Učni před a za branami závěrečných zkoušek. Jak si vedou v době tekutých písků a nulové stability?

Danielu Esselbachovi je jednadvacet let, vyučil se automechanikem a letos se pokouší o maturitu na nástavbě Integrované střední školy ve Vysokém nad Jizerou. Když ji zvládne, „povýší“ na autotronika. „Rodiče si přáli, abych šel na maturitní obor. Vybral jsem si  mechatronika. CNC stroje mi ale nic neříkaly a ze školy jsem odešel. Z té třídy nakonec udělali maturitu snad jen dva kluci, a to nás tam bylo asi dvacet pět,“ říká.

Danielův nástavbový kolega Milan Horňák z Křižan v Podještědí má výuční list autoelektrikáře z Mladé Boleslavi. Po maturitě se tam chce vrátit a pracovat ve Škodovce. 

Na zkoušku dospělosti se zaměřuje většina hodin jejich distanční výuky. „Nevím, co mám čekat, co bude, jestli to ještě nakonec nezmění,“ svěřuje se s pocitem nejistoty Daniel. Oprávněným, vzápětí se premiér Andrej Babiš pokouší prosadit takzvanou úřední maturitu, zkouškou bez zkoušky založenou na průměru známek na vysvědčení. „Samozřejmě by to pro mě bylo jednodušší, ale taková maturita by neměla dostatečnou váhu jak při hledání práce, tak i při případném pokračování ve studiu,“ domnívá se Daniel. 

Milan má největší strach z češtiny. Je rád, že nebude muset psát slohovou práci. Nádavkem dostane deset minut navíc na didakťák a ústní zkouška nakonec taky není povinná, jak vyhlásilo ministerstvo školství. 

V angličtině si Milan naopak věří, má ji rád. A není sám. V didaktickém testu z češtiny byla loni u žáků technických nástaveb úspěšnost půl na půl, ale v angličtině to bylo pětasedmdesát procent. 

Nejobvyklejší v českém učňovském vzdělávání jsou tříleté obory ukončené závěrečnou zkouškou a označené písmenem H, takzvané háčkové. Absolventi obdrží výuční list a jsou střední třídou učňovské populace. Míří sem skoro třetina žáků, kteří po základní škole pokračují ve vzdělávání. Pod háčky jsou „éčka“, dvou a tříleté obory určené dětem o dost slabším jak v gramotnostech, tak ve zručnosti. Pro příklad: Háčkový je automechanik, maturitní je autotronik, éčkový je obor strojírenské práce – do toho se mohou hlásit i děti, které neukončily povinnou školní docházku. Lidé z praxe vidí mezi H a E obrovský rozdíl. Na čtyřleté maturitní učňovské obory jde šest procent z populačního ročníku středoškoláků. O maturitu usiluje i část držitelů výučních listů, a to na dvouletých nástavbách.

Inkrustovaná truhlička nebo elektro zapojení

Závěrečná zkouška, po jejímž úspěšném složení dostane žák výuční list, má praktickou i teoretickou část. Praktická zkouška vypadá na různých školách a oborech různě. Státem danou podmínkou je délka. Nesmí trvat méně než pět hodin a být delší než tři dny. „Naši žáci plní tak od sedmi do dvou úkoly na sedmi různých stanovištích, tak hodinku na jednom. Nestává se, že by neuspěli. Když něco pokazí na jednom, ještě mu jich zbývá šest, “ říká mistr odborného výcviku v ISŠ ve Vysokém Lukáš Belda.

 „U nás je to asi pět šest hodin. Elektrikáři musí předvést nějaký druh zapojení, třeba domovní instalaci nebo stykačové kombinace,“ říká vedoucí odborného výcviku v SOŠ Třineckých železáren Zdeněk Marek.

U uměleckých oborů je zkouška delší. „U truhlářů je to v naší škole patnáct dní, u kovářů dvacet,“ říká mistr odborného výcviku příbramského učiliště při Waldorfské škole Jarmil Brynda. Výsledkem je výrobek, škola ho volí z jednotného menu pro všechny školy.

„Letos to asi bude inkrustovaná truhlička. Ta je nejjednodušší,“ říká Brynda. "Třeťáci si ke zkouškám nevěří, ztratili skoro rok praxe ze tří a nemají pocit, že by to, co se po nich bude chtít, uměli. Někteří by skoro  zůstali na škole a ročník si zopakovali.“

"Náš plán je stáhnout je případně z praxí v provozu k nám do dílen a makat s nimi intenzivně na přípravě na zkoušky. Vezmeme jim, co mají nejraději, ale provozu se pak dočkají po zkouškách. Uvidíme, v jakém stavu přijdou," říká Zdeněk Marek.

