Tomáš Feřtek: Je nuda povinná aneb naučí se děti to, co mají, když se učí to, co je baví?
Skoro všichni trpíme představou, že správné učení musí být do jisté míry i namáhavé a otravné. Utrpení a nuda ve škole jako dobrá příprava na pozdější trápení v zaměstnání. I část učitelské veřejnosti je alergická na zmínky o tom, že na nějaké škole učení děti baví. Takové školy bývají podezřelé i mnohým rodičům. Vnímají to jako lacinou propagandu a signál, že na takové škole není něco v pořádku. Logicky. Oni, ať už jako žáci nebo učitelé, zažili a zažívají školu hlavně jako souboj mezi otráveným, líným žactvem a přísnými (ale spravedlivými) učiteli. A obě strany pak po létech vzpomínají, jak to bylo hrozné, ale ta nezvedená děcka nakonec pochopila, že to s nimi jejich učitelé mysleli dobře. Oblíbené téma abiturientských večírků.
Takže (si) kladou otázky jako: Není to trochu přehnané? A může škola bavit všechny děti? A má vůbec děti všechno bavit? Nudu potkají i v životě a musejí se k tomu umět postavit. Jde o to najít a rozvinout sebezapření. Nebo ne?
Co na tu otázku z titulku odpovídám na svých přednáškách? Mám hned dvě odpovědi. Samozřejmě nemohu ručit za všechny školy, které akcentují, že učení by mělo děti bavit, ale mám zkušenost, že problém líných dětí, co nechtějí dělat namáhavé věci, se v takových školách moc často nevyskytuje. Pro děti je totiž klíčový smysl toho, co dělají. Pokud se škole podaří dát dítěti pocit, že pracuje na něčem, co si samo vybralo, co ho z nějakého důvodu zajímá, co se ho týká, je vyhráno. U starších funguje, když činnost má nějaký přesah a význam i mimo školu. Proto náctiletí třeba tak rádi titulkují pirátsky stažené filmy nebo točí youtuberská videa. Využívají své znalosti k tomu, co ocení jejich vrstevníci. A pak jim nevadí, že je něco zdlouhavé a pracné. Což překládání titulků opravdu je.
Sám si pamatuji, jak jsem kdysi u tetičky v podkrovním pokojíku taky trávil dlouhé hodiny počítáním délky světelného roku a vzdálenosti k Alfa Centauri v kilometrech. A taky mě zajímalo, jak dlouho bych letěl do souhvězdí Labutě. Inspirován zvetšelou astronomickou příručkou a romány Stanislava Lema jsem s pocitem objevitele násobil a násobil. Kalkulačky nebyly, takže jsem tím strávil hned několik letních odpolední. Platilo to tehdy a platí to teď. Děti poznávají rády, a když je zaujmete, jsou schopné mimořádného nasazení.
No a ta druhá odpověď? Zhruba tak v pětadvaceti jsem se rozhodl, že chci dělat v životě jen věci, které mě baví a dávají mi smysl. Doteď se toho držím – snad s výjimkou luxování - a dost se mi to osvědčilo. A jestli k tomu nějaká škola vede své žáky… Já nejsem proti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
