Učiliště shromažďují vzdělávací odpad? Ano, ale na řemeslo jdou i skvělí žáci. Učňovské školství by proměnily čtyři maličkosti

Podle vás není pravda, že učiliště plní žáci bez motivace, kteří nikdy nezažili úspěch ve škole a nezažijí ho ani tam?

Ale ano, je to sugestivní a celkem pravdivý popis reality, ale není úplný. Jsou tu i tisíce žáků, kteří na učilištích být chtějí, a kdyby seděli na zadku na gymnáziu, bylo by to pro ně opravdové peklo. Na učilištích najdeme i velmi atraktivní obory, kde učí skvělí odborníci. Kam bych měl jít, kdybych chtěl být fotografem, herním programátorem, tvůrcem houslí nebo farmářem? Na gymnázium mezi ty šprty? Asi těžko… Věřte nebo ne, i studenti učňáků se zajímají o své obory, mají dobrý vztah k práci, účastní se soutěží a zůstává za nimi něco hmatatelného, ať je to soutěžní účes, nově poskládaný a namíchaný drink nebo vykovaný nástroj. Učňovské školy prodávají na trhu výrobky a služby svých žáků – a ty často obstojí v tržní konkurenci. Na učilištích jsou obory, které si ředitelé škol doslova hýčkají. Kolik je například u nás běžných gymnaziálních tříd – a kolik tříd je puškařů? Na učňáku může žák také získat mnoho licencí, kurzů a osvědčení. Jaký je to rozdíl proti gymnazistům, kteří se starají jen o výsledek v praxi nepotřebné maturity! Čtyřletá maturitní olympiáda je odvádí od podstaty vzdělání.

Učil jste někdy na učilišti?

Učil jsem na hotelovce i oborném učilišti, pracoval jsem jako psycholog na SOŠ. Byl jsem pedagogem na všech typech škol, snad tedy mohu srovnávat. Podělím se o jeden příklad. Když jsem dal vysokoškolákům namalovat osobní erb, mnozí kreslili naprosté fádnosti. Jak se charakterizovali? Mockrát jsme viděl tento erb, rozdělený na čtvrtiny: rodina - párty - pivo - míč. Ve svých 22 letech se takový vysokoškolák vidí jako někdo, kdo má rád rodinu, rád se baví, pije pivo a sportuje. Děvčata tam měla místo piva hory (turistika), notu (hudba) nebo střevíčky (tanec) apod. Dlužno říci, že hudba bylo většinou poslouchání rádia a tanec znamenal diskotéky, tedy běžný lifestyle. Bylo jasné, že jde o lidi s nevyhraněnými zájmy a ne moc zajímavým životem.  Jako by vypadli ze sériové výroby, jen s několika variantami programů.  Lidé, co nevyšli roky z lavic a znají jen školní život.  Tutéž techniku jsem dělal ze žáky tříletého oboru farmář na SOU. Mnoho z nich má různé ´diagnózy´. Ale jejich osobní erby – to byla radost! Ten miluje traktory, na kterých jezdí, opravuje je a pomáhá tátovi, druhý kreslil zvířata v hospodářství, o které se doma stará, třetí půdu, ze které rostou plodiny, které on tak rád pozoruje, aby viděl, co vlastníma rukama zasadil.

Kritizováni jsou i učitelé na učilištích a jejich kvalita výuky.

A oprávněně. Nicméně mezi nimi a učiteli gymnázií v tomhle u nás není podle mě zas tak velký rozdíl. Edukace je u nás mizerná obecně, zejména z hlediska didaktiky, tedy metod, hodnocení, komunikace. Učitelé na učilišti mají ale jednu velkou výhodu. Mohou si předmět postavit takřka na zelené louce, protože jejich žáci se s ním předtím nesetkali. Vztah k oboru mohou pomocí dobré didaktiky vybudovat tím správným směrem. A druhou výhodou je, že nemusí nijak pracně hledat provázanost s praxí, ta je často zjevná. Když jsem učil prodavače společenské vědy, v září na první hodině se mě žák s ohromným magnetofonem na rameni zeptal, zda může pustit nějaký rap. Ve třídě to s kázní a motivací vypadalo jako v americkém filmu „Nebezpečné myšlenky“. Za několik týdnů už třída pod mým vedením pracovala progresivními metodami jako je „čtení s porozuměním“ nebo „vzájemné učení“, samostatně realizovali projekty. Mimochodem, stejně od nuly jsem začínal i u vysokoškoláků, příchozích z již zmíněných gymnázií.

