Učení venku není novota. Horoval pro ně již Eduard Štorch, skvělý učitel a autor Lovců mamutů

„Šli jsme do Klementina, vyzvedli si tam starodávný výtisk knihy, ofotili si ji a já jsem ji pak digitalizoval,” říká student Přírodní školy Ota Svátek. „Na šíření knihy jsme získali i práva a rádi bychom s ní seznámili učitele i veřejnost,” dodává absolvent školy a učitel druhého stupně Daniel Pražák v šestiminutové reportáži České televize věnované Štorchovi i jejich nápadu.

Eduard Štorch je známé jméno – kdo nečetl Lovce mamutů? Málokdo ale ví, že Štorch byl učitel – reformátor, který se s obrovskou vervou snažil prosadit jinou školu, než byla v jeho době běžná. V knize Dětská farma, která pro někoho může být stejně dobrodružná jako příběhy Kopčema a jeho druhů (protože je psaná velmi barvitě) jasně říká proč. „Školy, kolem nichž chodívám, jsou kláštery nebo kasárna, a nikoliv dětská hnízdečka,” píše. „Budova ohromná, vysoká a dlouhánská, obyčejně i velmi ponurá, stojí přímo v ulici, v šumu, hřmotu, prachu, kouři a otevřenými těžkými vraty nenasytně polyká drobounké broučky, kteří v ní vidí víc věznici nežli místo radosti.” Nevíme, zda znal myšlenky Marie Montessoriové, ale tento pohled by s ním sdílela. Školy 19.  a první poloviny 20.století se stavěly hlavně jako reprezentativní budovy a ohled na dětskou perspektivu a potřeby se při tom moc nebral.

Moderní pedagogika Štorchovi dává za pravdu. Pracuje s většinou jeho myšlenek a přírodní škola a učení venku, které Štorch považoval za zvlášť důležité, jsou dnes trendem. Ale tento trend má kořeny již starší než sto let. Štorch v Dětské farmě popisuje francouzské, německé či britské experimentální školy, které si bere a dává ostatním za příklad. Nejvíc ale čerpá z vlastní zkušenosti. Jeho venkovní škola na Libeňském ostrově byla úspěšným projektem, i když musela předčasně skončit. Nazývala se Dětská farma stejně jako kniha.

Jaká má tedy podle něj být škola, když ne taková, jaká většinou byla (a do jisté míry stále je)? A nejen budova, ale i její náplň? O tom je druhá polovina knihy. Škola má být spíš malá, třídy by měly být méně početné, učivo adekvátní věku dítěte. „Třebaže osnovy přepisujeme skoro každoročně, zůstávají starými mlýnskými kameny, dusícími školní práci,“ píše. Ale hlavně – škola má být co nejvíc v přírodě. Učit se má co nejvíc venku. Děti potřebují pohyb, čerstvý vzduch, zdravý životní styl a podněty reálného světa.

„Když jsem na škole zjišťoval příčiny zameškání školy u ‚nedbalých‘ žáků, došel jsem k tomu, že ony chlapce žene ‚za školu‘ podvědomý pud po volné přírodě,” píše Eduard Štorch. „Jeden žák mi přiznal, že celé dny tráví na sportovních hřištích, jiný se toulá, aby užil slunce a svobody, jiný pomáhal povozníkům u koní, jiný chytal holuby… Tito záškoláci mohli býti při vhodném vedení docela dobří žáci: místo toho činíme z nich šablonovitě vyvrhele školy,” dodává.

Jak fungovala Štorchova Dětská farma? A jak by podle něj až do detailů měla vypadat dobrá škola?

Dozvíte se to v této knize. ZDE ji najdete. A případně ještě na stránkách iniciativy na podporu učitelů Otevřeno, jejímž je Daniel Pražák aktivním členem, a to ZDE.

Štorch byl skaut (a velký příznivec otužování), český vlastenec, později člen sociálně demokratické strany. Do vzniku Československa měl neustálé problémy s rakousko-uherskými úřady a na stálé místo učitele trpce čekal až do zralého věku. Jako reformátor narážel, mnohokrát musel změnit působiště nebo byl odejit.

Dnes by si pravděpodobně školu svých snů mohl vybudovat snadněji.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.