Třicet žáků není třída, je to třicet individualit, říká nadaná neurovědkyně 

Kdy jste zjistila, že jste nadané dítě? Připadala jste si odmalička „jiná”?

Myslím, že v Česku se často mluví o nadaných dětech jako o géniích, kteří od nejútlejšího dětství excelují v nějaké konkrétní oblasti a ve škole se mezi ostatními dětmi trápí. Já jsem si nikdy extra nadaná nepřišla a na základní škole jsem se sice trápila, ale z úplně jiných důvodů, než že bych se cítila nepochopená. Vlastně až ve chvíli, kdy jsem psala testy inteligence, které byly nedílnou součástí přijímacích zkoušek na internátní střední školu Open Gate, tak mi došlo, že asi nějak nadaná budu, protože v té době prý nebrali nikoho s IQ pod 140. Od 13 let mě tedy formoval kolektiv stejně a víc nadaných, mezi nimiž jsem si vlastně také nepřipadala nijak výjimečná.

A když se vrátíme hlouběji do dětství, kdy jste chodila do školky a na první stupeň?

Byla jsem vlastně celkem průměrné dítě. Ve školce jsem se socializovala, asi jsem se naučila písmenka, ale nijak jsem se nevymykala. Na prvním stupni jsem byla spíš průměrná v matematice, naprosto podprůměrná v tělocviku a postupem času jsem zjistila, že se snadno učím jazyky. Taky jsem byla hodně emotivní, silně jsem prožívala jakoukoli nespravedlnost a křivdu, i když se děly někomu jinému než mně. Co mi opravdu šlo, byla jakási logika, prostě pochopení světa okolo, jak věci fungují. A naopak jsem nebyla dobrá v psaní čehokoli na čas.

Od přírody jsem dost úzkostná a ve škole, jakmile do hry vstoupil prvek hodnocení, se moje úzkosti samozřejmě stupňovaly. Mám v sobě silné sklony k perfekcionismu a už do první třídy jsem pořád řešila, že moje práce není dokonalá a jak ji můžu zlepšit. Viděla jsem kolem sebe spolužáky, kteří byli spokojení, nic neřešili, a já si říkala: jak můžou žít s tím, že se jim nedaří všechno dokonale? K mému rozpoložení přispělo určitě i to, že pocházím z rodiny, kde se hodně pracovalo a hodně se o práci mluvilo, takže jsem nabyla dojmu, že dobří a správní lidé prostě takto fungují. Takže jsem samu sebe hnala neustále k lepším a lepším výkonům.

Co vaše paní učitelka? Jak jste s ní vycházela? 

Naši paní učitelku povolali z důchodu, protože jsme byli silný ročník a neměl nás kdo učit. Vzpomínám si na tělocvik, jak děti kolem mě stály v kroužku, paní učitelka mě mydlila švihadlem přes nohy a křičela: „Skákej!” Další moje vzpomínka na ni je, že jsem v domácím úkolu neudělala za větami tečky. Všechno ostatní jsem měla správně, ale bohužel, bylo to za pět. Je to taková hloupost, ale hrozně se mě to v tu chvíli dotklo, takže si to pamatuji doteď. Ve vedlejší třídě asi četly děti o pár měsíců později, ale nijak je to myslím nepoškodilo, někteří z nich jsou velmi úspěšní lidé... A možná si neodnesli takový pocit křivdy jako my.

Na základní škole jsem se naučila násobilku, vyjmenovaná slova umím doteď… Byla jsem mezi jedničkáři, četla knížky pod lavicí, ale takových nás ve třídě bylo víc. Myslím, že jsem se odlišovala hlavně tím, jak moc jsem si všechno brala. Jinak to byla klasická škola konce 90. let – všichni jsme museli dělat všechno stejně a za to jsme byli neustále hodnoceni.

Mám trochu husí kůži z představy, že někdo bije prvňáka švihadlem. Jak se pak dál odvíjela vaše vzdělávací dráha?

Mám vlastně pocit, že jsem pořád dělala nějaké přijímačky. Po druhé třídě jsem se dostala na jazykovku, kde jsem byla do páté třídy. Měli tam anglickou a německou větev, v anglické byl přetlak, takže jsem šla do německé a vlastně jsem si ten jazyk ohromně oblíbila, zjistila jsem, že mi nějak natéká do hlavy sám a od té doby jsem nadšená němčinářka. 

V páté třídě jsem se pak dostala na Německou školu v Praze (Deutsche Schule Prag). Posun z českého do německého systému byl v mnohém k lepšímu, ale na druhou stranu byl dril přítomný pořád. Neuměla jsem se učit nazpaměť, abych zaškrtávala správně v testech, ten pocit nedostatečnosti bych neustálý. Neustále jsem drilovala a pořád viděla, jak moje práce nejsou ani náhodou dokonalé, a trápila se tím.

