Tomáš Feřtek: Proč jsou učitelé tak hákliví na kritiku? Možná jim to připomíná špatné známky
Učitelé dnes nemají respekt, ozývá se tu a tam ve veřejné debatě. Nejčastěji od učitelů. Já jsem to ale ještě na vlastní oči neviděl. Stížností na konkrétní školy a učitele jsem od rodičů zažil stovky, ale nedostatečný respekt ne. Víc něž pětadvacet let bydlíme v malé obci na rozhraní středních a jižních Čech a moje žena tu s přestávkami učí na základní škole. Za tu dobu bych nenašel opravdu jedinou situaci, která by se dala vyložit jako projev neúcty či dokonce pohrdání vůči učitelům. Když přijdete na třídní schůzky a vidíte stát rodiče ve frontě na „paní učitelku“, máte někdy spíš pocit až přílišné rodičovské poníženosti. To se samozřejmě nevylučuje s drby na náměstí, kdy se o učitelkách a škole říká leccos. Škole rodiče vytýkají, že to či ono dělá špatně, leckdy jsou ty připomínky hloupé či neinformované, ale nenazval bych to malým respektem a neúctou.
Pokud bych se snažil z nejrůznějších návštěv škol a setkání s rodiči a učiteli po celé republice vydestilovat situace, které by naznačovaly malý respekt k učitelské profesi, napadá mě jediná, která se občas vyskytne. Otec podnikatel, případně matka právnička či lékařka, se projevují na třídních schůzkách často tak, že naznačují, že oni by to celé zorganizovali lépe, tohle je zdržuje a chování školy považují za nedostatečně profesionální. A dávají to učitelkám najevo. Jenže když pak s těmi lidmi mluvíte, ani tam obvykle nenajdete pohrdání. Hned v úvodu řeknou, že chápou, že je to těžká profese, oni by to dělat nechtěli, učitelů si váží, ale bylo by třeba…
Je to zajímavé, protože nízký respekt k učitelské profesi zmíní prakticky každá učitelka či učitel, pokud s nimi mluvíte déle než půl hodiny. Z čeho ten pocit vzniká? Srovnám-li různá povolání, vnímám, že učitelé jsou snad ti nejvíc hákliví. Pochvaly jako by neslyšeli, ale každou kritickou poznámku v médiích vnímají osobně.
Napadá mě jeden výklad. Možná to souvisí s tím, že učitelé, kteří jsou často zaměření ve svém profesním životě na (žákovskou) chybu, vnímají výtku či kritiku jako „špatnou známku“ a cítí se společností nespravedlivě trestáni. Jde o nedorozumění. Ta profese si jednoznačně respekt, úctu a podporu zaslouží. A do značné míry ji i má. Možná v mnohem větší míře, než si učitelé připouštějí. Že se to ale nevylučuje s kritikou, na to si paní učitelky a páni učitelé budou muset zvyknout. Umět ji akceptovat, a to i tehdy, je-li to kritika laická nebo nepoučená, je něco, co jim na vážnosti neubere, naopak.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
