Tatínek, který dětem nedává dárky: „Náš životní styl je pro každého, kdo má rád svobodu a snese nejistotu“

Jak to je tedy s těmi dárky? Vadí vašim dětem, že je nedostávají?

Děti mají velký smysl pro spravedlnost. Když dárek nedostane nikdo, je to v pořádku. Když někdo dostane, a jiný ne, vnímají to jako nespravedlivé. Člověk s nimi o tom musí mluvit. Na druhou stranu chápou, že všichni lidé nemají všechno stejně.

Zajímalo by mě, jak se jim to dá vysvětlit. To asi člověk musí zkritizovat ty dospělé, kteří dětem dárky dávají horem dolem…

To ne, to vůbec ne. Ani náhodou. Prostě jim vysvětlím naše důvody, a je na nich, jak si to přeberou. Vědí, že na různých místech platí různá pravidla, jako v životě.

Tak jak se postavit k tomu, že někdo něco dostane, a někdo ne? To je mimochodem zásadní a na světě všudypřítomná věc…

Je důležité, aby si uvědomily, že i oni jsou součástí té celkové nespravedlnosti. Moje děti nedostávají vánoční dárky. Na druhou stranu mají určitá privilegia. Nechodí do školy, máme je v domácím vzdělávání, a jedeme třeba k moři, když jiné děti sedí ve škole. Ráno vstávají, kdy chtějí, dojdou si koupit snídani, na kterou mají chuť, uvaří snídani i pro nás, když chtějí…

Kolik jim je let?

Devět, sedm, čtyři.

A to jdou ráno spolu nakoupit, samy?

Ano, když ten nejstarší vezme holky s sebou. On byl tedy zodpovědný odmalička. Už v pěti letech mohl chodit ven sám, do nejbližšího okolí, a nebáli jsme se. Bylo na něm vidět, že z aut má respekt, že raději desetkrát vykoukne, jestli nic nejede, nehrne se zbrkle přes ulici. Holky to tak nemají, nevím proč. Jak říká moje maminka „fackovali jsme vás stejně, a dopadlo to různě“ (smích)… Je to asi tak, že velký vliv mají nejen rodiče, ale i vzájemné vztahy dětí, vymezují se jeden vůči druhému. Ten nejstarší má třeba sklony k opatrnosti, ale mladší sestra už má zase sklon na to nějak reagovat. Ty jsi opatrný, já budu jiná…  Naše děti jsou hodně spolu, takže se dost ovlivňují. Někdy se ale zase všechny vymezují vůči nám. Jsme v domě tři dospělí, my se ženou a babička, a oni jsou taky tři. Někdy nás můžou i přehlasovat.

U vás se rozhoduje hlasováním a rovnoprávně? Nebo jak to myslíte, přehlasovat? A v čem třeba?

Většinou rozhodujeme my, ale bereme jejich názor v úvahu a o některých věcech si mohou rozhodovat sami. Co se bude dělat, co se bude jíst, kdy se bude jíst… o tom rozhodují s námi, nebo to dokonce rozhodnou oni, když mají silný názor. Nedávno jsme přehodili návštěvu u zubaře, protože chtěli být v lese. Dávalo to smysl, v takovém horku.

Často slyším, že rodiče říkají „mé děti jsou tak tvrdohlavé, že když si postaví hlavu, stejně s nimi nehnu“. A tak povolí. Z bezradnosti si udělají princip a teorii, proč to je vlastně správně. Jak to tedy je u vás s tím, kdo se v rodině prosadí? Ten tvrdohlavější?

Všichni jsme manipulovatelní. Rodiče i děti sebou nějak navzájem manipulují. Nebo, aby to neznělo tak negativně, hledají prostředky, jak se ovlivnit. A to se děje i v demokraticky nastavené rodině. Mé děti jsou taky dost tvrdohlavé. Třeba prostřední dcera odmítala více jak rok jezdit na návštěvu k dědovi, nějak jí to nesedlo, a tak se rozhodla, že tam jezdit nebude. Nedávno požádala, jestli tam může zase jet.

Jak to snáší dědeček? Asi bych měla sklon snažit se dcerce přiblížit i jeho pohled na věc a že ho to možná mrzí…

Je to vztah mezi nimi, do toho rodiče podle mě nemají mluvit. My děti k prarodičům neodkládáme, jezdí tam, protože chtějí. Osobně to mám jako moje dcera v tom, že pro mě je důležité identifikovat prostředí a lidi, kteří mi dělají dobře, a s těmi být. Takže nesouhlasím s tím, co mi nedávno řekla jedna paní učitelka, že „děti do školy chodit musí, aby se naučili být s lidmi, s kterými být nechtějí“.

