Tomáš Feřtek: Patříte mezi rodiče, kterým vadí slovní hodnocení místo známek? Tři věci, které byste měli vědět
Týden stará historka. Povídám si s učitelkou druhé třídy jedné pražské školy. Tak trochu si stěžuje, že k ní přešel kluk z malé školy založené rodiči a to či ono neumí. Třeba hůř čte. „Ale co je zajímavé," říká, "učení ho hrozně baví, pořád mi něco nosí a na něco se ptá. Ty moje ostatní děti ve třídě jsou ochotné dělat už jen věci, které jsou na známku.“ To je v pedagogické literatuře po desetiletí známá věc a potvrzuje to v rozhovoru pro Český rozhlas i dětská psycholožka Václava Masáková. Známkování u velké části dětí zabíjí zvídavost. Proto by tolik učitelů chtělo známky zrušit. Pokud se tedy bojíte, že bez známek by se vaše dítě přestalo učit, mnohaleté zkušenosti učitelů říkají, že je to právě naopak.
Dítě potřebuje co nejčastěji, nejlépe každou vyučovací hodinu, dostat informaci, co přesně se mu povedlo a nepovedlo. To ho totiž v učení posunuje. Problém není v samotných číslicích, ale v přesnosti hodnocení. Co znamená, že dostanu trojku ze slohu? Jak poznám, co mám zlepšit? Kdybych ze slohu dostal známek deset, jednu za pravopis, jednu za velká písmena, jednu za bohatost jazyka, jednu za kompozici, jednu za dobré titulky a tak podobně, nebyly by číslice na překážku. Ale není jednoduší tohle dítěti raději rovnou říct nebo napsat? Přesně stejné je to s trojkou z matematiky na vysvědčení. Není rozumnější popis nebo učitelovo vysvětlení, co ve skutečnosti umím a neumím?
Pro některé rodiče je těžší to z napsaného pochopit, proto školy někdy kombinují známky a slovní hodnocení, aby to bylo pro rodiče srozumitelnější. Ale děti ve fungující škole, která dba na kvalitní hodnocení, ani známky ani vysvědčení moc nepotřebují.
Co znamená, že dostanu trojku ze slohu? Jak poznám, co mám zlepšit? Kdybych ze slohu dostal známek deset, jednu za pravopis, jednu za velká písmena, jednu za bohatost jazyka, jednu za kompozici, jednu za dobré titulky a tak podobně, nebyly by číslice na překážku.
A čím se moje dítě pochlubí babičce, když nebude mít na vysvědčení bič, ale nějaké řeči? Vždyť je to, jako by dospělý nedostal za svoji práci zaplaceno! říkají někteří rodiče. Jenže s tím jde ruku v ruce srovnávání děti – sestřenice má samé jedničky a já už dvě trojky - a to je čirá nespravedlnost. Je opravdu těžké srovnávat známky nejen z různých škol, ale dokonce i z různých tříd jedné školy. Navíc nedávná studie ukázala, že děvčata dostávají za stejné výkony lepší známky než kluci. A právě neustálé srovnávání vede k tomu, že ti žáci, kteří dlouhodobě dostávají špatné známky, prostě na učení rezignují. Připadají si odmítnutí a reagují na to odmítnutím – školy i učení.
Proto se často učitelé snaží známkám vyhnout. Dobří učitelé.
Jak plyne z téhle rozhlasové reportáže z roku 1989, slovní hodnocení u nás není žádná novinka. A jak se dočtete v tomhle článku, i Česká školní inspekce na něm vidí hlavně pozitiva.
Takže až se na vás obrátí vaše třídní učitelka nebo paní ředitelka s návrhem, že by chtěli postupně zrušit známkování, vezměte tyhle argumenty v úvahu.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