A jak to bylo dál? Zůstala jste na německé škole?

Po dvou letech, když jsem byla v sedmé třídě, jsem viděla v novinách inzerát, že se otevírá nová internátní škola. V té době ještě každoročně vycházely nové díly Harryho Pottera, všichni jsme ho milovali! Navíc můj táta dostal práci na Slovensku a já tam odjet nechtěla. Potají jsem se přihlásila na přijímačky, napsala písemné testy a pak mě úplně šokovalo, když se mě u ústních pohovorů neptali na znalosti, ale na to, co mám ráda, co mě baví, o čem přemýšlím, v čem jsem dobrá… Nebylo jednoduché rodinu přesvědčit, už jen proto, že školné bylo vysoké a já se nevešla do žádných kolonek pro sociální stipendium. Nakonec se to ale podařilo a já nastoupila na nově vzniklou školu Open Gate.

Jaké to tam bylo? 

S trochou nadsázky jsme si říkali, že máme pocit, že jsme na táboře, jen u toho chodíme oblečení jako letušky! Samozřejmě jsme se hodně učili, protože jsme se připravovali na mezinárodní maturitu, ale učení tady probíhalo úplně jinak. Navíc se tu výrazně akcentovala služba komunitě, takže kluci třeba vykopali jezírko, další spolužáci chodili číst do domova důchodců… To mi vyhovovalo, mohla jsem tam beze strachu rozvíjet svoji sociální inteligenci, protože ostatní také byli ochotní vidět, co je na světě špatně, a přemýšlet, jak to zlepšit.

Navíc tam byly i děti opravdu s těžkými životními příběhy, z dětských domovů, z rozpadlých rodin… Byl to sociální experiment, který se tehdy hodně povedl a já jsem si uvědomovala, jaké štěstí mám, že můžu být obklopená skvělými lidmi, kteří přemýšlejí, sami na sebe mají nároky, chtějí se učit a zlepšovat. Viděli svět stejně jako já. Byly to super časy, i když náročné.

Říkáte, že jste se neučili drilem. Jak jste se tedy učili?

Například jsme se hodně učili jeden od druhého. Ve třídě nás bylo šestnáct, takže na mnoho předmětů bylo praktické vytvářet meziročníkové skupinky. Navíc jsme bydleli na kolejích a opravdu jsme často seděli společně a společně se učili a pomáhali si navzájem.

Samozřejmě jsme měli nějaký povinný základ, ale co bylo nejdůležitější – když vás něco zaujalo, nebyl problém v tom jít hodně do hloubky. Na všechno bylo možné založit klub nebo kroužek, učitelé měli rozvoj žáků opravdu na prvním místě. Setkala jsem se tam s učiteli, kteří doslova změnili můj život. Naslouchali mi, když jsem měla problémy, a povzbuzovali mě, když mě něco zajímalo.

Jak jste se z nadšené jazykářky stala vůbec neurovědkyní?

Za to vděčím z velké části zase svým pedagogům. V sextě jsem se díky učitelce biologie dostala na stáž do Akademie věd do neurovědního týmu a zkoumání mozku mě hrozně chytlo. Zaujalo mě to natolik, že ač jsem si do té doby myslela, že mě baví jazyky a dějepis, začala jsem se orientovat na přírodní vědy, abych mohla jít studovat neurovědy do Nottinghamu. Sice jsem mezinárodní maturitu z fyziky složila s odřenýma ušima, ale nakonec to vyšlo. Systém britské univerzity mi hodně vyhovoval, protože kromě jedné zkoušky z fyziologie nešlo o zaškrtávání odpovědí na čas, ale spíš o eseje. Člověk dostal dvě sady tří otázek, z každé sady si jednu vybral a za dvě hodiny odevzdal několik stránek, kde měl shrnout, co o tématu ví a jak o něm přemýšlí. Bylo třeba znalosti propojovat do smysluplného celku, což mi sedí mnohem víc než klasický test.

Několikrát jste zmiňovala, že i vás jako skvělou žákyni a studentku stresovalo hodnocení. Jaký byste viděla ideální způsob hodnocení?

Na Open Gate jsme dostávali průběžně z testů procenta a na vysvědčení slovní hodnocení. Samozřejmě rozptyl 0–100 procent je velký a ze začátku je to uklidňující, ale stejně jsme měli k ruce tabulky a hned převáděli procenta na známky, čímž se samozřejmě půvab tohoto řešení rychle ztrácel. Takže mně by přišlo bezva, že když už volíte nějaké alternativní hodnocení, tak ať se to prostě vůbec nedá přepočítat. Slovní hodnocení mi přišlo fajn. Samozřejmě, opět jsme u toho – je to časově náročné, učiteli nikdo nezaplatí čas strávený psaním, a navíc – při třiceti dětech ve třídě to snad po nich nemůžeme ani chtít.