Ročníková práce, třeba o veřejném osvětlení

Vstupenkou k závěrečné zkoušce je na ISŠ i jinde ročníková práce, nejčastěji rovněž výrobek s popisem. „Máme již zadání a můžeme využít konzultací, ale odevzdání se posouvá a já to taky odkládám, sám doma se k tomu člověk těžko přinutí,“ krčí rameny Štěpán Slavík, budoucí opravář lesnických strojů.

Třeťák na „elektru – silnoproudu“ v učilišti Třineckých železáren Filip Ondráček zpracovává téma veřejného osvětlení a už to má skoro hotové. Vysvětluje, proč je dobré vyměnit stávající sodíkové výbojky za úspornější LED svítidla s přirozenějším světlem.

Ročníkovou práci mají i na příbramském učilišti. „Je to výrobek podle vlastního výběru, včetně podkladů a výkresů, postupu výroby,“ říká Matěj Dvořák, který loni absolvoval obor umělecký truhlář. „Má to být hotové v březnu, ale my jsme to dodělávali, až když nás zase pustili do školy.“ Matěj Dvořák vyráběl trakař.

Na závěrečnou práci, která pak na tu ročníkovou navazuje, měli učni loni méně času. Za úkol dostali vyrobit šperkovnici. „Ne že by to bylo jednoduchý, ale všichni jsme to dali,“ říká Dvořákův kolega z ročníku Matěj Kaňka.

V mluvení jsme vyšli ze cviku

Teoretické zkoušky si učni odbývají jak ústně před komisí, tak písemným testem. Možná vzbuzují i větší strach než praktický úkol. Jednotné úlohy pro učňovské školy, stejně jako státní maturitu, připravuje centrálně státní organizace Cermat.

Loni i letos školy zkušební otázky učňům odtajnily a ze tří zkoušek se budou konat jen dvě: kromě praktické zůstane buď ústní, nebo písemná část.

Na písemnou část dostanou učni 270 minut, o půl hodiny více než loni, ústní zkouška trvá patnáct minut. Žáci si obvykle losují jednu z 25 otázek. Každá z nich je rozdělena na tři části „V našem případě se první týká odborných předmětů, druhá je historicko-umělecká a třetí je pro všechny obory otázka ze světa práce – ekonomicko-živnostenského charakteru,“ říká Brynda.

Škola ve Vysokém u učňů sondovala, co by chtěli raději, ale je to různé. Štěpán Slavík má pocit, že mu mluvení v poslední době moc nejde. „Teď se ze mě stal docela samotář. Bojím se, že bych si třeba nevzpomněl na správný slovo,“ vysvětluje, proč on by si vybral písemnou zkoušku. Lukáš Mraček a většina kluků ze třídy automechaniků na stejné škole si naopak myslí, že větší šance uspět mají před komisí. „Když mi po dvou větách dojde, že jsem něco řekl špatně, můžu to ještě opravit. Ale když odevzdám chybu na papíře, s tím pak už nic neudělám,“ uvažuje.

Písemné testy ale na téhle škole zřejmě zvítězí, domnívá se mistr Belda. „Kluci už rok sedí u počítače a z mluvení před komisí mají trému. To je jako když přezouváme auto na čas. Perfektně to ovládají, ale jakmile se zapnou stopky, začnou dělat chyby. Když někdo vypadl, bylo to většinou na těch ústních,“ říká.

V učilišti Waldorfské školy Příbram nechají žákům udělat i písemnou část, ale budou započítávat pouze tu ústní. Ústně budou zkoušet i v SOŠ Třineckých železáren.

Maturita a výuční list dohromady

Učňovské obory tedy vedou k výučnímu listu, nebo k maturitě. Ale nově je tu zajímavý hybrid, kombinace obojího. Po letech pilotního ověřování ho od září mohou nabízet všechny školy. ISŠ ve Vysokém byla jedna z těch, které model testovaly.

„Teď končí první cyklus, kluci jdou letos k maturitě. Všichni využili možnosti udělat si i výuční list a mají ho,“ říká zástupce ředitele pro teoretickou výuku Vladimír Kubrt. Výuční list ve třeťáku je pojistka, že žák neskončí jen se základním vzděláním, pokud se mu nepodaří složit maturitu, což se celkem velkému počtu žáků z maturitních oborů praktického zaměření dělo. A zároveň platí, že když učeň závěrečnou zkoušku nesloží, může pokračovat k maturitě – obě zkoušky jsou na sobě nezávislé.

