Na učilišti nám kontrolovali délku vlasů a zda máme čisté ruce, říká novinář a scenárista, vyučený elektromechanik

Proč jste šel po základní škole na učňák, a ne na gymnázium?

Bavíme se o druhé polovině sedmdesátých let. Tehdy byla maturita výjimečná záležitost a gymnázium něco dost vzdáleného. Ale myslím, že to hlavní bylo, že já jsem moc nevěděl co a rodina usoudila, že elektrotechnika a manuální práce mají budoucnost. Tak jsem se začal učit mechanikem elektronikem. Čtyři roky, obvykle týden na učilišti, týden ve škole. Školu jsme měli v Praze 10 ve Vršovicích, učňák Na Vidouli, to je Praha 5 Košíře. To tehdy byl naprostý okraj města, za ním jen pole.

Jak byste svou zkušenost učně popsal, její slunné i stinné stránky...

Otravné bylo to dojíždění. Vstávat ráno před pátou, hodinu autobusem přes celé město a v půl sedmé šlapat tmou dvacet minut do kopce. My jsme byli učni s maturitou, takže dost stejní jako studenti běžné průmyslovky. Docela v pohodě. Dodnes se se spolužáky občas vidím. Škola byla hlavně nuda a stres, ale takové byly tehdy všechny školy. Horší bylo samotné učiliště. Mentalitou taková vojna, kde máte na rukávě našité frčky podle ročníku, kontrolují vám vlasy nad límec a jestli jste si umyl ruce. Základem vzdělávacího procesu byla buzerace a učňovskou odpovědí sprosťáctví a snaha ulejt se, kde to šlo. A ulejvat se, to mně nějak z principu nikdy moc nešlo. Takže jsem zrovna nebyl třídní sociální hvězda.

Takže vás to nebavilo.

Já jsem do patnácti hodně modelařil a k manuální práci mám obecně velmi pozitivní vztah. Takže nemůžu říct, že by mě to nebavilo úplně. Hodně se tam dělaly černé zakázky. Jeden mistr si třeba  stavěl plachetnici a celý učňák skoro rok vyráběl součástky pro jeho loď. Různé excentry a svorky na lana. Nebo jsme ve velkém pro mistry a jejích známé vyráběli zesilovače, barevnou hudbu a podobně. Na tom se dalo hodně naučit. Takže když se pracovalo, bylo to dobré. Všechno ostatní bylo dost nesnesitelné.

Čím?

Na učilišti tou nablblou vojenskou buzerací. Když jsme pak přišli do fabriky nebo na montáže, tak hlavně permanentní přízemností, vulgaritou a neochotou těch starších vůbec pracovat. Tehdy se hodně mluvilo o dělnické cti, ale já brzo nabyl dojmu, že dělnická čest je ve skutečnosti jen kombinace nízkého sebevědomí, třídní nenávisti a nulové informovanosti o čemkoli. Pro mě to byla dobrá zkušenost. Opravdu rychle jsem si udělal jasno, kde rozhodně nechci v životě skončit. V jistém smyslu byla chyba spíš na mé straně. Svými zájmy jsem tam moc nepatřil.

Bylo těžké se pak dostat na vysokou školu?

Ne, nároky tehdy byly nízké. A pokud byla nějaká překážka, tak spíš politická, začátkem osmdesátých let se hodně kádrovalo. Půl roku jsem byl na elektrofakultě ČVUT, pak jsem se konečně vzpamatoval, začal o sobě rozhodovat sám a šel na peďák, studovat češtinu a občanku. Vysokou školu má ostatně hodně mých spolužáků z učňáku. Někdo práva, někdo ekonomku, dost je tam inženýrů. Velká část té třídy jsou profesně úspěšní lidé.

Změnila se podle vás učiliště od doby, kdy jste se učil vy, a jak?

To mohu posoudit jen omezeně. Něco z přímé zkušenosti, něco z odborných studií nebo ze zkušenosti kolegů. Určitě jsou mnohem větší rozdíly. V sedmdesátých a osmdesátých letech zas tak velký rozdíl mezi učněm a průmyslovákem, respektive ani gymnazistou, nebyl.  Dneska jsou ty rozdíly zásadní. A řekl bych, že jsou velké rozdíly i mezi jednotlivými učilišti. Minimálně k části z nich se chováme jako k odpadkovému koši vzdělávacího systému. A učitelé to tam mají těžké. Přitom za to zase tak moc nemohou. Problémy, které sklízíme na učilištích, vznikají na základní škole.

Co by učňovskému školství prospělo?

