Učitelé nejsou stroje. Musejí se naučit o sebe pečovat, aby nevypustili duši. Teď jim v tom pomůže speciální program

„K vyhoření více či méně inklinují všechny pomáhající profese, mezi něž učitelství patří, a to všude na světě,“ říká Marie Salomonová z projektu Nevypusť duši. „České prostředí je nicméně specifické tím, že systémově tu učitelé dostávají velmi malou podporu. Záleží na jednotlivých školách a klimatu, které na nich vládne. Někde spolu učitelé otevřeně komunikují a vládne tam uvolněná kolegiální atmosféra, jinde jsou vztahy spíš jen formální.“

Tým Nevypusť duši už od roku 2015 objíždí střední školy po celém Česku s programem, který má studenty vzdělávat v oblasti duševního zdraví a péče o něj. Studenti se seznámí s nejčastějšími duševními poruchami a mýty, které je obklopují, a zároveň se prakticky naučí základy psychohygieny. „Učitelé, kteří program ve svých třídách sledují, nám už dlouho říkali – to je super, že vzděláváte děti, a kdy bude něco pro nás? Rozhodli jsme se jim vyjít vstříc a ušili jsme na míru učitelským potřebám dvoudenní program,“ vysvětluje Marie Salomonová.

Péče o sebe není luxus, alkohol není lék

Co by si učitelé měli ze setkání odnést? Jsou to hlavně dvě věci. První a nejdůležitější téma je – jak se o sebe starat. Jak si v nabitém dni urvat chvilku pro sebe a čím ji vyplnit. Mnozí lidé mají pocit, že jedou na maximum, ale pokud dá člověk sebepéči prioritu, pak si desetiminutovku vyšetří, i kdyby jen cestou v tramvaji. Důležité také je, aby se učitelé zamysleli nad svými potřebami, uměli je pojmenovat a nacházeli zdroje k jejich naplňování.

„Když jsme tento program pilotovali se skupinkou učitelů, dost často mezi svoje copingové strategie, tedy vyrovnávání se stresem, zahrnovali alkohol. Chceme jim dát nástroje, aby zvládali tyto situace zdravě. Víme, že komunikace s rodiči nebo vedením může být někdy velmi náročná. Nejsme poradna pro jednotlivé krizové případy, chceme ale učitele nasměrovat na místa, kde jim mohou s konkrétními situacemi pomoci, jako jsou supervize,“ vysvětluje Marie Salomonová.

I děti mají problémy, empatická reakce je důležitá

 Dalším tématem, kterému se učitelé na setkáních budou věnovat, je komunikace se žáky a studenty. Více než polovina učitelů má zkušenost s tím, že za nimi přišlo dítě a svěřilo se s nějakými duševními problémy, ať už šlo o úzkosti, deprese nebo třeba poruchy příjmu potravy. Zdaleka ne všichni pedagogové ale vědí, jak se v takové situaci zachovat a co říct, aby v dobré víře problém ještě nezhoršili.

„Nechceme z učitelů dělat diagnostiky a terapeuty, od toho tu nejsou. Chceme je ale naučit konkrétní způsoby, jak reagovat v tom omezeném prostoru, který mají. Často bývají prvním člověkem, kterému se děti svěří, a cílem je, aby se dítě po rozhovoru s učitelem cítilo lépe, ne hůř. Správně zvolená slova mohou mít velkou váhu,“ říká Marie Salomonová a upozorňuje, že problémy s duševním zdravím se zdaleka netýkají jen dospělých. Naopak, je velmi pravděpodobné, že v každé české třídě na druhém stupni nebo na střední škole sedí někdo, kdo aktuálně bojuje s nějakou duševní poruchou.

„Mezi dvěma setkáními je měsíc pauza, aby učitelé měli čas vyzkoušet nové techniky a reflektovat, jak se jim to daří. Do budoucna zvažujeme, že bychom pro absolventy programu otevřeli podpůrnou skupinu.  Uvidíme, zda o to učitelé budou stát,“ uzavírá Marie Salomonová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.