Myslíte si, že váš životní styl je pro každého?

Já bych řekl, že ano. Lidi omezuje hlavně to, že se obecně jede na vysoké spotřebě. Stačí se jet podívat na vesnici, kde člověk pět let nebyl. A vidíte, že si sousedi mezitím sice neopravili domy, ale zato si postavili bazény a nakoupili auta.  Kdyby dali své síly dohromady, můžou si ve vsi postavit velký bazén i se správcem a vyjde je to levněji. Asi to máme z minulého režimu. Lidi nechtějí sdílet, chtějí mít to svoje, protože dřív nemohli, nevím… No a vysoká spotřeba má nějakou cenu. Ta cena je, že lidi dělají práci, která je nebaví.

Vaše spotřeba je nízká?

Výdaje naší rodiny se vejdou do 30 000 korun měsíčně, ale v pohodě jsme schopni vyjít i s 20 000. Někdy máme na účtu padesát tisíc, někdy dvacet. Nejedeme na doraz, nějaká rezerva tam vždy je.

Žijeme v domě, který by potřeboval opravit, je skoro sto let starý. Máme i auto. Je dvacet let staré, ale jezdí. Z místa A do místa B se dostaneme. A když se něco na cestě podělá, je to dobré i pro děti, že se s tím musejí nějak porovnat, když třeba zůstaneme stát na silnici. Ostatně, to se může stát i s novým autem.

Máte někdy pocit existenční nejistoty?

Když ženě skončila třetí mateřská, to bylo asi před dvěma lety, tak zapochybovala, jestli se uživíme. Byla u toho kamarádka a ta říká „když už to deset let nějak jde, dá se z toho odvodit, že to půjde i nadále.“

V nějakém statusovém žebříčku rodin s dobrými auty byste asi byli někde hodně dole. Ale to zřejmě vaše děti neřeší, protože se tolik nepotkávají s jinými dětmi, třeba ve škole…

To mi říkají sousedi pořád – počkej, až budou děti chodit do školy, to jim ten tablet nebo značkový hadry budeš muset koupit… A já jim říkám – nebudu. Chodí normálně na kroužky, nejmladší chodí do školky, navštěvují se s kamarády, hromadu času tráví na hřišti a v parku, takže kontakt s dětmi mají, jen si mohou vybrat, s kým a kde jsou.

Co děláte přes den, čím rodinu živíte?

Čemu věnuju čas opravdu intenzívně, je komunita v místě, kde bydlím. Děláme sousedské slavnosti, půjčujeme si auta a nářadí, zveme se na grilovačky. Myslím, že to funguje skvěle. Jsme každý jiný, a i tak máme dobré vztahy.

Kdo to inicioval? Vy?

Jo, věnoval jsem tomu prakticky posledních pět let. Obcházel jsem dom po domu a vysvětloval sousedům, co je akce Zažít město jinak, jak by bylo skvělý zavřít na ten den ulice a vylézt před domy a tak.

Jaké byly reakce?

Některým to sedlo, jiní mi s tím dokonce začali pomáhat, ale jiní třeba radši odjedou, aby se k tomu nemuseli nějak postavit. Člověk se musí postavit do velmi nekomfortní pozice, že u někoho zazvoníte, on se na vás bude dívat velmi nedůvěřivě a vy mu začnete vykládat svou vizi…

Tohle asi nenese žádný příjem, čím vyděláváte peníze?

Učím na ČVUT, v Centru pro mezinárodní rozvojové projekty. Jde nám o to, aby se rozvojová pomoc dělala líp, než se teď dělá, na tom tam pracujeme. Příliš mnoho projektů rozvojové pomoci je upečených narychlo a nekvalitních, a to chci změnit. Nějakou dobu jsem měl pocit, že když chci, aby byl projekt udělaný dobře, musím si to udělat sám. A tak jsem založil Suryi.

Na vaši školu, kterou jste postavil v Himalájích, si posvítíme v samostatném článku. Vraťme se k tomu, co vás živí. Ta škola asi ne…

To ne, ta naopak spoustu peněz potřebuje.

Je váš plat vysokoškolského učitele jediným příjmem v rodině?

Kromě toho truhlařím, mám v domě dílnu, v létě dělám průvodce, Island, Gruzie, Srí Lanka, Nový Zéland… Fotím, třeba svatby. Z fotek se mimo jiné živí i Surya, prodáváme je v kalendářích, pexesech i sólově. Občas vystupuji jako cirkusák: žongluji, chůduji, dělám akrobacii a tak.  

Co dělá vaše žena?