Jak jste je k tomu ´donutil´?

Je to jednoduché: musí je to bavit a musí vidět, jaký to má vztah k jejich profesní budoucnosti. Podle mého názoru neexistuje dobrá a špatná škola nebo dobří a špatní žáci – ale dobré nebo špatné vzdělávání. Nedémonizoval bych učiliště, ale posvítil bych si na špatnou edukaci obecně.  Na učilištích jsou sice i demotivovaní žáci, ale to má nějakou příčinu v předchozí každodenní výuce. Mnoho z nich jde opět navést na správnou cestu.

Vysokoškolské tituly společnost staví na piedestal, poctivá a dobrá práce řemeslníka se ve skutečnosti společensky moc necení, i když všichni tvrdí opak a vzývají užitečnost řemesel. 

Vysokoškolský titul u nás není zárukou ničeho. Je tu velký převis vysokých škol a úroveň je kolísavá. K titulu se dostanete třeba i jen pomocí tuhého zadku a s trochou urputnosti při zkouškách.

Co by se dalo udělat pro to, aby se učňovské školství a úroveň řemesel zvedly?

Mohly by to být třeba tyto čtyři maličkosti. Za prvé: zasaďme se o zrušení státních maturit. Ať si střední školy dělají maturity na míru, podle profilu absolventa. Společný základ státních maturit je školometský nesmysl. Proč by třeba cukrářka měla analyzovat a dílčím způsobem interpretovat umělecký text nebo instalatér se orientovat v dějinách a teorii literatury? Ubude strašák a žáci se budou moci lépe připravovat na něco smysluplného, co jim pomůže v budoucí profesi – a nám všem to v důsledku pomůže také.

Za druhé: nedělejme z učňů poražené. Je dobré jim říkat, že se dobrý řemeslník uživí lépe než leckterý vysokoškolák. Je přece skvělé umět si potraviny vypěstovat, nábytek vyrobit a počítač sám postavit. Každý z nás zná přece osudy jedinců, kteří ono formalizované vysokoškolské vzdělání opustili ve prospěch kovárny, stáda oveček, čajovny nebo keramické dílny! Žijí dnes způsobem, který z nich rozhodně žádné poražené nedělá.

Za třetí: financujme střední školy jinak. Ne podle počtu žáků! To způsobuje existenci nevyhoditelných učňů, kteří ani pomalu nechodí do školy, ale jsou tam vedení, a také školní turistiky – vždycky vás někde vezmou, protože na vás dostanou peníze. Učiliště by si měly budovat svou pověst, ale nesmí být tak fatálně závislé na každém jednom studentovi ve své škole.

A obecně, pro všechny učitele by mělo platit za čtvrté: učme žáky kvalitně, ať zažívají úspěchy, neztrácejí motivaci ke vzdělávání a na vybrané obory ať naši žáci jdou, protože chtějí, a ne proto, že na ně zbyly.

Robert Čapek vystudoval sociální pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a vychovatelství se zaměřením na tělesnou výchovu na pedagogické fakultě Ostravské univerzity.  Své pedagogické vzdělání dále rozvíjel na Univerzitě Palackého v Olomouci a na  Masarykově univerzitě v Brně.  Doktorské studium pedagogické psychologie ukončil na pedagogické fakultě UK v Praze.  Má dlouholeté zkušenosti jako učitel základní školy, pedagogicky působil i na středním odborném učilišti a střední a vysoké škole. Lektoruje, mentoruje, bloguje a píše knihy pro učitele. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.