Učitelé dětem říkají, jak pracovat s chybou, ale sami se jí bojí, říká učitelka z Prahy

Vy ve své práci střídáte dva zcela odlišné světy. Učíte zároveň na škole soukromé, s ročním školným kolem sta tisíc, a zároveň také na škole klasické, státní. Jak se to stalo?

Nejdříve jsem učila jen na ScioŠkole. Po nějaké době jsem odešla na mateřskou a po ní se začala postupně, na jeden dva dny vracet zpět. Čím déle jsem tam však byla, tím více jsem si uvědomovala, jak skvělá tato škola je a jak dobře to v ní funguje. Ale zároveň jsem měla určitou pachuť z toho, že ji mohou navštěvovat jen děti, které mají doma dobré zázemí a jejichž rodiče si mohou dovolit platit školné. A říkala jsem si, že by bylo prostě skvělé vzít některé osvědčené věci, které se dají dělat kdekoliv, a poskytnout je všem dětem. Tak jsem začala několik dní v týdnu učit na klasické základní škole, kde jsem se snažila uplatňovat některé své zkušenosti.

Jak velká byla srážka s realitou?

Poměrně velká. Ale musíme si také uvědomit, že mluvíme o dvou zcela odlišných světech. Už jen v jejich velikosti. Státní základní školy bývají často nepoměrně větší a mají nepoměrně méně prostředků. Na druhou stranu jsem ale měla jednu obrovskou výhodu: Když máte možnost přecházet z jednoho prostředí do druhého, nepohltí vás. Pokud tuto možnost nemáte, velmi rychle získáte pocit, že všechno je dané a nic nejde změnit. Myslím, že právě tento pocit v klasických školách hodně lidí dříve či později dostihne a pak vzdají jakékoliv snahy o změnu. A to je škoda, protože řada věcí by se změnit dala. A právě ScioŠkola pro mě byla tím důkazem, že to či ono možné je. 

„Žáky zapojuji do jejich vlastního hodnocení a učím je hodnotit sebe samé.“ FOTO: Kateřina Lánská

Je něco, co jste si ze ScioŠkoly přenesla? 

Především asi přístup k dětem. Podle mě totiž dobrého učitele nedělá používání sofistikovaných metod a postupů. Spíše je to o osobním nastavení, ochotě hledat podstatu problémů, které se ve třídě vyskytují a schopnosti reflektovat svoji práci. Ne si jen říct „no jo, ty děti jsou takové a makové“. Když se něco ve třídě děje, hledám, kde to má kořeny a snažím se vymyslet, jak by se s tím problémem dalo pracovat. Mám pocit, že řada škol, či možná učitelů, problém mnohdy jen pasivně přijme. Čímž ovšem rozhodně nechci říct, že bych na své státní základní škole nepotkala spoustu skvělých a inspirativních pedagogů, kteří se snaží v podmínkách, které mají, dělat svou práci co nejlépe. A mají můj obdiv. 

V čem je tedy problém? 

Obecně potkávám hodně učitelů, ve kterých vidím velký potenciál, a vím, že kdyby měli větší podporu a možnosti, neuvěřitelně vyrostou. Ne každá škola však takovou podporu umí poskytnout. Většinou jsou to velké kolosy, které se mění hrozně pomalu. A možná to souvisí i se společností, která je zvyklá na určitý způsob učení a rodiče mnohdy změny nepřijímají jen pozitivně. O to náročnější je pak i pro vedení školy cokoliv měnit. Zdá se mi, že snad každý učitel dnes dětem říká, jak pracovat s chybou, ale sami se tím řídí jen někteří. 

V jakém smyslu? 

My dětem říkáme, že chyba je kamarád, musíme s ní umět pracovat a není nic špatného, když ji uděláme. Ale řada učitelů – a opět určitě ne všichni – to u sebe takto nevnímají. Bojí se udělat chyby, které by třeba někdo další mohl vidět nebo hodnotit. A to celý rozvoj školství blokuje. Protože když děláte něco nově a jinak, když měníte nějaký současný stav, posouváte věci dál, tak prostě chyby děláte. To k tomu patří. Ale řada učitelů se právě těch chyb bojí, ať už proto, že jsou tak sami nastavení, nebo se bojí negativních reakcí okolí. A dokud jako učitelé nepřijmeme, že je v pořádku, abychom my i naši kolegové dělali chyby, o moc dál se neposuneme.

Přesto, i v gesci učitele je asi spousta drobností, které může dělat jinak. Co jste si z těch praktických věcí přinesla na klasickou školu vy? 

První byla asi změna známkování. Žáky zapojuji do jejich vlastního hodnocení a učím je hodnotit sebe samé. V loňském školním roce si například na konci hodin vyplňovali listy, kde si sami hodnotili, jak se jim dařilo pracovat. A z toho se pak tvořila souhrnná známka. Uplatňuji také formativní přístup. Když píšeme test, dostávají sice známky, nejsou však definitivní. Mají možnost se v dané látce zlepšovat, test si zopakovat a známku nahradit novou. Celý systém známek pro mě byl vlastně nový a hledala jsem, jak v klasické škole využít ten formativní rozměr. 

Učitelé obvykle říkají, že sebehodnocení a formativní přístup je dobré v žácích takzvaně pěstovat už od první třídy, a že by tak měla postupovat celá škola. Jde to vůbec na škole, která se k tomu nerozhodla jako celek? 

