Učitelka matematiky už dvacet let zkoumá vzorce násilí a lásky ve své třídě. Chce odvrátit střílení ve škole

Jednou si americká maminka a bloggerka Glennon Doyle dala schůzku s učitelkou matematiky svého jedenáctiletého syna. Chodil totiž ze školy s matematickými úlohami, kterým vůbec nerozuměla. „My teď dělení se zbytkem učíme jinak,“ vysvětlila jí měkkým hlasem paní učitelka a dala jí soukromou hodinu matematiky. Pak si trochu povídaly o výchově a vzdělávání, o tom, že školy existují nejen kvůli matematice, ale i proto, aby z dětí vyrostli laskaví a odvážní lidé. Lidé prospěšní druhým. A pak nějak přišla řeč na to, čím se paní učitelka zabývá každý pátek odpoledne.

Mají s dětmi takový rituál. Vždy v pátek jí každé odevzdá kousek papíru se jmény spolužáků, vedle kterých by chtělo příští týden sedět. Děti vědí, že jejich přání nemusí být splněno. Ale může. Paní učitelka se taky ptá na to, kdo byl podle nich tento týden jasný favorit na šampióna třídy, říká tomu „výjimečný občan třídy“. Tyhle nominace jsou tajné, pouze pro ni. Když děti odejdou, učitelka papírky začne studovat. Jako v nějaké bojové hře. Nejde jí o to, kde má kdo příští týden sedět. Hledá zákonitosti, vzorce chování. Zkoumá, co se ve třídě děje. Kdo nebyl nikým nominován. Koho nenapadl nikdo, koho by mohl navrhnout. Kdo zůstává dlouhodobě mimo stranu zájmu ostatních. Kdo byl dřív velmi populární, a teď najednou nic.

Je to pátrání po osamělých dětech. Po dětech, kterým se nedaří si ve třídě najít kamarády. Po těch, které upadají do trudnomyslnosti, protože o ně spolužáci nestojí. Po dětech, jejichž talenty nebyly třídou odhaleny a doceněny. Po dětech, které druzí možná šikanují, nebo naopak ony šikanují druhé.

Jako máma musím říct, že tohle je ta nejlepší špionáž, jakou jsem kdy viděla, před tím by smekli i Nindžové, říká Glennon Doyle. Je to něco jako emoční rentgen třídy. Míří přímo ke kořenům problémů, které třeba ještě nenastaly. Učitelka zkoumá vztahy ve třídě jako správná matematička, ale jde o záležitosti srdce a lásky. Je to něco jako těžba zlata, říká Doyle. Zlato, to jsou ty z dětí, které potřebují trochu pomoct, aby získaly přátele, přidaly se ke skupině, naučily se sdílet své talenty.

Když mi tohle paní učitelka řekla, zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou, píše Glennon Doyle. Jak dlouho už tohle děláte? byla její otázka, jakmile se trochu vzpamatovala z překvapení.  Od masakru v Columbine, odpověděla paní učitelka. Wow.

Tahle učitelka ví, že  před tím, než se stane něco strašného navenek,  to často začíná uvnitř dětského srdce, jako pocit izolace a přerušeného spojení. Začíná to pocitem osamělosti a nepochopení. Ví, že děti, kterých si nikdo nevšímá, mohou v určitých případech sáhnout k jakémukoli prostředku, aby si jich někdo všiml. Třeba až jako dospívající, nebo dospělí.

A tak už skoro dvacet let vede nenápadnou strategickou válku proti vyloučení, proti násilí, a proti terrorismu. Dělá to, co je v jejím akčním rádiu. Sedí v prázdné třídě a luští depeše napsané školáckým písmem jedenáctiletých.

Jako matematička chápe, že vše, i láska a příslušnost, má nějaké zákonitosti, vzorce. Nachází je a dešifruje. Odhaluje osamělé děti a těm pomáhá. Zachraňuje lidské životy. A mění tak trajektorii, po které putuje náš svět.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.