Tomáš Feřtek: Naše babičky a lovci a sběrači to věděli: Nejlepší je nechat děti, aby se nudily

Možná si na to také vzpomenete. Je začátek prázdnin, před vámi je skoro neomezený čas a vy nevíte, co vlastně ten příští týden dva, možná měsíc, budete dělat. Spolu se sestřenicí a dvěma mladšími bratranci jste u babičky někde na venkově. Nejspíš je tu dvorek, možná králíci a slepice, skoro určitě špalek, sekerka, rybíz a rozvrzané kolo.  Na dohled je les, rybník a trochu zpustlý sad. Babička ráno uvaří snídani a pak vás ještě zavolá k obědu a večeři. Jinak si vás moc nevšímá, má dost své práce okolo domácnosti. Vy okukujete, jaká děcka přijela na prázdniny do ostatních domů v ulici, a přemýšlíte, co vlastně máte celé ty dny dělat.

Pro ty, kteří to nezažili, to asi nevypadá moc lákavě. Nuda z toho popisu přímo sálá, ale ve skutečnosti jsou to ideální podmínky nejen pro prázdniny, na které se léta vzpomíná, ale taky ideální vzdělávací situace, jak ji popsal profesor Peter Gray, psycholog a profesor několika amerických univerzit, který se několik desetiletí zabývá principy takzvaného svobodného vzdávání. Tedy takového vzdělávání, které si děti řídí samy a dospělí jim do toho moc nemluví.

Gray si uvědomil, jak zásadní rozdíl je ve způsobu vzdělávání u společenství založených na zemědělské výrobě a u těch, které se živily, nebo někde dodnes živí, lovem a sběračstvím. Zatímco zemědělci děti už tak v pěti šesti letech zapřáhnou do práce na poli a považují je především za pracovní sílu, předzemědělské společnosti na to šly jinak.

Mládež zhruba do patnácti let nechaly existovat pohromadě, víceméně bez jakéhokoli programu a viditelného dohledu dospělých. Přesto se takové děti dokázaly během dospívaní nejen naučit všechno, co k praktickému životu ve svém společenství potřebovaly, ale osvojily si i všechny komunikační a morální normy. Zatímco zemědělské a pak i na průmyslu založené společnosti stavěly na přísném dohledu, nucení k práci a tvrdé náboženské či ideologické výchově, lovecko-sběračské komunity měly za to, že děti se věci potřebné k životu snáz naučí samy.

Logická námitka může znít, že život a používané technologie lovců a sběračů byly mnohem jednodušší, proto to mohlo fungovat, ale Peter Gray tomu oponuje. Podle něj jsme se dostali do fáze, kdy už není nutné využívat dětskou práci a můžeme tedy začít znova používat způsob vzdělávání, který lidská společnost využívala možná statisíce let.

Gray formuloval několik zásadních podmínek. Ideální je, kdy je dětská skupina hodně věkově různorodá, protože děti se vlastně nejvíc naučí od sebe navzájem. A různě staré děti se toho od sebe mohou naučit víc. Dospělí to většinou komplikují, protože mají pocit, že všechno vědí lépe, často kvůli tomu nenechají děti objevovat věci po svém a tím je otráví. Takže je lepší, když se o to, co děti dělají, moc nestarají. Ale hodí se dospělý dostupný na zavolání v případě nějaké nehody nebo příliš vyhroceného sporu.

Důležitý pro tento způsob vzdělávání je právě dostatek času. Nejlepší je čas neomezený, bezhraniční v řádu dnů a týdnů, kdy na začátku netušíte, co vás čeká a možná se den dva i dost nudíte. V dětské partě je pak důležité, aby se nikdo nebál říkat věci nahlas před ostatními a mohl tak spolurozhodovat o tom co, kdy a kde se bude dělat. Gray tomu říká hlas v demokratickém rozhodovacím procesu. No a konečně poznamenává, že je důležitý přístup k dobově obvyklým technologiím, což v jeho pojetí zahrnuje prakticky cokoli od kamenné sekerky po tablet. Gray je přesvědčen, a dnes už mnoho desítek let dlouhá praxe svobodných škol to dokazuje, že tímto způsobem si lze osvojit i normy a technologie moderní společnosti.

Byť to může pro současné rodiče vypadat jako nesmyslná liberální novota, ve skutečnosti tenhle způsob vzdělávání užíváme na „prázdninách u babičky“ už skoro jedno století a leccos z toho používají i běžné veřejné školy. Například míchají děti z různých ročníků a nechávají jim velkou volnost ve výběru toho, co budou ve škole dělat. Také kladou důraz na vnitřní demokracii ve škole, protože prostě mají za to, že schopnosti diskutovat a spolurozhodovat se nelze naučit jen teoreticky. Nejspíš se to děje, třeba v malém, i ve vaší škole. Takže je dobré poskytnout vlastním dětem nějaký náskok. Pokud máte tu možnost, neváhejte. Dva týdny na dvorku s děcky z okolí a bez dohledu rodičů jsou dokonalá vzdělávací lekce.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.