučení MŠMT je nepřekračovat pro 2. stupeň tři hodiny synchronní online výuky denně. Na jaře to bylo daleko volnější. Nic nebylo ještě ukotvené, takže se ani nedalo nic rezolutně vyžadovat, možná i učitelé byli díky tomu klidnější. Jak tak sleduju komentáře na tom učitelském fóru, zdá se, že mnohé školy prakticky celý rozvrh překlopily do onlinu a jedou třeba sedm hodin denně online konference. Učitelé to tam říkají tak nějak smířeně, třeba s tím, že to tak nařídilo vedení. Na tom mě překvapují dvě věci. Je zajímavé, jak se situace, která byla na jaře, kdy velká část škol – včetně té naší – online konference neměla buď vůbec, nebo jen velmi málo, vyvinula v opačný extrém. A taky mi není jasné, proč se tomu učitelský kolektiv dané školy nepostaví, když správně cítí, že to není v pořádku.

Josef Čančík je architekt s vlastní architektonickou praxí (atelier ECHTarchitektura) a odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT. Jeho dědeček Jiří Čančík patřil k výrazným postavám zlínské poválečné architektury. S výtvarnicí Darjou Čančíkovou mají čtyři děti.

Rozhovor vyšel i v Lidových novinách.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.