Žena je neurobioložka, dostala cenu Akademie věd. Teď vzdělává naše děti a spolupracujeme na Suryi i rozvojovém centru. Taky pořádá kurzy řemesel pro dospělé, od září povede několik dětských kroužků.

Jaká je nutná podmínka pro tenhle životní styl?

Asi určité vzdělání, nemyslím ale nějakou specializaci. Spíš rozhled. Taky určité schopnosti najít si práci podle potřeby a možností. Flexibilita. Já jezdím od šestnácti let po světě, a to mě hodně formovalo. Možná jsem i celkově strávil víc času v zahraničí než v ČR.

Dalo by se nějak konkrétně popsat, v čem je to je přínosné? Žít se dá spokojeně i na jednom místě…

Při dlouhodobějším cestování, čímž nemyslím dva týdny u moře jednou ročně, je člověk vystavený rychlým změnám, na které musí reagovat, takže mu to zbystřuje smysly a myšlení. Také potkáváte lidi, kteří fungují úplně jinak, než je běžné u vás doma, a vidíte, že je to úplně v pohodě, vidíte najednou hromadu možností. Zároveň je to očista od vnitřního balastu, až zbyde pár základních, opravdových hodnot.

Jakých?

Rodina, zdraví, bezpečí.

To už stačí?

Neříkám, že to stačí, ale uvědomíte si, jak důležité je něco, co považujete za samozřejmé. Jste třeba v Brazílii v nějaké superbohaté domácnosti, a vnímáte, že ta rodina, která má doma úplně všechno, se bojí vyjít na ulici. Snad všichni mí kamarádi tam, třeba padesát, byli někdy přepadení. Tahle nejistota působí na psychiku strašně.

Takže cestování jako forma vzdělávání?

Ano.

A to dopřáváte i svým dětem.

Přesně tak. S dětmi dost jezdíme ven. A když někam jedeme, jedeme tam třeba na dva měsíce, na týden se to nevyplatí. Když jsme tam déle, tak tam můžu sehnat i nějakou práci. Tady se uplatní právě třeba to focení a žonglování.

Co je ještě podle vás důležitá součást výchovy a vzdělávání, i sebevzdělávání?

Možnost seberealizace a možnost být prospěšný. To je základní lidská potřeba, stejně jako se dobře najíst a vyspat. Když člověk nedostane možnost dělat něco užitečného pro někoho jiného, je nešťastný. Já tomu říkám ulovit mamuta. Každý den aspoň jednoho malého mamuta. Naše děti, tím, že jsou doma, můžou tyhle věci dělat přirozeně. Třeba pomoct sousedce se psem, umýt koupelnu, dojít na nákup, udělat někomu radost... Dává to jasný smysl. Můžou z toho mít dobrý pocit. Kdežto když je život plný povinností, které jsou vymáhané autoritou státu, člověk tuhle přirozenou potřebu ztrácí. Takže i ve škole. Není nic horšího než nutit člověka, aby dělal něco, co mu nedává smysl.

Vaše děti nikdy ve škole nebyly?

Byly, zajišťuju jim tam stáže.

Stáže? To jako že tam přijdou na pár dní?

Ano, a učí se s ostatními. Poznají, jaké to je, chodit do školy, a učitelé zase mají možnost se seznámit s dětmi v domácím vzdělávání.

Jak snadné je najít školu, která by vzala vaše děti na „stáž“?

Úplně ne, ale vytrvávám a doufám, že se mi podaří to prolomit. Vždy to bylo o tom, že tam chodí nějaký jejich kamarád.

Co vaše spádová škola?

Tam to bohužel asi moc nejde, s panem ředitelem jsme si nějak nesedli, dost se vymezil proti komunitním slavnostem, které u nás organizuju. Bylo to asi proto, že jeho městská část to naopak dost podpořila a vytvářela na něj tlak, což asi spustilo tu averzi. Takže se tvrdě šprajcnul.

Zkusil jste s ním nějak komunikovat?

Ještě ne, přiznám se. Žena mu prý psala, ale nereagoval.

Tak pak dejte vědět, jak jste pořídil.

Dobře.

Jan Tilinger vystudoval Gymnasium Jižní Město a Fakultu stavební na ČVUT (včetně doktorátu) a nakonec obor Truhlář na SŠT Zelený pruh. Pracoval v různých profesích od hoteliéra, průvodce, vědce, cirkusáka, fotografa. Nyní se věnuje hlavně tradičním řemeslům, rozvojové pomoci a s tím spojeným technologiím i materiálům. Je jedním ze zakladatelů Centra pro mezinárodní rozvojové projekty na ČVUT, kde pořádá pravidelný cyklus přednášek pro širokou veřejnost „Rozvojové středy“ a různé workshopy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.