Ministerstvo školství určilo dvojice oborů, které jdou spárovat. Autotronik a automechanik tvoří jeden z těchto párů. Další jsou třeba mechanik elektrotechnik a elektrikář, v tabulce jsou i umělecko-řemeslné obory truhlář, kovář a jejich odbornější dvojice pod krycí značkou „umělecko-řemeslné zpracování dřeva, kovu, kamene nebo skla“.

„Projekt se ověřuje od roku 2012 a je v něm aktuálně zapojeno 63 škol,“ říká Jaromír Krejčí, vrchní ministerský rada z odboru středního, vyššího odborného a dalšího vzdělávání. Školy musely „přeorat“ své vzdělávací programy a nahustit praxi co nejvíc do třetího ročníku, zatímco ten čtvrtý je již více méně vyhrazen přípravě na maturitu. 

„Je to model dobře uplatnitelný na trhu práce,“ míní vrchní rada. „Je to cesta ke zvýšení prestiže řemesel,“ hodnotí ho pozitivně i Drahoslav Matonoha, ředitel Akademie řemesel Praha – Střední školy technické v Praze 4 na Zeleném pruhu.

Kvalitu středního odborného školství by mohl zlepšit i nový projekt České školní inspekce. Ta se loni rozhodla identifikovat znaky dobře fungujících „učňovských“ škol a příklady dobré praxe pak sdílet. „Covid to celé ovšem zkomplikoval, mohli jsme zatím dotáhnout pouze fázi analýz,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. 

Dělat na sebe 

Po vyučení uměleckým truhlářem v Příbrami se Matěj Kaňka vrátil do Prahy a zapsal se na nástavbové maturitní studium „Umělecké řemeslné práce“. Matěj Dvořák se od truhlářství již během školy posunul jinam, s kamarády zajišťuje ozvučení, světelnou a projekční techniku na plesy, koncerty a další podobné akce. To covid „zařízl“, a tak mu nezbylo než hledat na přechodné období jiný výdělek. „Chvíli jsem dělal i rakve, na podzim byla taková poptávka,“ zmiňuje.

Jejich spolužák Jan Sůsa pracuje s bagrem a chystá si domácí dílnu. „Klasické truhlařiny je kolem docela dost, ale ta umělecká je celkem úzký profil, a není tak snadné najít zaměstnavatele. Já jsem se zaměřil na masivní nábytek, nějakou řezbu, případně sochy, a chci dělat na sebe, mít vlastní zázemí,“ vysvětluje. Rodina před pár lety zdědila statek se starou truhlářskou dílnou, a to byl další důvod, proč se Honza vydal tímto směrem.

Zatímco oni už jsou vyučení a distanční výuku ochutnali spíš jako tápající experiment, jejich mladší spolužáci proseděli doma většinu doby, co jsou na učilišti. Jejich problémy se zatím moc nerozebírají, v naději, že se vše nějak dohoní. Ti, kteří nastoupili na podzim roku 2019, jsou v polovině svého vzděláván a školní dílny byly po většinu času zavřené. První generace, která zažívá učiliště na dálku, a současní prváci jdou v jejich stopách.

Decentní práce na doma

Matyáš Kotrč z Berouna je mladším spolužákem Matěje Kaňky a Honzy Sůsy, je v druhém ročníku. Bez covidu zažil jen jedno pololetí a kousek.

Loni na jaře jeho škola všem včetně prváků nařídila, ať si najdou nějakou práci, jakoukoli, hlavně ať nezahálí. Matyáš má v rodině několik řemeslníků a jako jeden z mála tedy mohl dál pracovat se dřevem. „Strejda je truhlář a má velkou dílnu, jezdil jsem mu pomáhat dělat zakázky.“ Jeho spolužáci to měli těžší. Pokud něco našli, tak mimo obor. 

Kromě toho dostávají ze školy drobnější práci na doma. „Třeba intarzii, okrasné vyřezávání a skládání dřevěných dýh. Ze školy jsme dostali materiál a pak jsme tam posílali výsledek,” říká Matyáš a ukazuje na obrazovku jeden z rozdělaných výrobků. Učni měli za úkol vyřezat klášter nebo květinový motiv. „Malá, decentní práce, která se dá dělat kdykoli a kdekoli,“ dodává.

Oproti učebnímu plánu ale nabírají skluz. „Ve druháku jsme měli dělat řezbu, sochy, ale na to doma nejsou nástroje,“ říká Matyáš. A je psychicky připravený na to, že se do školy možná nevrátí dříve než v září.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.