Obecně je to těžké, obzvláště na druhém stupni, kde mají děti na každý předmět jiného učitele. Ten má zase logicky řadu tříd, a i když máte třeba příbuzné předměty, tak spolu učitelé mnohdy úzce nekomunikují. Situaci navíc ještě komplikuje, když se vedení školy nesnaží, abychom byli v některých věcech jednotní. Když to vztáhnu na sebe, tak jsem začala vybočovat natolik, že jsem se musela trochu přizpůsobit. Zpočátku jsem se například při sebehodnocení bránila známkám a žáci určovali, kde se vidí na škále, případně se hodnotili s pomocí smajlíků. Ale pak jsem zjistila, že vzhledem k tomu, že jsou zvyklí na systém známkování, pro ně bude srozumitelnější, když se budou hodnotit s pomocí známek. Takže určitě to bylo těžké pro ně i pro mě. Já si tento rok hrozně moc uvědomovala, že na druhém stupni základní školy nezáleží ani tak na jednotlivci, na tom, jak dobrý je ten který učitel, nebo jaké používá metody, ale na celém týmu. Jestli učitelé fungují jako tým a shodují se v tom, k čemu děti chtějí vést a jestli mají stejné hodnoty. Na ScioŠkole máme jasně pojmenované hodnoty, ze kterých vycházíme a kompetence, ke kterým děti vedeme. Společně pak vyhodnocujeme, jak si v nich stojí a co pro to každý děláme. To si myslím, v českém školství není úplně pravidlem.

Mluvila jste o tom, že známka z testu není definitivní. Jak si ji mohou žáci opravit?

Když píšeme nějaký test, vědí žáci už dopředu, že pokud se jim nepovede, budou mít druhou šanci. Že si později budou moci napsat nový test na stejné téma. A já jim pak škrtnu první známku a napíšu jen tu druhou.

FOTO: Kateřina Lánská

FOTO: Kateřina Lánská

Nezneužívají toho? Že se prostě na ten první test nepřipraví?

Ono to není tak úplně zadarmo. Pokud chtějí na opravný test, musí mi dát takzvanou vstupenku. Tou je první test, v němž si opravili své chyby. Musejí se tak zabývat tím, proč je udělali a jak je to správně. Teprve potom mohou psát druhý test. Není to tedy ve smyslu „mám dva pokusy, zkusím to a buď to vyjde nebo ne“. Je to práce navíc. Koneckonců nemá smysl psát opravný test, když nebudou vědět, jaké chyby udělali v tom prvním.

Jak často této druhé možnosti využívají? 

Ze začátku jich bylo hodně, třeba i třetina třídy. Ale postupně se jejich počet snižoval a teď si test opravuje třeba pět dětí ze třídy.

Není pak ale ve srovnání s ostatními předměty ta známka jiná? Nevyjadřuje něco jiného? 

Já myslím, že je obecně problém v tom, že vlastně nikdo neví, co má známka vyjadřovat. Už proto, že se známkuje úplně všechno. Testy, aktivita v hodině, odevzdaný pracovní list a kolikrát i domácí úkol, se kterým možná jednomu dítěti někdo pomohl a jinému me. Pak dáte každé té známce určitou důležitost, zamícháte a máte výslednou známku. A já myslím, že informační hodnota je pak velmi nízká. Ve výsledné známce je zamíchané jak zvládnutí daného učiva, tak píle a aktivita v hodině nebo různé dovednosti a nikdo neví, v jakém to je poměru.

„Věřím, že kdyby všichni učitelé měli takovou podporu a zázemí, jaké znám z naší Scioškoly, naše školství by bylo mnohem dál.“ FOTO: Kateřina Lánská

Ale na druhou stranu, pokud by měla známka vyjadřovat to, co dítě umí, tak bych neměla nechávat v klasifikaci známku, která nám říká, že to tehdy neumělo. Protože já přece vím, že nyní danou látku ovládá. Vždyť je skvělé, že si doplnilo něco, co nezná. Proč by nemělo mít dobrou známku? 

Je naopak něco, co vás na klasické základní škole nadchlo?

Já učím přírodovědné předměty, a když vstoupíte do kabinetu chemie a vidíte to ohromné bohatství materiálů a pomůcek, které se už dnes shánějí velice těžko, úplně vám zaplesá srdce. Ale především jsem nadšená z některých kolegů, které jsem zde potkala. Mám velký respekt k učitelům, kteří dokáží odvádět skvělou práci i v podmínkách, které nejsou moc přívětivé a podporující, protože až teď sama vidím, jak to je náročné a jak snadno člověk může vyhořet. Vlastně se mi trochu změnil náhled, že všechno není jen o učitelích. Věřím, že kdyby všichni učitelé měli takovou podporu a zázemí, jaké znám z naší Scioškoly, naše školství by bylo mnohem dál.

Jana Policarová je finalistkou soutěže o nejinspirativnější učitele Česka, Global Teacher Prize Czech Republic. Učí na soukromé Scioškole na Praze 11 a v minulém školním roce učila na Základní škole Vladislava Vančury v Praze na Zbraslavi. Původně se chtěla věnovat vědecké kariéře, díky instruktorování na skautských kurzech si však uvědomila, že ji to více táhne k učení. Učí přírodní vědy a je součástí týmu Národního pedagogického institutu pro revize RVP vzdělávacího oboru Přírodopis.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.