Učitelkou jsem se málem nestala, zpívat moc neumím, říká letošní vítězka ankety o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos

Jak jste se vlastně dostala k učitelské profesi?

Po gymnáziu jsem šla u nás ve Vacově do družiny. Před dvaceti lety jsem to poprvé zkusila na pedagogickou fakultu v Plzni, ale neuspěla jsem u talentovek. Pak přišly děti, do školy jsem se vrátila až když mi bylo něco přes třicet. Dneska jsem na téhle škole šestnáctým rokem. Ze začátku v družině, pak jsem u toho začala i učit, teď už osm let jen učím. Šestým rokem s tím správným papírem.

V čem jste tehdy neuspěla u talentových zkoušek?

Podmínky přijetí byly pro dálkaře stejné jako pro devatenáctileté holky. Měla jsem pocit, že přijímací komisi moc nevadilo, když někdo měl vadu řeči, ale pokud neskočil šipku do bazénu, nepředvedl gymnastickou sestavu, tak neměl šanci. Museli jsme mít alespoň bod ve výtvarce, hudbě i tělocviku. Češtinu a matiku jsem zvládla bez problémů, tělocvik taky, výtvarku jakž takž, ale z hudebky jsem měla nulu a tím pádem jsem vypadla z přijímacího řízení. Já mám ráda kolo, běžky, lyže. Gymnastický typ zrovna nejsem, ale to dopilujete. I tu výtvarku zvládnu, ale hudebku jsem nedala. To už je talent.

Proč a kdy jste nakonec začala studovat?

Už když jsem byla v družině, dostudovala jsem dálkově rok a půl vychovatelství v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Ale pak přišel zákon o pedagogických pracovnících, řekli mi, že nic z toho, co jsem zatím vystudovala, mi nestačí, abych si to místo udržela. I když předtím nám říkali, že to stačit bude. Já jsem vždycky chtěla učit, tak jsem se rozhodla, že první stupeň dostuduji dálkově. Tady na škole mě chtěli, manžel mě podporoval.

To už jste talentovky zvládla?

Když jsem dělala podruhé v Praze přijímačky na dálkové studium, to mi bylo třicet tři, už nebyly talentové zkoušky podmínkou. Považuji to za důležitou změnu k lepšímu. Kdyby zůstal ten starý model, tak dnes nejspíš neučím. Myslím, že talentovky zbytečně odradily lidi, kteří by učili rádi a dobře. Důležitý je pohovor, aby bylo jasné, jestli člověk opravdu tu práci chce dělat, jestli to umí s dětmi. Měl by projevit zájem a znalosti. Český jazyk, matematika, to zcela jistě. Lze zkoumat i dispozice v pohybové, výtvarné a hudební výchově, ale s ohledem na to, že každý jsme nějaký a neumí všichni všechno.

Jak vypadalo studium?

Nebylo to snadné. Na plavání jsme jezdili do Brandýsa nad Labem, chlór jsem cítila ještě v sobotu. Abych prošla, tak jsme jezdili do Horažďovic na bazén, já plavala, děti mi měřily čas. I na ten klavír jsem se naučila, dva měsíce jsem při žehlení pořád dokola poslouchala těch pětadvacet písniček, abych je poznala, když mi je u zkoušky pustí. Ale ten nástroj… Když vám zahrají trojakord a já mám vyzpívat ten horní a ten dolní, já to prostě neslyším.

Ale nakonec jste vystudovala.

Musíte mít rodinu, která vás podpoří. Trvá to pět let, pátky, soboty, týden na lyžích, týden na kolech, letní kurz, kurz bruslení, všechno jsem si musela ve škole nadělávat. Nároky jsou velké, lidí, kteří to chtějí dělat, málo. Proto mi přijde zbytečné někomu znemožnit učit jen proto, že neumí zpívat nebo nezaplave stovku na čas. Že má učitel umět plavat, s tím souhlasím, ale není ani trenér, ani závodník. Když chodí děti na plavání, stejně tam jako učitelky sedíme, jsme dětem k dispozici, ale plavání vedou profesionálové.

Jak jste byla jinak spokojená se studiem?

Univerzita Karlova má váhu. Dost jsem se tam naučila. Ne ve všech předmětech, některé se s praxí dost míjely, ale třeba pan profesor Milan Hejný, doktorka Darina Jirotková, takovou matematiku bych přála zažít každému učiteli. To byla obrovská zkušenost.

V čem dalším vám studium pomohlo?

Výborná byla oborová didaktika. Čeština, matematika i tělocvik. To nás připravilo dobře. Co tam na dálkovém studiu chybělo, to jsou předměty, které by vám řekly, jak komunikovat s rodiči, jak na problémové žáky. Nestačí jen ty teoretické informace, třeba co je to ADHD. Pedagogika a psychologie jsou důležité, ale chtělo by to zaměřit je praktičtěji. Mně nakonec nejvíc pomohlo, že jsme tam všichni byli z praxe a já jsem si mohla udělat představu o tom, co děláme dobře, v čem jsme horší, nebo co děláme úplně špatně. Podle mě by místo nejrůznějších školení bylo rozumnější dát učitelům možnost, aby se pravidelně mohli jet podívat do jiných škol. To mi chybí.

Pavlína Kopáčiková (43) učí na MŠ a ZŠ ve Vacově v jižních Čechách. Vystudovala dálkově primární pedagogiku na Univerzitě Karlově, v současné době učí čtvrtou třídu, která ji nominovala do celostátní ankety o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos. Ve finále, které proběhlo 28. března, se stala Zlatou Ámoskou za rok 2019. Je vdaná, má dvě děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.