Pro mě mělo vždycky smysl získávat od učitelů zpětnou vazbu celý rok, a to vysvědčení, kde byl shrnutý můj posun, jsem hlavně dávala číst rodičům. Za sebe jsem fanouškem kvalitního formativního hodnocení, ale vím, že existují i skvělí učitelé, kteří umějí zacházet i se známkami tak, aby nikoho nepoškodili, aby tu nezůstávala ta pachuť něčeho nespravedlivého. Už to určitě řeklo hodně lidí přede mnou – problém není v číslech, problém je v tom, jakou hodnotu a povahu jim přisuzujeme.

Kdybyste měla říct, jaký přístup ve škole nadané děti potřebují, co by vás napadlo? 

Potřebují individuální, empatický přístup a velký důraz na kvalitní vztahy. Učitele, který vidí jednotlivce, a ne masu dětí, o nichž předpokládá, že všechny přemýšlejí stejně a mají stejnou výdrž. Jakékoli dítě – ne jen nadané – musí dostat ve škole šanci se projevit a objevit svoje silné stránky. Nechci vypadat jako zastánce soukromého školství, moc bych si tohle přála právě pro školy státní, ale je fakt, že až na soukromé škole, kde nás bylo šestnáct v ročníku, jsem dostala možnost zjistit, co mi vyhovuje a co potřebuju, abych se mohla rozvíjet. Uvědomuji si, že tohle prostě nejde ve třídě, kde je žáků přes třicet, a i takové s Nevypusť duši vídáme. Tam ani sebelepší učitel nemá šanci.

Také mi přijde, že nadaným dětem opravdu prospívá spolupráce mezi ročníky, která se v Česku bůhvíproč málo využívá. Přitom je hrozně nepřirozené, abyste trávili pořád čas jen s lidmi, kteří jsou přesně stejně staří, a tudíž mají velmi podobné přemýšlení a zkušenosti jako vy. Je super, když můžete v patnácti spolupracovat s někým, komu je sedmnáct, může vás to hodně posunout. Nevím, jestli je skutečně tak složité něco podobného zařídit?

I u vás je patrné, že nadání a vysoká inteligence jdou mnohdy ruku v ruce s perfekcionismem a se sklony k úzkosti. Jak s tímto ve školách naložit?

Důraz na duševní zdraví začíná u empatických učitelů, kteří se opravdu zajímají o své žáky. Mnozí ředitelé a učitelé říkají, že na péči o psychiku a vůbec poznávání žáků není čas, protože se musí předávat tolik učiva! S tím já nemůžu souhlasit. Pokud toho mají příliš, je to jasné znamení, že si špatně napsali školní vzdělávací program a měli by z něj spoustu věcí vyházet. Potom by měli čas věnovat se skutečně svým žákům, poznat je. Zároveň je důležité připravovat budoucí učitele a vzdělávat ty stávající právě v tématech duševního zdraví, individuálního přístupu a dalších pedagogických superschopnostech, které se třeba přímo netýkají předmětu, který vyučují. Ve škole, která umí vytvořit bezpečné, podpůrné a podnětné prostředí pro všechny děti, totiž žáci zažívají větší úspěchy.

Mrzí mě, že se málo využívají třídnické hodiny, kde by se řešilo i něco jiného než chybějící omluvenky. To by přece mohl být ten čas, kdy učitel zjistí, jaké osobnosti má ve třídě, o co se zajímají, co s nimi hýbe. Pak by se nemusel na facebooku ptát, jak motivovat třídu po covidu, protože je přece jasné, že každého motivuje něco jiného. Ale opět – to jde těžko, když má učitel ve třídě třicet a víc dětí.

Myslím si, že by opravdu pomohlo, kdyby v českých třídách bylo maximálně 25 dětí. Pak by mohly lépe v kolektivech fungovat děti nadané i děti s handicapem, protože by se mnohem snadněji pracovalo se skupinou a děti se učily i od sebe navzájem.

Marie Salomonová vystudovala internátní střední školu Open Gate v Babicích a neurovědy na University of Nottingham. Po návratu spoluzaložila a vede neziskovou organizaci Nevypusť duši, jejímž cílem je zlepšení informovanosti Česka v oblasti duševního zdraví a systematické šíření osvěty, destigmatizace a prevence psychických onemocnění.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.