V rozumných vzdělávacích systémech se investuje především tam, kde je problém. Nejlepší učitelé jdou právě na vyloučené či jinak obtížné školy. To neděláme, do téhle části populace moc neinvestujeme, myslíme si o ní, že jsou to nevzdělavatelné a ztracené existence. Čímž je přesně do tohoto stavu dovedeme. To za prvé.

Za druhé začíná být jasné, že nutným základem každého vzdělání musí být jeho všeobecná část. Slušně zvládat praktickou matematiku a základy němčiny či angličtiny dneska opravdu potřebuje i pokrývač. Ale kvalitní všeobecnou část vzdělání poskytují učiliště a střední odborné školy jen výjimečně.

A konečně, myslím, že bychom měli otevřít možnost učit se řemeslo i těm, kteří se pro to rozhodují později než v patnácti. Lépe řečeno v patnácti tam mnozí nejdou z vlastní volby. V osmnácti už by uvažování o tom, jaká manuální profese by mě bavila, bylo podstatně zodpovědnější.

Pořád se mluví o tom, že být dobrým řemeslníkem je lepší než být průměrným vysokoškolákem, tak proč o řemesla není zájem?

To je v českém prostředí takový evergreen. Rodiče se rozhodují racionálně. Říkají si, že důležité je, aby jejich dítě mělo maturitu, aby se pak mohlo svobodněji rozhodovat, co chce v životě dělat. A v tom mají pravdu. A zase tak malý zájem o řemesla není, pořád platí, že u nás jde na učiliště třetina populace. To je v Evropě i ve světě nevídané číslo, na tom se podepisuje naše silná průmyslová tradice. Pokud je problém s některými řemeslnými profesemi, jako je čalouník, pasíř, truhlář a podobně, nabízejme možnost si tu profesi osvojit později. Jak jsem říkal, v patnácti se pro ni rozhodne málokdo. O pět deset let později už je to něco jiného. Ale takový člověk nebude chodit tři roky na učiliště, kde se s ním nebude zacházet s respektem. V tom věku už se buzerovat a ponižovat nenechá.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že řemeslník potřebuje znát řemeslo, maturitu nepotřebuje. Co si myslíte vy?Změnila se podoba řemesel v technologické době?

Velmi dobří jsou právě řemeslníci, kteří mají maturitní středoškolské vzdělání. Často umí lépe komunikovat se zákazníkem, jsou flexibilnější, lépe zvládají řízení. No a mně se maturita dost hodila, jinak bych musel zůstat tam, kde jsem rozhodně zůstat nechtěl. Ale na to se asi neptáte. Instalatér potřebuje maturitní vysvědčení, pokud si chce založit instalatérství. Což asi není zase tak nečekaná ambice u řemeslníka, že? A za druhé řemeslník potřebuje umět napsat obchodní dopis bez chyb, potřebuje praktickou matematiku, potřebuje cizí jazyk, aby se byl schopen domluvit s dodavatelem. To všechno jsou věci, které by měla zahrnovat ta společná část maturity.  Můžeme dál diskutovat, jestli tomu budeme říkat maturita, ale ty znalosti a dovednosti úspěšný řemeslník potřebuje zcela jistě. Bez nich se stává špatně placenou, zneužitelnou, vydíratelnou a nekvalifikovanou silou využitelnou leda tak v montovně. Se všemi následky, které to pro demokratickou společnost potenciálně má.

Dokáží vůbec učňáky řemeslníky připravit? Nedávno jsem v nějakém článku četla, že jsou oblíbené hlavně obory, jejichž absolventi pak nastupují do výroby velkých firem.

To neumím v úplnosti posoudit. Některá učiliště to určitě umí. Ale některá to mají těžké. Přicházejí k nim těžce demotivované děti, které si už někdy od deseti let připadají ve škole jako opovrhovaný vzdělávací „zbytek“, který je odvelen k manuální práci, protože pro nic jiného se nehodí. Takoví lidé školu nesnášejí a zrovna velkou iniciativu ve vlastních životech neprojevují. Opravdu není náhoda, že v průzkumech opakovaně vychází učňovská populace jako významně nesnášenlivá, frustrovaná a xenofobní. Ale tam jsme ji dostrkali my, tak si na ni nestěžujme.

Tomáš Feřtek je vyučený elektromechanik a tři roky student Pedagogické fakulty UK. V letech 1991 – 2007 byl reportérem a šéfreportérem týdeníku Reflex. Od roku 2007  změnil profesi a jako dramaturg se specializuje na detektivky, pro které někdy i píše scénáře. Pracuje externě pro Českou televizi a souběžně jako mediální konzultant EDUin o.p.s.  Je autorem několika pedagogických příruček a turistických průvodců pro rodiny s dětmi - je totiž zálibou chodec a cyklista. Žije v Jankově u Benešova a má tři dospělé děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.